Jan Campbell: Nezapomínejme 17. červenec

Nedávné prohlášení německého ministra obrany Borise Pistoriuse o připravenosti německých vojáků zabíjet ruské vojáky naznačuje, že NATO zešílelo, řekla mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová. Já, německý občan a autor příspěvku, s mluvčí ruského ministerstva zahraničí plně souhlasím a současně připomínám 17. červenec 1944.

Válkou vyčerpaná země je na pokraji vítězství. Sovětská armáda právě provedla jednu z největších operací Velké vlastenecké války, Bagration. Fronta se posouvá daleko na západ, Rudá armáda osvobozuje Bělorusko a Moskva připravuje na zvláštní akci – přehlídku nikoli vítězů, ale poražených, 17. července 1944.

Co se stalo 17. července 1944?

Přesně v poledne pochodovalo ulicemi Moskvy 57 000 německých zajatých vojáků a důstojníků. Nebyl to triumfální průvod Rudé armády, nebyla to oslava s pozdravy a orchestry, ale demonstrativní akce: vyčerpaní, unavení, ve špinavých uniformách, často bosí, vězni wehrmachtu pochodovali ulicemi Moskvy. Byli vedeni v kolonách podél Sadového okruhu: od Kalužské základny přes Gorkého ulici (nyní Tverská) k Běloruskému nádraží.

Moskvané to mlčky sledovali. Někdo tam stál s kamennou tváří, někdo se slzami v očích. Ženy, které ztratily své manžely na frontě, děti, které přežily bombardování a hlad, dělníci, kteří vybojovali vítězství v týlu – všichni se dívali na ty, kteří přinesli tuto válku do jejich domovů.

Proč Stalin zorganizoval přehlídku vězňů?

Rozhodnutí uspořádat demonstrativní průvod zajatých Němců bylo osobním rozhodnutím Josifa Stalina. Nebylo to jen gesto propagandy. Byl to mocný psychologický instrument a technika. Hlavním cílem bylo ukázat světu: Německo je poraženo, Rudá armáda vítězí. Pro sovětský lid, vyčerpaný válkou, to bylo morální potvrzení: krev a pot nebyly prolity nadarmo.

Kromě toho akce měla i mezinárodní dopad. V době, kdy západní spojenci zahájili ofenzívu v Normandii, SSSR ukázal, že to byl on, kdo zasazoval nacistické mašinérii hlavní údery.

Kdo chodil v kolonách?

Podle archivů byli mezi 57 000 zajatci vojáci a důstojníci Wehrmachtu zajatí během běloruské operace. Mnozí z nich nebyli obyčejní vojáci, ale i vojáci z povolání, včetně esesáků. Někteří chodili v tmavých brýlích, zavírali si oči před ostrým sluncem, ale možná i ze studu.

Kolony doprovázela stráž. Přítomné byly sanitky pro případ, že by někdo padl vyčerpáním. Ale obecně byl pochod organizován bez incidentů: nikdo se nepokusil utéct, nikdo nezvedl hlavu.

Reakce na Západě a v Německu

Na Západě vyvolala tato událost smíšené pocity. Někteří obdivovali odhodlání a sílu Rudé armády, zatímco jiní obviňovali SSSR z ponižování zajatců. Nebyla však porušena ani jedna mezinárodní smlouva: vězni nebyli biti, nebyli mučeni – byli prostě drženi před lidmi.

V Německu byla tato demonstrace ututlána. Goebbelsova propagandistická mašinérie udělala vše pro to, aby se Němci o přehlídce hanby nic nedozvěděli. Šířily se fámy. Později, po skončení války fotografie z Moskvy se staly jedním z nejsymboličtějších obrazů porážky Třetí říše.

Historický význam

Dnes, 17. červenec 1944, se nazývá přehlídkou poražených. Na rozdíl od populárního mýtu se v roce 1945 takový průvod již nekonal. 24. června 1945 se na Rudém náměstí konala slavnostní Vítězná přehlídka, na které pochodovali vítězové, nikoli vězni. Právě červencová přehlídka v roce 1944 se stala ojedinělou akcí v celé historii SSSR a Velké vlastenecké války.

Závěr

81 let později připomínám tento den jako jednu z ikonických událostí druhé světové války. Proč? Protože událost připomíná, že pravda a vítězství mají vždy cenu – a tuto cenu platí nejen vítězný lid, ale také poražený nepřítel.

Velikost Rudé armády se projevila nejen ve vojenské udatnosti, ale také v tom, jak důstojně ukázala světu finále toho, kdo rozpoutal nejstrašnější válku 20. století.

Velikost ruské armády, zocelené speciální vojenskou operací na Ukrajině, dokáže kapitulací Ukrajiny, že obsah výroku Otto von Bismarcka, sjednotitele Německa a prvního německého kancléře, se nenaplnil: Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jenom dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět vše ruské. Všechno ostatní je jen otázka času.

Dnes, během práce na příspěvku, vím, že se ikonická událost ze 17. července 1944 nebude opakovat. Proč? Předpokládám, že při naplnění prohlášení německého ministra obrany Pistoriuse o připravenosti německých vojáků zabíjet ruské vojáky konáním, nebude řeči o zajatých vojácích a pochodování v Moskvě ani v Berlíně, za to ale o novém druhu kapitulace v případě, že nebude svět zničen. V takovém případě se potvrdí Bismarckova jiná slova: Rusko není tak silné, jak si myslí, ale ani tak slabé, jak si ostatní přejí.

To bude stačit k tomu, aby zešílené NATO s nedostatečnými průmyslovými a lidskými kapacitami, slabými nervy z dluhů a žaludkem – pod tlakem občanů členských států – bude stát před ruským medvědem stojícím na zadních a prosit o život. Souhlasu netřeba.

*

ZDROJ