Co znamená „vítězství“?

Takzvané „příměří“, které rychle následovalo po amerických útocích – i když ne bez některých zádrhelů – bylo narychlo sestavené „ukončení nepřátelských akcí“ (a nikoli příměří, protože nebyly dohodnuty žádné podmínky). Bylo to „provizorní řešení“. To znamená, že patová situace v jednáních mezi Íránem a Witkoffem zůstává nevyřešena.

Nejvyšší vůdce důrazně stanovil postoj Íránu: „Žádná kapitulace“, obohacování pokračuje a USA by měly opustit region a nezasahovat do íránských záležitostí.

Z hlediska analýzy nákladů a přínosů je tedy pozitivní, že Írán má pravděpodobně dostatek odstředivek a 450 kg vysoce obohaceného uranu – a nikdo (kromě Íránu) nyní neví, kde je tento materiál ukryt. Írán obnoví zpracování. Druhým plusem pro Írán je, že MAAE a její generální ředitel Grossi tak závažně narušili íránskou suverenitu, že agentura bude s největší pravděpodobností z Íránu vyhoštěna. Agentura selhala ve své základní povinnosti chránit místa, kde se nacházel obohacený uran.

Americké a evropské zpravodajské služby tak ztratí své „oči“ v terénu – a také se vzdají shromažďování dat umělé inteligence MAAE (na nichž pravděpodobně do značné míry závisela identifikace cílů ze strany Izraele).

Pokud jde o náklady, z vojenského hlediska Írán samozřejmě utrpěl fyzické škody, ale zachoval si svou raketovou sílu. Americko-izraelská verze, že íránské nebe je „otevřené“ pro izraelská letadla, je dalším podvodem vymyšleným na podporu „vítězné verze“:

Jak Simplicius poznamenává: „Neexistuje ani jediný důkaz, že izraelská (nebo americká) letadla kdy významně přeletěla Írán. Tvrzení o „úplné vzdušné převaze“ nemají žádné opodstatnění. [Záběry] až do posledního dne ukazují, že Izrael se při úderu na íránské pozemní cíle nadále spoléhal na své těžké UCAV [velké průzkumné a útočné bezpilotní letouny]“.

Kromě toho byly zaznamenány případy, kdy se na nejsevernějším pobřeží Kaspického moře v Íránu vyplavily přídavné palivové nádrže z izraelských letadel, což spíše naznačuje, že izraelské letectvo odpálilo rakety ze severu (tj. z ázerbájdžánského vzdušného prostoru).

V analýze nákladů a přínosů je třeba přejít na vyšší úroveň a podívat se na širší souvislosti: Zničení jaderného programu bylo záminkou, nikoli však hlavním cílem. Izraelci sami tvrdí, že rozhodnutí zaútočit na íránský stát bylo přijato loni v září/říjnu (2024). Složitý, nákladný a sofistikovaný plán Izraele (odstranění vedení, cílené vraždy, kybernetické útoky a infiltrace sabotážních buněk vybavených drony), který se odehrál během tajného útoku 13. června, byl zaměřen na jeden bezprostřední cíl: implodování íránského státu a přípravu cesty k chaosu a „změně režimu“.

Věřil Trump izraelské iluzi, že Írán je na pokraji okamžitého kolapsu? Velmi pravděpodobně ano. Věřil izraelské verzi (údajně vymyšlené programem IAEA Mosaic), že Írán spěje „k jaderné zbrani“? Je možné, že Trump byl oklamán – nebo spíše ochotnou obětí – izraelskou a americkou propagandou zaměřenou na prosazování zájmů Izraele.

Jelikož se ukrajinská otázka ukázala jako složitější, než Trump očekával, izraelský slib „Íránu připraveného k implodování po syrském vzoru“ – „epické“ transformace k „novému Blízkému východu“ – musel být pro Trumpa natolik lákavý, že bez okolků smetl tvrzení Tulsi Gabbardové, že Írán nemá jaderné zbraně.

Byla tedy íránská vojenská reakce a masivní shromáždění lidí pod vlajkou „velkým vítězstvím“ pro Írán? Určitě je to „vítězství“ nad propagátory „blížící se změny režimu“, ale možná je třeba toto „vítězství“ upřesnit. Není to „věčné vítězství“. Írán si nemůže dovolit polevit v ostražitosti.

„Bezpodmínečná kapitulace Íránu“ je samozřejmě nyní mimo hru. Jde však o to, že izraelská garnitura, proizraelská lobby v USA (a možná i Trump) budou i nadále věřit, že jediným způsobem, jak zaručit, že Írán nikdy nedosáhne prahu jaderného statusu, nejsou invazivní inspekce a monitorování, ale právě „změna režimu“ a instalace čistě západní loutky v Teheránu.

„Dlouhá válka“ za podvrácení Íránu, oslabení Ruska, BRICS a Číny je pozastavena. Není u konce. Írán si nemůže dovolit uvolnit se nebo zanedbávat svou obranu. V sázce je pokus USA ovládnout Blízký východ a jeho ropu jako oporu své dominance dolaru.

Profesor Hudson poznamenává, že „Trump očekával, že země na jeho celní chaos zareagují dohodou o neobchodování s Čínou – a dokonce přijetím obchodních a finančních sankcí proti Číně, Rusku a Íránu“. Je zřejmé, že jak Rusko, tak Čína chápou geoekonomické sázky spojené s „nepodrobením“ Íránu. A chápou také, jak by změna režimu oslabila jižní část Ruska, jak by mohla zhroutit obchodní koridory BRICS a být použita jako klín oddělující Rusko od Číny.

Zjednodušeně řečeno: dlouhá válka USA bude pravděpodobně obnovena v nové podobě. Írán tuto akutní fázi konfrontace přežil. Izrael a USA vsadily vše na povstání íránského lidu. To se však nestalo: íránská společnost se tváří v tvář agresi sjednotila. A nálada je nyní silnější a odhodlanější.

Írán však „vyhraje“ ještě více, pokud úřady využijí euforii sjednocené společnosti k vdechnutí nové energie íránské revoluci. Euforie nebude trvat věčně – pokud se nic neudělá. Je to paradoxní a nečekaná příležitost, která se republice naskytla.

Izrael naopak, který zahájil „psychickou šokovou válku“ s cílem svrhnout íránský stát, se rychle ocitl v situaci, kdy se jeho nepřítel nevzdal, ale reagoval. Izrael se stal terčem rozsáhlých odvetných úderů. Situace se rychle stala kritickou – jak z ekonomického hlediska, tak z hlediska vyčerpání protivzdušné obrany –, jak dokládají Netanjahuovy zoufalé výzvy USA o pomoc.

Pokud se podíváme na širší geopolitickou úroveň nákladů a přínosů, postavení Izraele (na regionální úrovni) jako neporazitelného, když je spojen s americkou mocí, utrpělo ránu: „Přemýšlejte o tom takto: za deset nebo dvacet let si lidé budou pamatovat… [úder na vedení a cílené zabíjení vědců]… nebo skutečnost, že izraelská města poprvé hořela, že Izrael nedokázal zastavit íránský jaderný program a selhal ve všech dalších hlavních cílech, včetně změny režimu?“

„Faktem je, že Izrael utrpěl historickou potupu, která zničila jeho mystiku.“ Perský záliv bude mít určité potíže strávit širší význam této symbolické události.

Ačkoli se Trumpovi voliči zdají být spokojeni s minimální účastí Ameriky ve válce – a zjevně jsou šťastní, že mohou žít v bublině přehnaného sebeuspokojení –, existují významné důkazy, že frakce MAGA v Trumpově koalici zároveň dochází k závěru, že americký prezident se stále více stává součástí systému Deep State, který tak horlivě kritizoval.

V posledních amerických prezidentských volbách byly klíčové dvě otázky: imigrace a „konec nekonečných válek“. Trump dnes, navzdory velmi matoucím a protichůdným prohlášením, jasně říká, že nekonečná válka není vyloučena: „Pokud Írán znovu postaví jaderná zařízení, pak v takovém případě USA [znovu] zaútočí“, varoval Trump.

To – a stále bizarnější příspěvky, které Trump píše – zřejmě vedlo k radikalizaci populistické základny proti Trumpovi v této otázce.

Pro zbytek světa jsou Trumpovy nedávné příspěvky znepokojivé. Možná fungují u některých Američanů, ale jinde ne. Znamená to, že Moskva, Peking nebo Teherán mají větší potíže brát takové nevyzpytatelné výroky vážně. Stejně znepokojivé je však to, jak se tým Trumpa v řadě případů ukázal být ve svých hodnoceních situace odtržený od geopolitické reality. V mnoha hlavních městech po celém světě blikají oranžová světla.

*

Alastair Crooke.    What means ‘winning’? vyšel 1.7.2025 na Strategic Culture. překlad Zvědavec