Kam kráčíš Sýrie? Příjde další uprchlická vlna?

V prosinci minulého roku nikdo nečekal, že se Asadův režim tak rychle zhroutí a jednotky HTS (haj´at tahrír aš-Šám – tedy organizace pro osvobození Sýrie) vtrhnou tak snadno do Damašku. Jejich ofenzíva začala v listopadu útokem na Aleppo, druhé největší město Sýrie. Poté pokračovala na jih přes Homs a do Damašku. Následně 8 – 12. Syrská národní armáda kapitulovala a Asad musel ze země uprchnout.

Asadův režim byl podporován Ruskem i Íránem. Proč tedy tyto země nezasáhly? Jednotky HTS se na ofenzívu již delší dobu připravovaly. Měly velkou podporu Turecka, Kataru a dalších států. Bylo by velmi naivní se domnívat, že Asadův režim, Rusko a Írán o těchto krocích nevěděly. Už během ofenzívy jejich zástupci jednali o dalším postupu. V prosinci se v Astanském formátu (Rusko, Turecko a Írán) sešli představitelé těchto zemí se zástupci syrské opozice v katarské Doha¹. Vše tedy bylo připraveno a dojednáno dopředu.

Pro Turecko je pád režimu velmi výhodný. Rusko se na tento akt dopředu připravilo a vyjednalo si podmínky, které platí dodnes. Zcela určitě svůj souhlas s pádem režimu nedalo zadarmo. Hned po vstupu jednotek HTS začalo s jejich zástupci jednat a dohodlo si, že ruské základny v Tartúsu a Latakiyi zůstanou i nadále výměnou za nevměšování se do vnitřních záležitostí Sýrie². Rusko potřebuje pro své aktivity logistické body ve Středozemním moři, jinak Sýrii tolik nepotřebuje.

Začaly se dokonce objevovat informace o tom, že se Rusko s USA dohodlo na pádu Asadova režimu výměnou za lepší pozici na Ukrajině. To je ovšem málo pravděpodobné. Rusko se v této situaci zachovalo pouze pragmaticky a před nesmyslným bojem za Asada, který udělal několik chyb, udrželo to, co potřebovalo, a nechalo ho padnout. Navíc ho s jeho rodinou a dalšími zástupci bývalého režimu evakuovalo do Moskvy, aby tak dalo jasně najevo, že své chráněnce neopouští ani v nejtěžší situaci.

Pád Asadova režimu byl největší ránou pro Írán, kterému přerušil logistický koridor spojující Irák s Libanonem. I íránští představitelé však s pádem počítali a dopředu se na něj připravili. Ještě před pádem poslal íránský ministr zahraničí svému syrskému protějšku dopis, ve kterém ho varoval, že Írán není v pozici mu jakkoliv pomoci. Dal najevo, že vojenská pomoc a další podpora Bašára Asada by pro Írán znamenal větší břímě než přínos z jeho další podpory³. Vztahy Íránu s novou syrskou vládou jsou stále napjaté. Írán se však snaží tento stav zlepšit. Jmenoval na velvyslanectví schopné diplomaty a usiluje o jedno setkání se zástupci Sýrie za druhým⁴.

V čem udělal Asad chybu?

Asad se dříve, i přes americké sankce, cítil poměrně bezpečně. Věřil v ochranu Ruska a Íránu. Navíc svou hru často rozehrával mezi těmito dvěma zeměmi tak, aby se nestal úplně závislý jen na jedné z nich. Zdá se však, že to obě tyto země postupně přestalo bavit. Dopis íránského ministra zahraničí krátce před Asadovým pádem svědčí o tom, že Írán už neměl chuť dále investovat do ochrany Asadova režimu a smířil se s jeho pádem.

Rusko na Asada často naléhalo, aby se dohodl s Tureckem a navázal s ním znovu diplomatické vztahy. Tím by totiž dostal Turecko na svou stranu a zamezil by turecké podpoře svého pádu. Asad trval na tom, že se Turecko a proturecké jednotky musí nejprve úplně stáhnout z celého syrské území, a pak bude teprve ochoten s touto zemí jednat a navázat s ní diplomatické vztahy. Tato tvrdošíjnost se mu stala osudnou, když se Turecko nakonec rozhodlo, že nebude na jeho ochotu dál čekat a dá přednost jeho pádu.

Rusko chtělo po Asadovi rovněž, aby učinil byť jen symbolické ústupky vůči syrským Kurdům. Asad trval na tom, že se Kurdy ovládané jednotky SDF musí včlenit do Syrské národní armády a území pod jejich kontrolou se stanou neoddělitelnou součástí syrského území bez práva na sebemenší autonomii. Rusové mu přitom radili, aby jim dal alespoň čistě formální autonomní status, který by ho nic nestál.

Rusové rovněž chtěli, aby byla sestavena syrská ústava a volební systém. Nepožadovali žádné zavedení demokracie západního stylu. Chtěli pouze symbolická a formální gesta. I to však Asad odmítal. Zdá se, že s ním nakonec ztratili nervy Íránci i Rusové. Pro Rusy se možná stalo výhodnější domluvit se s Tureckem.

Asad rovněž přecenil dosavadní vstřícný přístup zemí Zálivu, hlavně SAE a Saúdské Arábie. Obě země se rozhodly podat mu ruku, nabídnout investice, finanční podporu a uznání výměnou za snížení íránského vlivu v zemi, a hlavně zastavení obchodu s drogou captagon, kterou bojovníci na obou stranách často užívali v boji. V posledním období obchod s touto drogou velmi narostl a dostala se do Jordánska, Saúdské Arábie, SAE a dalších zemí regionu, kde začala ohrožovat zdravý život mladé generace. Mafiánské kruhy, které s touto drogou obchodovaly, však měly zřejmě na Asada tak velký vliv, že neučinil žádný krok, aby vyšel zemím regionu vstříc.

Tyto státy tak pochopily, že od něho nemohou za finanční pomoc a uznání očekávat žádný vstřícný krok, a rozhodly se nakonec podpořit jeho pád. Asad tak nakonec zůstal úplně sám a nezbylo mu než uposlechnout ruského příkazu sbalit rychle věci, odjet na ruskou vojenskou základnu, nastoupit do letadla a nechat se dopravit do Moskvy.

Ahmad Šara^c, HTS a jejich vláda

Ahmad Šara^c alias Džúlání, tedy Golanský, nemá zrovna nejhezčí minulost. Spolupracoval velmi aktivně s al-Qá^cidou a Islámským státem a přísahal věrnost Usámu bin Ládinovi i Abú Bakru al-Baghdádímu. Rozhodně se nejedná o žádného mírumilovného demokrata. USA za jeho dopadení dokonce vypsaly odměnu.

Již delší dobu však usiluje o jistou rehabilitaci. Název hnutí z odnože Al-Qá^cidy an-Nusra proto změnil na HTS. Přes Turecko a Katar již delší dobu vysílal signály, že je připraven přejít k umírněnější politice. Nakonec se mu podařilo několik zemí regionu a poté i západní státy přesvědčit, že se jim, jako ve Švejkovi, rovněž může hodit jeden polepšený lump a v duchu slov z Limonádového Joe „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“ ho přijali a rehabilitovali.

I když to není fér, na jeho minulost by se nemělo zapomínat a své temné skutky asi jen tak nesmyje, je třeba uznat, že se zatím snaží o poměrně vyváženou politiku. Alespoň doposud nebyl zaveden žádný tmářský systém. On osobně se snaží udržet práva menšin. Podařilo se mu alespoň částečně sjednotit syrské politické kruhy. Dokonce i Ahmad Al-^cAwda v Dar^cá na jihu Sýrie se nakonec na nátlak SAE a po předchozích ozbrojených střetech rozhodl rozpustit své ozbrojené jednotky a složit zbraně⁵.

Poměrně úspěšně probíhají také jednání s Kurdy ovládanou SDF a PYD a zatím nedošlo k přímému konfliktu. Dokonce i střety mezi těmito jednotkami a tureckou armádou krátce po pádu Asadova režimu nakonec ustaly.

Situace v zemi zatím není rozhodně dobrá a stabilní. Stále dochází k útokům na menšiny, ať již na křesťany, alavity nebo drúzy. Vládní jednotky stále nemají situaci pod kontrolou. Je navíc třeba nezapomínat na minulost celého vládního hnutí. Pouze snaha nového prezidenta o rozumnější a pragmatičtější přístup nestačí. Je otázkou, jak se mu podaří svou pozici udržet. Mnoho jeho bojovníků pochází z řad radikálních extrémistů a teroristů. Je těžké předpovědět, zda je bude schopen i dlouhodobě udržet pod kontrolou. Mohou totiž ohrozit i jeho samotného, pokud nebude plnit to, co kdysi dávno sliboval.

Země navíc čelí útokům Izraele, tlaku USA na navázání diplomatických vztahů s Izraelem a je pod vlivem různých zahraničních skupin.

Zahraničí a Sýrie

Sýrie již delší dobu není samostatná a nezávislá. Za Asada byla pod silným vlivem Ruska, Íránu a některé její části byly obsazeny protureckými jednotkami a SDF, kterou zase chránily USA. Nyní je zde silný vliv Turecka, Kataru, Saúdské Arábie a dalších zemí.

Sýrie dostala uznání ze západních zemí. S Ahmadem Šar^cou se setkal jak Donald Trump, tak i zástupci EU. Nejedná se však o nějaké krásné novodobé přátelství. Každá země si hájí své vlastní zájmy. USA již nemohly ustoupit a znovu podat ruku Asadovi. Jeho pád tak pro ně byl jistou úlevou. Již delší dobu se chtěly ze Sýrie stáhnout. Uznání nové vlády jim to umožní.

EU zase potřebuje vyřešit problém s velkým počtem syrských a jiných uprchlíků, který si de facto způsobila sama. Pokud bude Sýrie prohlášena za bezpečnou zemi, alespoň formálně směřující k demokracii, bez ohledu na to, zda k ní kdy dospěje, bude možné přestat přijímat syrské azylanty, a naopak je vracet zpět. Jak to ovšem bude proveditelné reálně je při byrokratickém a komplikovaném aparátu EU těžko představitelné. Francie, Německo a další země navíc vidí šance na navázání obchodních vztahů.

Hlavní roli však sehraje Turecko a země Zálivu, na kterých, a hlavně na jejichž finanční podpoře bude nová vláda závislá. Saúdská Arábie, Katar a SAE již slíbily finanční podporu a pomoc při rekonstrukci země⁶. Saúdská Arábie hodlá hned na počátku v zemi investovat 4 mld. USD⁷. Tyto investice budou velmi důležité, aby se udržela stabilita země a dala šance pro důstojný život místních obyvatel.

Bude také důležité, aby se Sýrii nesnažily destabilizovat další státy. Kromě izraelských útoků, které však zůstávají bez reakce nové syrské vlády, se zdá, že se o to nikdo nepokouší. Írán hledá vlastní nové cesty, jak si v zemi znovu vybudovat svou pozici. Rusko zde dokonce velmi posiluje. Syrský ministr zahraničí již navštívil Moskvu a uvažuje se o setkání prezidentů obou zemí⁸. Dá se očekávat, že se brzy objeví také Čína. Čína však většinou se svými investicemi čeká, jak se situace vyvine. Pokud se ukáže, že se nová vláda udrží a bude stabilní, určitě zde začne investovat. Je tak dokonce možné, že stejně jako v případě Afghánistánu a návratu Tálibů k moci, ztratí západní země výhodu iniciátorů celého procesu, a nakonec uspějí diplomatické aktivity Číny a Ruska.

Pro Sýrii však bude tak či onak nejdůležitější podpora Turecka, zemí Zálivu a nalezení nějakého modu vivendi s Íránem a Izraelem.

Co bude dál? Máme se připravit na novou uprchlickou vlnu?

I přes nehezkou minulost nového syrského prezidenta a jeho souputníků je zatím situace lepší, než se čekalo. Dochází sice ke krutému vyřizování účtů, útokům na menšiny a ozbrojeným střetům mezi jednotlivými frakcemi, ale celkově je situace částečně stabilní. Zdá se, že všichni čekají, co bude dál.

Radikální polní velitelé vyvíjí na vládu tlak, aby přitvrdila, pomstila se všem, co měli co do činění s minulým režimem a zavedla islámský právní systém šarí^ca, což bylo také hlavním cílem HTS. Vláda těmto tlakům zatím odolává. Není jisté, zda se jí to bude dařit trvale a zda se některá ozbrojená složka nepokusí ji svrhnout. Důležitá je však podpora Turecka a zemí Zálivu, které si radikalizaci v Sýrii nepřejí a nepodpoří ji.

Vládní jednotky stále nemají zemi pod kontrolou. Kurdy ovládaná PYD a SDF stále ovládají se zbraní v ruce svá území. Drúzové ve strachu z masakrů rovněž nesložili zbraně a často mezi nimi a tamními kmenovými skupinami dochází k ozbrojeným střetům. Do toho na syrská území útočí Izrael, proti čemuž je současné vedení země de facto bezbranné. Tlak USA na rychlé navázání diplomatických vztahů s Izraelem rozhodně nepomáhá stabilitu udržet. Je naprosto nepředstavitelné, že by vláda, která je podporována ozbrojenými složkami složenými z konzervativních a radikálních muslimských bojovníků, nyní navázala diplomatické vztahy s Izraelem, který na Sýrii navíc útočí.

Po velkých oslavách syrských migrantů v zahraničí se ovšem většina z nich domů vrátit nehodlá. Dávají přednost oslavám před televizní obrazovkou v německých a jiných evropských městech. Na druhé straně zatím ani nevypukla žádná nová uprchlická vlna ze Sýrie.

Situace je velmi křehká a může se kdykoliv převrátit v občanskou válku, nepokoje a nestabilitu, která by mohla velkou uprchlickou vlnu vyvolat. Všichni se zatím k novému syrskému vedení staví velmi opatrně. Dá se říct, že celý svět čeká, co bude, a netroufá si odhadovat další vývoj, protože možné je úplně vše. Toto čekání tak provází jak naděje, tak i nedůvěra. Uvidíme, co nakonec převáží a kam se bude Sýrie ubírat dál.

I přes neblahou minulost nového syrského vedení nezbývá než doufat, že se mu podaří udržet Sýrii alespoň stabilní, klidnou, bez válek a místních nepokojů a že finanční podpora a investice ze zemí Zálivu přinesou alespoň nějakou ekonomickou prosperitu a šance pro budoucnost místních obyvatel.

Tomáš Strnad, odborník na Blízký východ, Asiaskop

Zdroje:

Titulní obrázek: Alavité aneb Prezident Assad starší oslavován vším syrským lidem Zdroj: Xendan.org

Sdílet