Tragedie Ukrajiny

Kosa zveřejnila článek z Weltwoche, který však vyšel už 12. května na NATO watch pod názvem „Rozložení sil v rusko-ukrajinské válce,“ který reagoval na poznámku Elona Muska z 30. března:

@elonmusk Pro Ukrajinu bylo tragické plýtvání životy, když zaútočila na větší armádu, která měla obranu v hloubce, minová pole a silnější dělostřelectvo, když Ukrajina neměla obrněnou ani leteckou převahu! To mohl předvídat každý hlupák.

Moje doporučení před rokem znělo, aby se Ukrajina zakopala a použila všechny zdroje na obranu. I tak je těžké udržet území, které nemá silné přírodní překážky.

Není šance, že by Rusko obsadilo celou Ukrajinu, protože místní odpor by byl na západě extrémní, ale Rusko určitě získá více území, než má dnes.

Čím déle bude válka trvat, tím více území Rusko získá, dokud nenarazí na Dněpr, který je těžké překonat. Pokud však bude válka trvat dostatečně dlouho, padne i Oděsa.

Zda Ukrajina ztratí veškerý přístup k Černému moři, nebo ne, je podle mého názoru skutečnou zbývající otázkou. Než k tomu dojde, doporučuji vyjednat dohodu.

*

Úvahy o tom, že Rusko donutí Ukrajinu ke kapitulaci nejsou zase až tak vzácné. Namátkou mohu jmenovat Politico „Ukrajině hrozí velké riziko zhroucení frontových linií;“ Mail online „Ukrajinská fronta by se mohla zhroutit;“ TSN.ua „Rusové by mohli zhroutit obranu;“ Brussels Signal „Ukrajina by se mohla zhroutit;“ BBC „Konec hry na Ukrajině;“ ECFR „Co když Rusko na Ukrajině vyhraje?“ Defense One „Evropa už plánuje, co se stane, když Ukrajina prohraje.“ Nevyhnulo se to ani ekonomickému The Economic Times, který předpovídá, že prodlužováním konfliktu na tom může být Ukrajina jenom hůře…Nic nového pod sluncem.

Všechny tyto úvahy jsou motivovány rozhovorem prof. John J. Mearsheimera s Danielem Davisem: Může Ukrajina v roce 2024 vyhrát, když bude hrát na obranu? Ve stručném přepisu, pod názvem
„ O vyhlídkách Ukrajiny v letech 2024-25“ najdete odpovědi na všechny otázky běžně spojované s ukrajinsko ruským konfliktem.

Ale zkusme se podívat na ukrajinskou tragédii od začátku. Tři spiklenci (ale každý s doprovodem) se počátkem prosince 1991 sjeli v zapadlé lovecké usedlosti Bělověžského pralesa. „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ tak znělo 8. prosince 1991 historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis v rezidenci Viskuli asi 60 km severně od běloruského Brestu. Gorbačovovi zbyly jen oči pro pláč.

Co vedlo k tomu, že svým průmyslem a svými zdroji bohatý a v době vzniku takřka čtyřicetimilionový stát končí v křeči bratrovražedné války?

Především evropská ignorance faktu, že kdesi na jejím východě prosperuje nacionalismus nacistického střihu a nezvládnutý přechod k demokracii. Obě příčiny a jejich následky poskytují dostatečný materiál, který v tomto článečku nemohu využít. Proto jen stručně.

Nacionalismus se opírá jednak o historické reminiscence na Kyjevskou Rus (1054–1132) a „Ukrajinskou lidovou republiku“ (od ledna 1918 do února 1919) a za druhé o nenávist k „Moskalům, která způsobila, že ukrajinští nacionalisté za druhé světové války souzněli i s Hitlerem, který jim měl dopomoci k nezávislému ukrajinskému státu. To ovšem nebyl plán nacistického Německa, které spíše využilo zoufalé situace ukrajinských nacionalistů k udržení genocidní války v chodu. Ukrajinské nacionalistické jednotky se z různých důvodů podílely na protipartyzánských akcích a vyvražďování Židů.

Po druhé světové válce tyto okolnosti využila sovětská propaganda k odsouzení ukrajinských nacionalistů. Šlo hlavně o Stepana Banderu, který využil napadení SSSR Německem a stažení sovětských sil k vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, ale Němci byl zadržen a většinu války strávil jako vězeň politické sekce koncentračního tábora Sachsenhausen. V dubnu 1944 se na Banderu a jeho zástupce Jaroslava Stecka obrátil úředník Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, aby projednali plány na pokračování diverze a sabotáže proti Rudé armádě. Bandera byl po dosažení dohody s německými úřady propuštěn a mohl se vrátit na Ukrajinu, kde chtěl s nacistickou pomocí bojovat proti Rudé armádě za nezávislost. V roce 1945 se uchýlil do exilu, později žil v Západním Německu, kde byl v roce 1959 zabit agentem KGB.

Hlavním motivem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v čele se Stepanem Banderou byla představa, že by Hitler mohl obnovit Ukrajinu jako nezávislý stát.

Ukrajinští nacionalisté udržovali vztahy s Wehrmachtem a NSDAP. Dostávali školení a informační podporu. Věřili, že pokud projeví loajalitu nacistickému Německu, vznikne nezávislý ukrajinský stát. Nachtigall, jeden z vojenských praporů, který byl velmi brzy po nacistické invazi do Sovětského svazu zformován, vstoupil 30. června 1941 do nacisty okupovaného Lvova. Místní obyvatelé je vítali. Hned po vstupu do Lvova byl vyhlášen nezávislý stát Ukrajina. Němci však nechtěli založit ukrajinský stát. Proto bylo mnoho vůdců, včetně Stepana Bandery, uvězněno. Přesto mnoho ukrajinských nacionalistů s nacisty nadále spolupracovalo. Proč? Protože chtěli mít přístup k moci, ke zbraním a vojenskému výcviku. Proto byli členy místní správy, pomocné policie a německé armády.

Přímo se podíleli na holokaustu tím, že střežili Židy, dopravovali je na místa vraždění, podíleli se na přímém zabíjení, lovili je v úkrytech a předávali je Němcům. Antisemitismus hrál důležitou roli i v politické kolaboraci.

Mezi ukrajinskými nacionalisty byl populární koncept židobolševismu.

Ten spojoval Židy se sovětskou mocí a kolektivně obviňoval Židy ze sovětských zločinů na Ukrajině, včetně holodomoru, velkého hladomoru v letech 1932 a 1933. Německá okupace, která sdílela tytéž nálady vůči Židům, byla vykreslována jako spojenec, který by mohl pomoci ukrajinskému lidu zbavit se Židů a jejich údajné moci.

Další motivací pro spolupráci s nacisty a jejich spojenci byl pragmatický oportunismus, který byl typický pro všechny evropské země v době války. Lidé chtěli přežít, zlepšit svou ekonomickou situaci, získat moc nebo udělat kariéru, aby ochránili své rodinné příslušníky před nucenými pracemi a represemi. Ve skutečnosti mnozí z těch, kteří byli dozorci v koncentračních táborech, byli bývalí členové komunistické strany nebo vojáci a důstojníci Rudé armády. Raději se rozhodli kolaborovat, protože kdyby to neudělali, byli by mrtví.

Po rozpadu Sovětského svazu se kyvadlo „oficiálních dějin“ vychýlilo do druhého extrému. Mnoho pamětníků začalo „rehabilitovat“ historii ukrajinského nacionalistického hnutí za druhé světové války. Začaly se šířit nové mýty. Ospravedlňovaly se například etnické čistky Poláků, stejně jako kolaborace s nacisty. Účast na protižidovském násilí byla líčena jako plnění rozkazů německých okupantů v situaci bezvládí. Víme však, že ukrajinští nacionalisté se účastnili pogromů na Židy ještě před příchodem nacistů, když Rudá armáda ustoupila a vakuum legální moci vytvořilo nové příležitosti pro extremisty a oportunisty. V mnoha lokalitách Ukrajinci, včetně členů OUN, přepadali židovské domy, rabovali je, znásilňovali ženy a dívky, veřejně Židy ponižovali a mnohé z nich zabili. V některých případech mělo toto protižidovské násilí podobu etnických čistek.

Euromajdan, anexe Krymu a počátek války s Ruskou federací byl startovacím výstřelem změn, kterými mohla Evropa ovlivnit – a také ovlivnila – nešťastný vývoj.

Byl to zlomový okamžik. Mnoho ultranacionalistů obsadilo klíčové mocenské pozice a začali budovat paměťovou politiku, která je založena na heroizaci OUN a UPA. Klíčovým aktérem se stal Ústav národní paměti, založený v roce 2014 pod vedením nacionalistického historika Volodymyra Vjatroviče. Ten se stal zastáncem dekomunizačního zákona, který vyznamenal OUN a UPA jako „bojovníky za nezávislost Ukrajiny ve 20. století.“ Mnozí odborníci byli tímto kontroverzním zákonem rozčarovaní, protože podkopával a ohrožoval relevanci odborných kritických studií o historii a odkazu OUN a UPA.

Krajně pravicové skupiny využily s podporou Západu (viz 5 miliard $ aVictoria Nuland aj.) své příležitosti během událostí na Majdanu a prosadily svou ideologii v ukrajinské společnosti. Byl to Majdan, který umožnil ultranacionalistům zmocnit se paměťové politiky na Ukrajině.

Začali prosazovat nacionalistické příběhy. Přitom tomu od začátku tomu mnoho lidí nebylo nakloněno asi stejně jako u nás (v ČR) nebylo v roce 1990 mnoho lidí nakloněno likvidaci socialismu. Na Ukrajině se jich mnoho proti novým příběhům, proti přepisování historie, postavilo. Nechtěli mít ve svých městech pomníky a ulice Banderů a Šuchevyčů. Po Majdanu bylo po celé Ukrajině zbouráno a strženo více než tisíc Leninových pomníků, pomníků dalších komunistických vůdců, vojáků Rudé armády a sovětských partyzánů. (Ale i ruských umělců-klasiků, jako např. Puškina, Gogoila, Čechova a dalších. – pozn.red. Nové Republiky.) Byly přejmenovány desetitisíce ulic, ale i měst a vesnic. Stalo se tak bez řádné diskuse s místními obyvateli a historiky. Mnohá z těchto opatření byla prostě vnucena a místní obyvatelé museli všechny tyto změny prostě přijmout. Ti, kdo se proti tomu postavili, byli označeni za loajální k Rusům nebo za „zrádce ukrajinského lidu“.

Tyto rozpory ohledně sovětského dědictví se ještě více prohloubily po zahájení „dekolonizace“ v roce 2023. Ta v podstatě znamená, že veškeré ruské dědictví, které je na Ukrajině přítomno, má být odstraněno. Puškin, Bulgakov, Achmatovová, Babel, všechny památky těchto osobností mají být odstraněny. Je to absurdní, protože mnoho významných děl, ale i měst na Ukrajině vzniklo a vzkvétalo za ruského impéria. Na budování tohoto impéria se podílelo mnoho etnických Ukrajinců. Byli aktivními aktéry politických, ekonomických a kulturních procesů, nikoli jen objekty imperiální moci. Zničením této paměti Ukrajina zlikvidovala důležitou část své vlastní historie, čímž se stala méně rozmanitou a inkluzivní a více etnonacionalistickou a mytocentrickou. Jedním z vedlejších produktů této „dekolonizace“ je šikana lidí, kteří používají ruský jazyk. Dokonce i první dáma Olena Zelenská tvrdila, že by se nemělo mluvit rusky, protože je to „nepřátelský jazyk.“ Když označíte jazyk, který používá nejméně polovina ukrajinského obyvatelstva, za „nepřátelský,“ vyvoláte ve společnosti obrovské napětí. Pokud vím, ve Lvově už na jedné škole zřídili „jazykové hlídky.“

* Poznámka: Předchozí odstavce o ukrajinském podílu na vyhlazování Židů, mýtech o Stepanu Banderovi nebo o vlivu ukrajinské ultrapravice na současnou politiku paměti, jsou slova ukrajinské historičky Marty Havryško.

Jako druhou příčinu ukrajinské tragédie jsem zmínil nezvládnutý přechod k demokracii. Stát, který má na svém území velké menšiny (Rusy, Rumuny, Maďary, Poláky, Tatary, Rusíny aj.) musí dbát o vytvoření společné národní identity. V USA je každý Hispánec, Ćíňan, Ind především Američan, stejně jako ve Francii je každý – lhostejně jakého původu – Francouz. Neúspěch Ukrajiny ve snaze o vytvoření společné národní identity byl druhou stranou mince nacionalismu. Snaha vytvořit na území Ukrajiny etnicky jednotný stát nemohl dopadnout jinak. Za vyostření krize je jednoznačně vinen Západ, který vnitroukrajinský konflikt ovlivňoval, ne-li přímo řídil ze zahraničí, jelikož tento

původně domácí problém byl transformován v souboj o dominanci v Evropě

(EU nebo Rusko) a ve střet slábnoucího Západu se stále více sebevědomým Ruskem. Jeho zneužití pak zákonitě vedlo k přímé konfrontaci s Moskvou (hrozba základen NATO). Chcete-li se dobrat jakž-takž důvěryhodné zprávy o situaci, existuje Zpráva OSN o lidských právech v oblasti bojů, která se však moc necituje. Zpochybňované referendum o připojení k Rusku, které na Krymu proběhlo, bylo jedním z mnoha předcházejících (se stále stejným výsledkem) a tudíž legitimní. Výroky evropských politiků, že Ukrajina potřebuje pomoci, jelikož je nositelem základních evropských hodnot a její boj je vlastně bojem za obranu Evropy jako takové, jsou děsivě obludné, když představují zhroucený stát, Ukrajinu, jako nositele evropských hodnot. Rusko sice sleduje své vlastní zájmy, ale jeho obavy týkající se přibližování NATO k ruským hranicím jsou legitimní a představy, že ukrajinsko-ruský konflikt lze vyřešit i bez Ruska nebo na jeho úkor jsou pokusem oživit německý sen – Drang an Osten.

Jestliže evropští politici společně se Zelenským bědují nad rozvrácenou zemí, zničenou infrastrukturou a vážně ohroženém genofondu, měli by se podívat do zrcadla, aby shlédly tváře viníků.

*

napsal  Leo K., Kosa Zostra

V úvodu je jeden ze snímků z demonstrace na podporu Ukrajiny v Praze. Jestlipak ty slečny vůbec vědí, že podporují genocidní nacistický projekt, který stojí statisíce životů a brzy jej ruská armáda skončí?!