Jestli by šlo něčím ještě nedávno jedním slovem charakterizovat vlasteneckou scénu, pravděpodobně by seděl termín “roztříštěnost”. Alespoň je tak možné soudit z bezpočtu debat, které bylo v předchozích letech možné zaslechnout na vlasteneckých setkáních, protivládních demonstracích, v diskusních pořadech a rozhovorech na stále ještě svobodných ač režimem pronásledovaných médiích, nebo i při řeči mezi přáteli vlasteneckého politického smýšlení.
Dva silné proudy
Znovu a znovu si připomínejme: I v důsledku této roztříštěnosti při předchozích volbách propadlo zhruba milion hlasů, přičemž většina z nich patřila právě k voličům vlastenecké scény. Částečně pak i kvůli čachrům s volebním systémem vznikla následně vláda, která dnes zastupuje ledaskoho od Bruselu po Kyjev, jen ne své občany.
Právem lze říci, že jde o nejméně oblíbenou vládu v historii ČR v čele s premiérem, který je víc vazalským správcem území bruselského protektorátu, než předsedou vlády suverénní země. A logicky i proto se lidé většinově necítí být reprezentováni nejenom současnou vládou, ale ani současnou Sněmovnou.
Byť to tak ještě před rokem při volbách do Evropského parlamentu nevypadalo, nakonec se podařilo vzájemné nejasnosti, ambice a animozity mezi vlastenci překonat. Že to nebyl proces jednoduchý ví každý, kdo se někdy pokoušel o domluvu alespoň mezi dvěma vlasteneckými subjekty. Přesto se sjednocení podařilo, nakonec až nad očekávání úspěšně.
Na jedné části politické alternativy se vyprofiloval blok vedený hnutím SPD, na levé straně politického spektra pak blok Stačilo!.
Cesta ke sjednocení vlasteneckých hlasů nebyla ani v jednom případě jednoduchá. Slevit ze svých ambicí musel každý. Hnutí SPD například přenechalo třetinu lídrů (pět ze čtrnácti) svým partnerům. Zároveň ale od svých partnerů požaduje, aby na úkor SPD neusilovali o větší zisky kroužkováním, mimo jiné i z toho důvodu, že je třeba zachovat integritu poslaneckého klubu.
Snaha korporátu o rozkol
Práce ve Sněmovně totiž není jen o odbornosti, ale také o politických dovednostech. Ty lze získat především praxí a praktiků je v poslaneckém klubu potřeba většina. To si Tomio Okamura se svými letitými zkušenostmi s vlasteneckou politikou dobře uvědomuje. Není horšího scénáře, než kdyby se společný poslanecký klub po volbách dezintegroval, tím spíše, pokud by šlo o vládní poslanecký klub, jak můžeme do jisté míry pozorovat na Slovensku.
Fialovou mafii spolupráce vlastenců děsí. Že nejde o plané obavy, jsme v minulém týdnu viděli v provládních médiích, jak moc se snažila z každé jiskřičky možného sporu rozfoukat požár, který by (jejich slovy) “slepence” rozdrolil. Žádné drama se ale nekonalo, a ani k němu nebyl důvod. Stačilo! ještě na poslední chvíli pozvalo k jednání ostatní subjekty s příbuzným programem, aby utvrdilo svou pozici nad hranicí pětiprocentní laťky.
V alianci kolem hnutí SPD pak probíhala poslední jednání o personáliích, což je naprosto přirozené. Stejně, jako je přirozené, že se každý z partnerů při jednání snažil maximalizovat svůj zisk. Marně naše mainstreamová média věštila fiasko.
Zcela jistě lze kvitovat i to, že ti kteří z nějakého důvodu nenaskočili ani do jednoho ze dvou zmíněných proudů a cítí odpovědnost za vlast, postupně ohlašují, že v zájmu občanů a porážky Fialovy vlády nebudou ve volbách usilovat se svými stranami a hnutími o volební zisk.
Pravděpodobně si uvědomili, že skutečně jde do “tuhého” a pokud by měla vláda Petra Fialy pokračovat dále, třeba vyhazovy jako v případě Petra Druláka, Miroslava Ševčíka, či politickými procesy – viz. případ učitelky Bednářové a mnohých dalších – by se staly běžným koloritem.
Každá ruka dobrá
O kriminalizaci nepohodlných názorů pak ani nemluvě. Naše justice už ukázala, že otevřené politické protesty trestá násobně vyšší sazbou, než třeba znásilnění dítěte ilegálním imigrantem! V tomto ohledu by jejich, zcela jistě propadlé hlasy mohly sehrát mimořádně tragickou roli. Je dobře, že si to uvědomují.
Roky šla politika vykonávaná ve prospěch naší země od porážky k porážce. Progresivistické síly v čele s neomarxistickými skupinkami dnes mají pod kontrolou moc v zemi, jak jsme tomu pomalu nebyli svědky ani před rokem 1989. Od prezidenta, přes vládu, parlament (horní i dolní komoru), až po ústavní soud. Pod obdobnou kontrolou jsou pak i instituce, jako je Česká televize, bezpečnostní složky státu, kontrolní úřady a další.
Pokud se podaří vlasteneckým silám získat podíl na vládě – a nejblíže k tomu má zatím zřejmě hnutí SPD – pak své uplatnění naleznou i všichni, kteří se cítí být v rámci vytváření předvolebních spojenectví odsunuti na vedlejší kolej.
Kdo chce pomoci, může tak učinit i jinak, než místem ve Sněmovně. Napravovat spoušť způsobenou nekompetencí bruselské vlády Petra Fialy je práce na další dvě volební období.
Skutečných odborníků bude třeba v množství větším, než velkém.
*
Zdroj včetně grafiky: Parlamentní Listy
Vlastenecké síly mají nesporně dobře našlápnuto. Spojit síly musí ještě Motoristé a Přísaha – a hrr na ně! 🙂