Digitální armádní cvičení proti opozici: Využití Gerulaty jako na Slovensku proti Ficovi. Koudelka, Řehka, Foltýn a další vládní spiklenci. Virtuální dehonestace a další hrozby. Skuteční strůjci zakryti závojem temnoty. Otevře to lidem před volbami oči?

Technologie nám mají sloužit, ne nás ovládat. Jenže když se podíváme, kam dnešní digitalizace směřuje, není těžké si představit, co přijde dál. Současný skandál ohledně sledování našich občanů a opozice Armádou České republiky, respektive Velitelstvím informačních a kybernetických sil, a ovlivňování názorů občanů na sociálních sítích prostřednictvím nastrčených falešných identit, nám konkrétně ukazuje, jakým směrem se bude vládou řízená digitalizace naší společnosti ubírat.

Špicl Gerulata

K nehoráznému šmírování, které dalece přesahuje rozměr zákonného zmocnění Armády ČR (tedy toho, co armáda může, smí a má dělat, přičemž konat smí jen to, co je jí zákonem výslovně povoleno), zřejmě využili algoritmus umělé inteligence Gerulata od slovenského výrobce. Ten umí rozeznávat a sledovat (dez)informace ve virtuálním prostoru, a již byl nasazen při posledních parlamentních volbách na Slovensku proti straně Smer nynějšího slovenského premiéra Fica.

To je první zásadní rozměr celé této hanebné kauzy. A další symptom toho, že za Fialovy vlády si ozbrojené sbory (a zpravodajské služby) skandálním způsobem přisvojily kompetence, které jim nepatří. Jde o jednoznačnou destrukci demokracie, lidských práv a svobod. Nevládnou již volení představitelé, ale síly skryté v neviditelných a nepřístupných vojenských, policejních a zpravodajských strukturách. To ony mnohdy úkolují a řídí politiky, nikoli naopak, jak tomu má být.

Koudelka, Řehka, Foltýn

Koudelka, Řehka, Foltýn – a mohli bychom pokračovat. To samo o sobě je mimořádně nebezpečné. A toto nebezpečí je o to větší, že může využívat velmi sofistikované a efektivní nástroje – dříve neznámé. Například umělou inteligenci a digitalizaci. Skrytě se tak krok za krokem naše životy přesouvají do virtuálního digitálního prostoru, kde jsou veškeré naše osobní a soukromé informace bez našeho vědomí sledovány, ukládány a vyhodnocovány, aniž bychom o tom měli tušení.

Na jejich základě jsou potom přijímána účelová rozhodnutí, která slouží těm, kteří nám tyto informace odebrali. Digitální zdravotnictví, digitální identita, evropská digitální měna, sociální sítě, využívání systémů umělé inteligence – všechno to zní moderně a efektivně, ale musíme mít na mysli, že všechny výhody a ulehčení pro náš život, jsou něčím vykoupeny.

V tomto případě jsou vykoupeny sběrem informací o nás, o našem chování a myšlení. Pochopitelně špiclové tvrdí, že sběr informací bude sloužit blahu naší společnosti i celého lidstva.

Virtuální dehonestace

Ale je tomu skutečně tak? Tato data lze nejen zpeněžit, ale i využít k ovlivňování myšlení občanů prostřednictvím skryté manipulace a propagandy či případně k tvrdším formám nátlaku prostřednictvím mediální skandalizace, hrozbami finanční, společenské nebo pracovní ostrakizace či přímo trestního stíhání.

Je tu tedy zásadní otázka: Kdo má, a hlavně bude mít kontrolu nad těmito informacemi, a tedy i nad námi? A co všechno o nás už ví a bude vědět? Systémy takzvané umělé inteligence byly vyvinuty kvůli nashromáždění obrovského množství digitálních dat, která by nebyla schopna rychle a efektivně zpracovat ani velká skupina lidských odborníků.

Tyto systémy jsou krmeny a učeny na těchto datech a jsou koncentrací informací doposud vyprodukovaných lidmi – a tedy i námi – pokud komunikujeme a sdílíme informace ve virtuálním prostoru.

Odtud povstávají algoritmy (např. zmíněná Gerulata), které mohou sledovat každý náš virtuální krok a ihned mohou vyvíjet protikroky prostřednictvím (ro)botů, které hrubě urážejí a útočí na každého, jehož názory umělá inteligence vyhodnotí z hlediska vládnoucí moci jako “nevhodné”.

Závoj temnoty

Pro běžného občana je téměř nemožné rozeznat virtuálního bota od reálné osoby. A to může být jenom zlomek možného působení umělé inteligence na nositele „nevhodných“ názorů.

Digitální prostředí je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud si ho nepohlídáme, sežehne nejprve naše soukromí, potom naši svobodu, a nakonec i naši mysl a vůli se reprodukovat a přežít jako společnost. To vše vyměněno za sporné “pohodlí”, pochybnou zábavu a mnoho falešných slibů a frází o nevyhnutelnosti technologického vývoje a tím i o předem určeném osudu lidské civilizace.

Neomezená digitalizace znamená, že každý náš krok může být zaznamenán, každý náš názor vyhodnocen, každé naše rozhodnutí ovlivněno samoučícím se algoritmem, který nikdo z nás nezná, natož aby ho volil.

Co hůř: Zakryti závojem temnoty zůstávají i ti, kteří rozhodli o vývoji a použití algoritmů, a o tom, jaký má být jejich výstup, tedy co je záměrem zadavatelů a uživatelů těchto systémů. V případě kauzy armádního sledování lze očekávat, že se její aktéři budou skrývat za neprolomitelnou clonou údajně tajných informací. Budou tvrdit, že občané nemají právo je kontrolovat, a že na to jsou určeny zákonem jen kompetentní orgány. A je vymalováno.

Nástroj k ovládání lidí

Digitalizace a její prostředky nesmějí být nástrojem k utajenému ovládání lidí, ale kontrolovaným pomocníkem v jejich službě. Základní otázka zní, kdo bude kontrolovat kontrolora. Kontrolora nemůže kontrolovat subjekt, který sdílí kontrolorovu ideologii a kontrolorovy názory, ale musí být pod kontrolou osob, jejichž informace využívá, a to potom, co požádal (po náležitém poučení) o povolení je použít za jasně stanoveným účelem, s kterým poskytovatelé dat souhlasí.

Souhlasili byste s tím, aby vaše data využíval někdo k tomu, aby vás ve virtuálním prostředí veřejně dehonestoval a napadal za vaše názory?

Žádný systém nemůže dlouhodobě efektivně fungovat bez vyvažování funkcí. Nejlepší taktika pro jakýkoli systém, vzhledem k zajištění stability na jedné straně a flexibility na straně druhé, je balancování protichůdných sil.

Jen tak se tento systém udrží pospolitý, poměrně stabilní, ale současně připravený ke změně. Toto pravidlo je platné jak pro lidský mozek, tak i pro společenské systémy, které jsou vystavovány častým a rychlým změnám vnějšího prostředí, na které se musí adaptovat vytvořením nových zpětných vazeb, aby přežily či předešly své dezorganizaci.

Provařené armádní „cvičení“

Měli bychom se jako voliči ptát, které politické strany tuto možnost nabízejí. Zda současný politický systém je dostatečně odolný, aby se s tímto problémem vypořádal – nebo zda bude nutná změna systémového řízení společnosti.

Vytvoření prostoru pro nástup politických a společenských elit, které pochopí, že jen ten, kdo se vzdá lákadla snadného vládnutí za nepohodlí efektivního vyvažování a kontroly digitálních informačních systémů, zajistí společenskému systému existenci i v rychle se měnícím budoucím světě.

A že naopak ten, kdo slepě věří v neomezený digitální pokrok, aniž by se zamýšlel nad jeho možnými zničujícími společenskými důsledky a konal patřičná protiopatření, dříve nebo později zjistí, že podepsal smlouvu s ďáblem – za kterou zaplatí vlastní svobodou, prosperitou, a nakonec i existencí.

Dojde k takovému prozření včas?

Třeba k tomu paradoxně pomůže i zmíněné provařené armádní „cvičení“, které snad aspoň s některými občany (na rozdíl od záměrně ležících, spících sdělovacích prostředků) patřičně zacvičilo.

A snad jim i otevřelo oči.

*

Vladimír Zlínský, Tomáš Doležal, Zdroj