Tradice českých parodií nezanikla: Bývalý bolševický zpravodajský důstojník a současný prezident v jedné osobě podepsal zákon o trestání propagace komunismu.

Kdo z filmových fanoušků by neznal geniální (doslova) tradici českých filmových parodií. Na rozdíl od těch hollywoodských a trapných zacházely ty české s parodovaným žánrem tak, že vystihly jeho podstatu, vyzdvihly to nejlepší v rámci žánrové bubliny a vytvořily zásadní dílo, které shrnuje vše, co bylo na dané téma řečeno. Základní myšlenku rozvedly ad absurdum a pak ji nechaly rozpadnout do různých konkrétních kontextů s vazbou na místní recepci žánru.

Jako maniakálnímu fanouškovi české kultury a kinematografie (domorodci prominou), ale také jako obsedantnímu, a proto schizoidnímu kritikovi české politiky minulého století, a konečně i jako obskurnímu obdivovateli všech těch dekadentních žánrů, které česká kinematografie paroduje, nemohu nezmínit díla jako Fantom Morrisvillu, Limonádový Joe, Tajemný hrad v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Konec agenta W4C, Kdo chce zabít Jessii? , stejně jako méně známé Touha Sherlocka Holmese, Růžový Hubert nebo filmy Karla Zemana (Ukradená vzducholoď, Na kometě) balancující na hraně parodie a obdivu, jako nakonec všechny výše uvedené filmy.

Takže si dovedete představit, jakou jsem měl radost, když jsem včera zjistil, že tradice české parodie, kterou jsem už považoval za zkamenělinu, je živá a zdravá. Zatím sice jen v podobě happeningu a na celuloidové pásmo si asi budeme muset počkat, ale abych se trochu poetizoval: důležité je, že se v jeskyni už probudili Blaničtí rytíři naděje. To ostatní snad přijde později.

Zářivá a ušlechtilá tradice prezidentů – umělců

A když už jsme u legendárních blanických rytířů (tedy české verze našich rytířů ze Sitna) a happeningu, a když se chystáme v uměleckém kontextu hovořit o osobě současného českého prezidenta, nemohu nezmínit dalšího významného umělce, dramatika, filozofa, básníka, myslitele, politika, diplomata a snad i malíře, zkrátka renesančního člověka planetárních rozměrů a dosahu, prezidenta Václava Havla, pod jehož vrchním velením (poté, co jsem hanebně zradil soudruha Augustina “Gustáva” Husáka, který mě povolal do armády) jsem měl tu čest sloužit v československé (demokratické) armádě.

Už občan Havel vnesl v temných letech normalizace a protoputlerovské okupace svěží vítr do středoevropského (ne-li přímo světového) umění a spolu s dalším významným myslitelem Ivanem “Magorem” Jirousem pořádal na svém “Hrádečku” zajímavé happeningy. Jeden z nich je zvěčněn na fotografiích a vidíme na něm občana Havla spolu se zmíněným velikánem ducha – Magorem a dalšími amatérskými umělci z místního think-tanku, jak sedí na židlích ve venkovském stylu, uprostřed zahrady. Jejich hlavy jsou svěšené, těla ochablá. Název a ústřední myšlenka happeningu zněla: Blaničtí rytíři čekají na probuzení.

Jaká prorocká erudice, jaký duchovní a historický rozhled! Vždyť to byli právě tito duchovní velikáni, kteří nás nakonec osvobodili od ruského jha a dovedli nás na sluncem zalité duhové pastviny budoucnosti. Taková je síla umění…

I když se našli někteří slovenští desoláti, kteří při pohledu na tuto vynalézavou uměleckou formu zabručeli cosi o “ožralých povalečích”, tyto závistivé a krajně nevhodné bonmoty lze jistě přičíst především tomu, že jako tupí karpatští bafuňáři neznají nic jiného než alkohol, a proto ho hledají za vším.

Zkrátka, jak říkával klasik: Kde si múzy domluvily rande, tam tupé bandě nic nevysvětlíš.

Ze života bohémy

Vraťme se však od nostalgických vzpomínek na hrdinný boj za svobodu k současné realitě, která na nás jako občany Evropské unie klade nové a nové nároky, přináší nám nové a nové podněty a vyžaduje tak celého člověka.

Evropská unie, ale i Severoatlantická aliance měly to štěstí, že takového člověka našly v osobě současného českého prezidenta Petra Pavla. Opět, stejně jako v případě představitele renesančního titanismu Václava Havla, máme co do činění s tzv. umělcem (a možná i filozofem) na trůně. Celý jeho život je jeden velký happening a dnes, po širším odborném a vědeckém zkoumání, můžeme otevřeně říci, že je to také pokračování skvělé tradice české filmové parodie, tentokrát převedené do podoby, kterou pěstoval již zvěčněný prezident Havel na Hrádečku – tedy do happeningu. Dvě tradice se tak šťastně spojily.

Těžko říci, zda měl zasloužilý a ctihodný člen lóže Johann Wolfgang Goethe prorockou vizi, když hovořil o věčně zeleném stromu života a ššedivosti každé teorie, a zda nevědomky narážel na osobu prezidenta Petra Pavla, jehož zelený život se vymyká všem poutům jakékoli přísné a neměnné doktríny a jde vždy jen tam, kde “to žije”, ale v každém případě by tomu nasvědčovaly některé malebné okolnosti života našeho umělce.

V mládí se prezentoval jako nadšený stoupenec marxismu-leninismu, vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, a dokonce jako příznivec invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kterou úspěšně zvládly sovětské velitelské kádry, podle současného odborného úzu – Rusové. Petr Pavel tyto třídně uvědomělé postoje nejen ústně vyjádřil, ale následně je i písemně deklaroval a stvrdil svým podpisem.

Navíc se jako skutečný umělec pracující a bádající v oblasti happeningu rozhodl zcela adekvátně po vzoru takových soudruhů, jako byli Tristan Tzara nebo Jacques Vaché, převést slova do činů. Vstoupil proto do Československé lidově demokratické (komunistické) armády s nadšením pro věc komunismu, k němuž se nejprve písemně hlásil tak zajímavým uměleckým stylem a v němž se úspěšně osvědčil pilným studiem.

Aby mohl intenzivněji pracovat na svých happeningových projektech, přihlásil se v roce 1988 do postgraduálního kurzu při Zpravodajské ústředně Generálního štábu Komunistické strany Československa, určeného pro vojenské (komunistické) zpravodajské důstojníky, který připravoval absolventy na vyslání do imperialistické ciziny, do zemí NATO, kde měli pod různým krytím sbírat informace. Napsal to český Denník N, rodný mladší bratr slovenského Denníku N, a ten přece nikdy nelže.

https://denikn.cz/1016899/nove-dokumenty-k-pavlovu-studiu-jak-komunisticka-rozvedka-pripravovala-zpravodajce-pro-nasazeni-v-zemich-nato/

Připomeňme jen, že tradice uměleckých happeningů se v rodině Pavlovových dědí a už prezidentův otec pracoval jako amatérský zpravodajský důstojník a podněty pro své happeningové projekty čerpal z informací o armádách NATO. Syn tak šel s úctou v otcových stopách, ale umění politického happeningu dovedl k mnohem úspěšnějším výsledkům. Do umění se ponořil celou duší, a aby lépe zapadl do bohémského světa, zvolil si i umělecké jméno – Pávek.

Na cestě na Parnas

První velký projekt Petra Pavla v rámci politického happeningu vznikl paradoxně až po roce 1989, z čehož je zřejmé, že tzv. husákovský režim této formě umělecké realizace nepřál. Jak se nakonec ukázalo v případě dvou rytířů – Václava a Magora. V novém a dodejme, že osvěžujícím období, zavál čerstvý vítr ze Západu a první úspěšný happeningový počin mladého umělce byl brzy na světě. Jmenovalo se Jak se z komunistického zpravodajského důstojníka pod tlakem okolností stane hrdý kapitalistický rozvědčík NATO.

Po tomto průlomovém úspěchu slibná umělecká kariéra mladého umělce pokračovala a neustále nabývala na kvalitě. Dalším zlomem bylo dílo z roku 2022 s názvem Jak z postkomunistického rozvědčíka vyrobit nového “tatíčka” Masaryka. Po úspěšném zahájení tohoto happeningu, jehož gigantické rozměry přesáhly tehdy běžně známé parametry a který navštívily doslova miliony občanů, se Petr Pavel díky svému věku, zkušenostem a renomé stal nepsaným králem evropského politického happeningu.

Portfolio jeho děl je nesmírně široké, proto se zmíníme jen o některých z nich, které jsou nejprogresivnější a umělecky nejvlivnější. Jedná se o díla s názvem:

Jak vášnivě odsoudit invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, které jsem kdysi stejně vášnivě podpořil.

Jak pohrdat Rusem, kterého jsem kdysi zbožňoval.

Jak přijímat pochvaly od NATO, které jsem kdysi měl špehovat a rozvracet.

K doslova nehynoucím patří happeningy tzv:

Jak pronásledovat nepřátele NATO, když jste kdysi byli nepřítelem NATO.

Jak bojovat proti ruské hybridní hrozbě, jejíž součástí jste kdysi byli.

Jak důrazně odsoudit nepřátele EU a NATO a nečervenat se při tom.

Finis coronat opus

Poslední dílo Petera Paula představuje vyvrcholení jeho uměleckého snažení a důstojně završuje celý jeho tvůrčí projev. Aby zdůraznil umělecký účinek svého posledního politického happeningu, rozhodl se umělec spojit dvě tradice. Tradici politického happeningu s tradicí české filmové parodie.

Aby byl dojem z uměleckého díla co nejsilnější, rozhodl se jako správný avantgardní umělec nebrat ohled na maloměšťácké předsudky a morální pokrytectví. Výsledkem je dílo vskutku pozoruhodných parametrů s názvem Jak bývalý aktivní a nadšený komunista podepsal zákon trestající propagaci komunismu:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zakaz-propagace-komunismu-plati-prezident-podepsal-trestni-zakonik-ktery-zcasti_2507171538_dci?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Tímto kolosálním vyvrcholením uměleckého života se vlastně definitivně uzavírá slavná sametová/něžná “revoluce”, jeden z největších politických happeningů v dějinách střední Evropy, na němž se podílelo obrovské množství účinkujících herců, ochotníků, kulisáků, techniků, ale u něhož dodnes neznáme jména konkrétních autorů. Takový však není osud nejnovějšího díla Petra Pavla. Tam je jméno autora známo a já hrdě dodávám, že jsem s tímto umělcem, byť za trochu jiných okolností, sloužil ve stejné době a ve stejné armádě.

V duchu klasické české parodie se tak z jednoho života a tímto závěrečným aktem stává eesenciální výjádření subžánru brakové literatury se slangovým názvem “rotohub”. Název vznikl spojením slov “rotace” a “hubertus”, aby jazykem mladých progresivních autorů vyjádřil gro žánru – dynamické střídání kabátů na jednom těle. V dokonalé happeningové parodii tohoto žánru se z převlékání kabátů stává okouzlující výtvarné umění, umocněným aplikací kovových dílů v tělesné schránce uměleckého reprezentanta, konkrétně v břišní krajině a v sedací části, čímž je umělecký výkon vůbec umožněný.

A v čem spočívá vklad parodického žánru do tohoto politického happeningu? Jak jsme již poznamenali, jednou z metod parodie je dovést podstatné prvky žánru až ad absurdum. Právě to se našim umělcům podařilo. Píši “umělci” v množném čísle, protože, jak správně věděli klasikové marxismu-leninismu, i umělecké dílo je ve skutečnosti výsledkem kolektivního úsilí. A my musíme konstatovat, že tito umělečtí samurajové skutečně dovedli žánr “rotohubu” do absurdna a sami sebe označili za zločince.

Dokonce v rámci podzimu života neváhali pro umění riskovat i vlastní pohodlí. Vezměte si například, že v uměleckém pokračování této parodie bude podepsán zákon, který zpětně trestá propagaci komunismu!

To by znamenalo, že soudruh Petr Pavel by musel jít k soudu!

Skláníme se před nebojácností umělce a jeho uměním. Tam, kde se jiní zastavují, on neváhá ve jménu umění nasadit i svůj klidný život. Takto umění mění svět…

*

Branislav Michalka, Cristianitas SK

***

Ne každý si v dnešní době může dovolit platit za média, proto náš obsah nezamykáme. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit redakci Nové Republiky již dnes:

1. nestojí za námi peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát;

2. obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;

3. již 11 let vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než takzvaná „média hlavního proudu“.

Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010

Do poznámky k transakci do výše 1000,- Kč prosíme uvést “dar“.

Přesahuje-li dar částku 1000 korun, je nutno s obdarovaným spolkem Nová Republika uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem, obrátíte-li se na nás prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

*