Hnutí nového začátku…

V posledních dnech jsem se několikrát vrátil na začátek mé veřejné dráhy a popisoval klíčový bod své strategie – zaměřit se na milion propadlých hlasů z posledních voleb. Chvílemi to už i mně znělo jako sebechvála, promiňte mi to, prosím, ale člověk prostě má radost, že to před čtyřmi roky odhadl správně a současný vývoj preferencí i rozložení politických sil mi dává za pravdu. Moje cestičky posledních čtyř let byly křivolaké a naplněné nejrůznějšími omyly a chybami, spoustu věcí jsem si tenkrát v roce 2022 představoval jinak, ale podstatné je, že záměr se podařil.

Podařil se dokonce tak dobře, že se hnutí Stačilo! stalo jazýčkem na vahách. Když jsou velké síly vyrovnané, i malé zrnko rozhodne o tom, kam se převáží vítězství. Veškerá ostatní úsilí se ukázala víceméně neúčinná. Voličské hlasy se pouze přelévají v rámci existujících bloků. Lepšolidé špatnou vládou samozřejmě ztratili, ale méně, než bychom si přáli.

Ostatně, Andrej Babiš byl za svoji covidovou vládu v minulých volbách „potrestán“ ztrátou pouhých šesti poslaneckých mandátů. Taková je realita poměrného volebního systému. Já osobně sice nevěřím, že by liberálové dvakrát po sobě uspěli se stejným strašením, ale raději jsem se chystal na variantu, že jim na to ještě pořád skočí dost lidí.

Ale tohle všechno jsme si už řekli a jak se budou blížit volby, vyvstane to v plné naléhavosti. Já chci ale dneska psát o něčem jiném. Dnes chci probrat poslední dílek do skládačky hnutí Stačilo! Dílek, o kterém jsem před čtyřmi roky neuvažoval a který přišel až s Kateřinou Konečnou. Je to přímo antiteze jejího příjmení. Vlastně by se správně měla jmenovat Začátková.

To ona přišla s novým začátkem a jestliže klíčem k volbám je milion propadlých hlasů Alternativy, tak klíčem k budoucnosti je restart. Klíčem k budoucnosti je nový začátek a pohled vpřed, nikoliv vzad.

Prosím, všimněte si, co za posledních sto let děláme – opravujeme vlastní minulost. Nejlépe tím, že zboříme všechny její připomínky. Minulost nás strašně dráždí, nimrání se ve starých chybách a omylech, to je naše. Děláme to všichni. Nejoblíbenější předvolební disciplínou je připomínání deset let starých rozhodnutí, která byla učiněna v kontextu úplně jiné doby i situace. Co po vás chtějí Václavové Moravcové? Abyste se distancovali od něčeho, u čeho jste nebyli ani vy, ani vaše rodiče. Odsoudit něco, na co jste neměli sebemenší vliv… Jestli nás jako národ něco poškozuje, je to plivání na naše vlastní dějiny.

Co je důvodem dnešního marasmu? Samozřejmě předchozí režim, by řekli lepší lidé. Pětatřicet let mohou za všechno komunisté. Mohou za to tak moc, že nás Poláci hladce předběhli ve všech ekonomických ukazatelích. Sice bychom bez husákovských elektráren, přehrad, mostů i kravínů byli i dneska úplně v háji a dodnes bydlí valná část národa v bytech, které se postavily právě tehdy, ale jinak za všechno zlo můžou lidé, kteří odevzdali moc v roce 1989 bez jediného výstřelu… Přemýšlím, jestli by Husákovi prošlo, kdyby se z hospodářských neúspěchů v roce 1980 vymlouval na Hitlera.

Sakra, ani ti Němci už nemají žádné historické trauma z Druhé světové války. Když slyším Friedricha Merze o vedoucí úloze Německa, tak vidím, že už se s tím vyrovnali zcela dojčlandovsky. Teď už hledí vpřed a jenom vpřed a mocinky touží si dát s Moskvou revanš. Jen u nás stále ještě varuje demoblok před historickými reminiscencemi, které už v principu nemohou nastat.

Straší námi, jako kdyby dvacet poslanců za hnutí Stačilo! ve Sněmovně hladce dokázalo přetlačit sto osmdesát poslanců z jiných stran…

Přitom, jestli něco potřebujeme, tak začít znova a bez všech těch břemen, která si z minulosti neseme na zádech. Konečně si jednou říct, že jsme byli syčáci i holubice, že jsme dokázali hrozné i skvělé věci a minulost prostě nezměníme, i kdybychom pokáceli všechny pomníky a přepsali všechny učebnice. Petr Pavel byl prostě rozvědčík, Svěrák prostě podepsal Antichartu, Votápek byl stranický kádr a Palach ani obětí nejvyšší nevyburcoval národ. Minulost je prostě nutné přijmout, poučit se z toho špatného a to dobré rozvíjet.

Jsme hnutí nového začátku, které je barometrem právě v této věci. Jsme jako národ schopni přijmout sami sebe? Jsme schopni pochopit své rodiče i prarodiče? Jsme schopni konečně po pětatřiceti letech hledání viníků připustit, že jsme si na sebe cizí vojska zpravidla přivolali sami, stejně jako si Šmarda přivolal cizí demonstranty proti vlastní straně… je mi líto, Michale, máš to prostě v sobě… Potřebujeme si říct, že dějiny jsou silnější než my a měli bychom pracovat pro to, co bude a ne pro to, co bylo.

Hnutí Stačilo! mluví o výdobytcích minulosti, ale bere je jako inspiraci pro budoucnost. Nikoliv jako stav, ke kterému je možné se vrátit. Chceme nové mosty, nové přehrady, nové elektrárny, nové kravíny i nové byty. Chceme nové vztahy se světem a chceme nové smíření mezi sebou. Chceme novou mezigenerační solidaritu, chceme chápat, že národ uprostřed Evropy bude vždycky chodit po křivolakých diplomatických cestičkách a totéž platí i pro jednotlivce.

Jen hnutí nového začátku může být zároveň i hnutí smíření s minulostí. A já jsem rád, že se právě na takovém úkolu mohu podílet.

*

Daniel Sterzik – Vidlák