Kdybych měl velké peníze, Ivanko…

Článek se jmenoval „Make Kydy great again.“

To bylo totiž to jediné, co jsme měli společné. Tento blog. Každý, kdo ho objevil, říkal, že jde o ostrůvek normálního myšlení. Vidlákovy kydy tehdy byly na hranici rozlišovací schopnosti mocných. Už jsem existoval, už mě četli na leckterých ministerstvech, už jsem měl čtenářskou základnu a už mě znali i na fejsbůku. Ale ještě to nic neznamenalo.

Tehdy jsem vás, čtenáře, prosil, abyste mi pomohli vyrůst. Abyste mi pomohli, dělat blogera na plný úvazek. Prosil jsem vás, abychom spolu dosáhli stavu, kdy si u mě všichni budou podávat dveře a já je budu hostit a spojovat. Abyste mi pomohli být českým Benjaminem Franklinem, abych nemusel jen čekat, až přijede někdo za mnou, ale abych mohl i já jet za ním.

Dnes vidíte výsledek společné práce za tři roky. Jsem bloger na volné noze, Vidlákovy kydy se staly skutečně velkými a výsledek mé snahy o spojování teď můžete vidět v hnutí Stačilo! Jen jedna věc byla jinak, než jsem plánoval. Tenkrát jsem si nemyslel, že se mě bude politika týkat tak osobně. Ale to víte, po roce snah o podporu jiných jsem došel k poznání, že co si člověk neudělá sám, to nemá a pokud chci v moři velkých eg pomoci spojenectví, musím se prostě angažovat osobně.

Že dnes budu předsedou politického hnutí, to jsem tenkrát neplánoval.

Ale jinak jsem udělal, co jsem si předsevzal. Za tři roky jsem udělal desítky zabíjaček a desítky a desítky dalších společenských akcí. Objel jsem mnohokrát celou republiku, potkával se s nejrůznějšími lidmi, napsal tři knihy, abych měl na výdaje, založil Institut českého venkova, abych svou činnost dělal v souladu se zákony a tři roky jsem nebyl ani dobrým sedlákem, ani dobrým tátou a ani dobrým manželem. Byl jsem u všech velkých demonstrací, byl jsem u zemědělských i odborářských protestů, byl jsem u hnoje před řeporyjskou radnicí, podporoval jsem vše, co se mi zdálo smysluplné a odešel od všeho, co smysluplné být přestalo. Stihl jsem si udělat i obrázek o europarlamentu a zařídit, aby se tam o mně mluvilo ještě dlouho poté, co jsem skončil.

A ať se dělo, co se dělo, každý den jsem napsal nový článek.

Nebyl jsem sám, postupně se ke mě přidala celá řada spolupracovníků, kteří na sebe podle svých možností vzali část práce. Dneska jsou Vidlákovy kydy živý organismus, spolutvořený těmi, kterým není lhostejný osud této země. Nikdy jim všem nebudu moci dostatečně poděkovat.

Byla to dobrá taktika. Byla tak účinná, že se údernice Respektu, Ivana Svobodová, ve svém posledním článku nemohla zdržet překvapení nad rychlostí mého politického vzestupu adošla k tomu, že za tím musí být něco víc, než jen ty zabijačky na dvoře a obskurní blog.

Ale, nic jiného za tím, Ivanko, nebylo. Ano, seznámil jsem se s celou řadou bohatých ivlivných lidí. Někteří mě znali už dříve, s některými jsem přišel do kontaktu až potom. Ale všechno, co jsem dělal, to zaplatili moji čtenáři po stovkách a pětistovkách. Všechno vždycky začalo i skončilo u mě na dvoře u paření prasete a výroby jitrnic nebo prozpívanou nocí při burčáku. „Venkov sobě,“ to je heslo mého institutu. Žádný tajemný miliardář mi nikdy peníze nedal. Nikdy mě nepoháněly ani dolary ani eura, ale sklínky s domácím sádlem či paštikou a uzené z vlastní udírny.

Kdyby mi nějaký miliardář dal hodně peněz, Ivanko, udělal bych s nimi to, co jsem za ty tři roky (bohužel) nedokázal. Udělal bych za ně hento komunitní centrum z té sýpky v Oleksovicích.

Moji práci totiž hrozně limitovala (a stále limituje) velikost mého dvora a možnosti k přespání v mém domě. Potřeboval bych se potkat s mnohem, více lidmi, než na co mám kapacitu. I tak jsem svým dětem i ženě sebral klid domova a udělal z naší domácnosti průchoďák. Od léta 2022 u nás pořád někdo byl, přespával, jednal a domlouval se. Skoro každý víkend se sešla větší společnost a prakticky neminul den, aby u našeho stolu někdo neseděl. Moje nejstarší dcera mi kvůli tomu loni odešla na internát. Tam je víc klidu, táto.

Kdyby existovaly peníze od tajemného miliardáře, Ivanko, tak jsem měl komunitní centrum, to by jelo na tři směny a naše spojování i politiky by dnes byl jiný fičák. Hnutí Stačilo! by nemělo sedm procent preferencí, ale dvacet. Kdybych měl možnost svou činnost dostat ven z domu, mohl jsem ji dělat třikrát lépe i třikrát rychleji. To bys teprve, Ivanko, koukala, co se dá za tři roky zvládnout. Nové národní obrození totiž potřebuje nový Obecní dům jako sůl.

Kdybych měl to komunitní centrum, tak by Šafr žral xanax po vagonech, Chvilkaři by celý svůj rozpočet spotřebovali na mě a hnutí Stačilo! by teď právě přeskočilo v preferencích SPOLU…

Před třemi roky jsem svou taktiku připravil tak, aby fungovala v malém i velkém. Když bude málo peněz a málo lidí, bude to trvat déle, když bude více peněz a více lidí, půjde to rychleji. Cílem totiž není, mít větší rozpočet než liberální lepšolidé, ale postupovat tak, aby liberální náklady na jejich lžimarketing byly tak vysoké, že se jim to prostě nevyplatí. Ale věz, Ivanko, kdybych měl k dispozici opravdu velké peníze, poznala bys to prakticky hned. Vidlákovy kydy by byly hodně velké médium a Respekt by právě přebíral insolvenční správce. Takhle se to stane až za dva roky.

A vám, milí čtenáři a spolupracovníci, moc děkuji. Vybudovali jsme spolu něco, za čím majnstrýmová údernice hledá velký byznys a tajemné sponzory, přitom jsme to zvládli prostou solidaritou po pětistovkách a pracovitostí. O to víc si toho cením. Nevím, jak dopadnou volby a nevím, kam se svět bude ubírat, ale slibuju, že nikdy, nikdy, nikdy nezapomenu, z čeho jsem vzešel. Nezapomenu, kdo mě zvedal, nezapomenu, komu jsem odpovědný. Vy jste se mnou stáli na začátku a já s vámi budu stát až do konce.

***

Váš Vidlák