Ještě jednou k referendu

Nedávno jsem publikoval článek „Referendum a demokracie“. V reakci na tento článek se ozvaly připomínky, které se pravidelně proti referendu objevují. Pregnantně tuto připomínku vyjádřil J. Drahoš v rámci své předvolební prezidentské kampaně. Na tiskové konferenci řekl, že je proti referendu, protože lidé jsou hloupí, a proto nemohou v referendu rozhodovat. Tyto námitky zjednodušeně řečeno vyjadřují názor, že politici jsou kompetentní (inteligentní, vzdělaní), zatímco občané jsou nekompetentní (nevzdělaní, neinteligentní) rozhodovat o veřejných věcech.

Tato námitka vyjadřuje jen část pravdy a v podstatě je nepravdivá. Vychází z chybné teze, že politici usilují pouze o prospěch společnosti a občanů.  Je třeba striktně rozlišovat mezi tím, co politici říkají a tím, co dělají. Známý je bonmot, politik mluví, aby zakryl co si myslí. V politice je základní kategorií zájem, což však politici a propaganda se snaží zakrývat. Zájem určuje směřování politických stran a politiků a ve směru zájmů je realizována kompetence (inteligence, vzdělání) politiků. Hodnotová orientace většiny politiků se v zásadě neliší od hodnotové orientace mafiánů a organizovaného zločinů. Rozdíl je v sociálním kapitálu a v mandátů od občanů, který jejich počínání legitimizuje. Další rozdíl je ve vyšším výnosu a v beztrestnosti.  Co by dali mafiáni za politickou odpovědnost.

Podíváme-li se na dějiny 20. století a na současnost, tak zdrojem veškerých problémů byli a jsou politici, nikoliv občané.  V deklarované „demokracii“ nejen rozhoduje vůle lidu, ale politici jsou kontrolováni občany a také se jich bojí. V současnosti je situace taková, že politici vnucují svou vůli občanům a také usilují o to, aby se občan bál moci, tedy jich. (viz prohlášení Nejvyššího státního zástupce Igora Stříže „kdo bude mít jiný názor než vláda bude trestně stíhán se sazbou až 3,5 roku vězení“). Jedna věc je kompetence politika, druhá věc pro jaké cíle je kompetence využívána, jaký zájem sleduje.

Nacističtí politici byli povětšinou velice kompetentní a přesto byli v Norimberku odsouzeni. Tvůrce amerického vesmírného programu von Braun byl nepochybně nejen velice inteligentní, a dokonce geniální, přesto sloužil nacistickému programu. Pokud by Německo zvítězilo, byla by to do značné míry jeho zásluha. Vysoce inteligentní a zřejmě geniální byl Hitlerův ministr zbrojního průmyslu Albert Speer, který byl v Norimberském procesu odsouzen ke dvaceti letům vězení. Dokonalým aktuálním příkladem je ministr spravedlnosti současné vlády Pavel Blažek, který měl pověst nejinteligentnějšího ministra, a přesto jeho mafiánská zátěž ho natolik zatížila, že musel z vlády odejít, zatímco daleko hloupější ministři zůstali.

Slabinou námitky je hodnocení občana a politika pouze z hlediska kompetence (inteligence, vzdělání). Relevantní je však komplexní posuzování osobností a náhle máme jiný obraz; politik, deprivant a psychopat patologicky, za každou cenu bažící po moci. Proto zdánlivě nelogicky jako nástroj k získání moci využijí jakékoliv ideologie, byť neslučitelné až protikladné, protože jim nejde o hodnoty a o ideje, ale drogou je pro ně moc (Pavel, Baxa, Bek, Pithart).

Lidská historie je plná inteligentních a geniálních politiků, kteří uváděli společnosti a civilizaci do zkázy na rozdíl od průměrných občanů. Napoleon, Nero, César, králové, císaři, prezidenti a premiéři, za nimiž jsou zrůdnosti kolonializmu a otrokářství, papeži, za nimiž jsou náboženské války, včetně té evropské třicetileté.

Problém nemá subjektivní charakter, netkví v osobnostech, ale je systémový. Uvedený problém, tedy nastavení systému, měla vyřešit demokracie, v níž by politici byli kontrolováni občany, kteří by jim také zadávali úkoly. Moc je však jako rakovina, metastazuje a požírá demokracii, z níž zůstávají jen mrtvé buňky.

Politici se skrývají za floskule, že slouží lidem a společnosti, ve skutečnosti jim jde o jejich osobní zájmy. Současná válka na Ukrajině a následná militarizace a zbrojení jsou produktem politiků. Válka, militarizace a zbrojení znamená velmi snadný přístup, jak se na jedné straně dostat k hodnotám vytvořenými občany a uloženými ve státním rozpočtu a na druhé straně pauperizovat a zastrašit občany. Pod falešným heslem bezpečnosti zastrašují občany, kteří by nesouhlasili s vládní militaristickou politikou. Ve skutečnosti neplatí úměra, čím více zbrojení, tím větší bezpečnost. Větší bezpečnostní hrozbou je zahraniční politika vlády. Dokladem, že politici nejsou kontrolováni občany a občanů se nebojí, je arogantní chování politiků v oblasti zbrojení. Nikdo z rodu homo sapiens nemůže pochybovat o zcela zrůdné zakázce nákupu amerických letadel, kdy se deset let dopředu platí desítky miliard.

I kompetenci politiků lze však zpochybnit. V posledním období vývoje západní demokracie je tendence do vysokých funkcí vyzdvihovat osobnosti pochybných kompetencí jak v oblastí vzdělání, tak inteligence a osvojených politických dovedností. Pochybné právnické vzdělání je třeba u Z. Čaputové, E. Decroix. Ne náhodou byl do čela země určené k válečné destrukci vybrán komik hrající na estrádách penisem na klavír. Českými ministry vnitra byli od devadesátých let převážně lidé bez vysokoškolského vzdělání. Prezident Petr Pavel je formálně vzdělaný, avšak o jeho intelektuální úrovni lze mít pochybnost. Najít na funkci ministra zahraničí člověka bez magisterského vzdělání je pomalu již problém. O jeho inteligenci (Lipavský) si z jeho rozhovorů občané již udělali vlastní názor. Vrchol všemu nasadila „nejvyspělejší demokracie světa“, navíc s prezidentským systémem. Celé funkční období vládl USA dementní Joe Biden, aniž by to komukoliv vadilo. Petr Fiala si dokonce rozhovor s ním v Bílém domě pochvaloval. Když se kryptokracie rozhodla Joe Bidena zbavit, vmanipulovala ho do televizní debaty s Donaldem Trumpem a náhle bylo vše jinak.

I pokud bych však nezpochybňoval základní kompetenci politiků, lze daný systém zpochybnit. Neznám téma, vůči kterému by v populaci nebylo mnoho jedinců kompetentnějších než je kompetence politiků. Například v atomové energetice znám minimálně deset jedinců s výrazně vyšší kompetencí než je kompetence nejkompetentnějšího politika.  Zobecněno vůči každému tématu je v populaci latentně daleko vyšší kompetenční potenciál než mezi politiky. Získat tento potenciál, podobně jako při rýžování zlata, by byl obrovský přínos pro společnost. Je to podobné jako po zavedení povinné školní docházky rozšíření gramotnosti s dopady do rozvoje vzdělanosti, vědy a společnosti.

Je jen na manažérské vyspělosti společnosti, jak by dokázala z nejkompetentnější části populace vytěžit odborné znalosti a převést je do společenského vědomí a do rozhodovacích procesů. Zde by byla výrazná role veřejnoprávní televize a rozhlasu. Nesouhlasím proto s hlasy požadujícími privatizaci veřejnoprávních médií. Je to jistě snazší než sebrat média mafii, která je již roky ovládá a v souladu s politickými kumpány si dokonce navyšuje profit.

Referendum a přímá demokracie jsou především brzdou a korekcí vzhledem k pochybným zájmům politiků. Pro politiky jsou jako kříž a svěcená voda pro ďábla, a proto se snaží všemi prostředky zabránit jejich společenské realizaci. Občané by neměli vést spory o to, jací politici je povedou, ale měli by se především snažit své politiky kontrolovat.

*

Petr Sak