Tvrdá rána (nejen českým) válečným štváčům

Ještě v neděli jsem slyšel nějakého hlupáčka z vládního tábora v jedné z televizí, že Rusko vlastně má ubohý hospodářský potenciál, který nemůže čelit ekonomice Západu. Kdyby se ten dobrý člověk podíval na tabulku nedávno zveřejněnou Světovou bankou, kterou jistě nelze podezírat ze sympatií k Rusku, zjistil by, že ruská ekonomika je svým potenciálem po přepočtu podle parity kupní síly zhruba na úrovni Německa či Japonska.

Kromě toho není pravda, že by se Rusko dostalo ve světě do izolace. Je pravdou, že pro nějakých 35 až 40 zemí světa jsou Rusové tč. bráni jako nepřátelé nebo nežádoucí partner. Ale ve světě je zhruba 200 zemí a v zemích třetího světa Rusko není bráno zdaleka jako nepřítel. Rusko se může opřít o strategické partnerství s Čínou a o blahovolnou neutralitu Indie. A o příznivý vztah zj. ostatních zemí společenství BRICS. A toto volné společenství dnes tvoří relevantní protiváhu západnímu sdružení zemí G7. A to jak ekonomickým potenciálem, tak zj. počtem obyvatelstva i vlivem. A samozřejmě, že Rusko při svém obratu směrem do Asie nutně musí přemýšlet o tom, jak je historicky, ale i ekonomicky dlouhodobě spjaté s Evropou. Nepochybuji o tom, že po ukončení války na Ukrajině se dříve nebo později obnoví hospodářské vztahy Ruska a zemí Západu. Ostatně celá řada předvídavých západních firem v Rusku zůstala a to i přes zjevný nátlak svých vlád, aby z tohoto teritoria odešly.

V pátek se sešli lídři USA a Ruska na vojenské základně u Anchorage na Aljašce. Naši váleční štváči dostali psotník, když viděli, jak Vladimír Putin kráčí po červeném koberci až ke svému americkému hostiteli Donaldu Trumpovi. Jistě, naši užiteční idioti Bidenovy americké administrativy by měli pochopit, že hra skončila. Současná americká administrativa chce ukončit tento válečný konflikt, nechce dále vyhazovat zbytečné peníze na něj. Rusko by se mělo podle našich užitečných idiotů (ale také podle administrativy NATO a EU) po mnoha kolech ekonomických sankcí a tak nějak vůbec i vojensky dostat na konec svých sil. Pokud by došlo k bezpodmínečné kapitulaci Ruska – což byl sen našich antidezolátů – tak by se přijetí kapitulujícího ruského představitele obešlo bez červeného koberce. A pak by se mohl realizovat starý imperialistický sen o rozdělení Ruska na několik částí a na rozchvácení jeho obrovského nerostného bohatství.

Trumpova administrativa USA ale došla k názoru, že je lepší s Ruskem obchodovat, zj. pokud jde o vzácné zeminy, které americký průmysl potřebuje, nežli s ním v zastoupení válčit.

Americký prezident v předchozích týdnech zchladil horké hlavy evropských politiků, uplatněním dodatečných cel na dovoz  evropského zboží do USA. Samozřejmě, že cla jsou ve hře stále jako potenciální hrozba ze strany Spojených států vůči odbojníkům.

Po schůzce v Anchorage je zřejmé, že Spojené státy budou prosazovat předání Ruskem dobytých východních a jižních provincií Ukrajiny, obývaných v naprosté většině Rusy, Ruské federaci. Rusko z pochopitelných důvodů mluví o potřebě uzavření udržitelné mírové smlouvy s Ukrajinou, a proto mu nevadí ani bezpečnostní garance, které dají západní státy této zemi. Rusku jde o to, aby se Ukrajina nestala součástí NATO. To je zcela jasné i americkému prezidentovi, že bez splnění tohoto požadavku žádná dohoda s Ruskem nebude. Rusko také žádá zrušení hospodářských sankcí, které jsou vůči němu ze strany západních států uplatňovány. Nepochybně se bude dožadovat také obnovení hospodářské spolupráce se Západem. To je konec konců i ve strategickém zájmu Západu, aby Rusko zcela nepropadlo své orientaci na Asii a dělalo v tomto směru vyrovnanější politiku. Dohoda s Američany a mírová smlouva s Ukrajinou Rusům rozváže ruce v tomto směru. Zdá se, že již nic nebrání tomu, aby po fázi, kdy americký prezident seznámil evropské lídry s výsledky summitu s V. Putinem (postavil je de facto před hotovou věc), mohlo proběhnout v několika málo příštích týdnech další kolo jednání o míru mezi Ukrajinou a Ruskem za asistence Spojených států.

Je zajímavé také vidět, jak se během několika málo dnů, proměnily postoje ministra zahraničních věcí Česka k celé věci. Ještě minulý týden drmolil cosi o tom, že Rusko si mír nepřeje (ostatně celé tři roky sám proti mírovým jednáním aktivně vystupoval), aby sdělil českému publiku, že jsme na dobré cestě k míru.

Je otázka, jak Fialova vláda zvládne tento poměrně rychlý přechod od podpory válečné politiky, k politice mírové.

*

Jiří Paroubek, Vaše Věc. Autor je bývalý premiér Vlády ČR a bývalý předseda ČSSD