Nový svět je budován z oceli a betonu – Washington však v něm nemá místo.

Záběry z Aljašky byly příliš výmluvné, než aby je bylo možné ignorovat: Donald Trump vítá Vladimira Putina na červeném koberci, dává mu první slovo na tiskové konferenci a jede s ním v limuzíně. Pro washingtonské komentátory to vypadalo jako slabost, pro některé dokonce jako kapitulace. Pro mě to však bylo poznání. Potvrzení toho, že Amerika již nesedí ve světové správní radě. Zatímco Washington uvízl v nekonečných debatách, ostatní již lijí beton, pokládají koleje a svařují trubky.

Hlavní konkurenci 21. Století užnepředstavují ostré výpady ani další nové sankce. Hlavní konkurencí je budování infrastruktury budoucnosti. Kdo staví dálnice, přístavy a spouští reaktory, ten píše pravidla obchodu. V tomto ohledu ztrácí Amerika své pozice.

Jsou to dohody, které Amerika neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

BRICS buduje, Amerika žvaní

V centru BRICS je užší jádro: Rusko, Indie a Čína. BRICS není diskusní klub. Jsou to tři státy, které vidí cíl, plánují a budují. Každý z nich přispívá svou silou – Rusko svými zdroji a jadernými technologiemi, Indie svou demografií a poptávkou, Čína svými financemi a výrobou – a společně přepisují mapu Eurasie.

Vezměme si například mezinárodní dopravní koridor „Sever–Jih“. Vlak z Bombaje přes Írán přijíždí do Moskvy o 40 % rychleji a o 30 % levněji než přes Suez. Jediný chybějící úsek – Rašt /v Íránu/–Astara /v Ázerbajdžánu/ – financuje a staví Rusko. Smlouvy jsou podepsány, náklady jedou. Amerika mezitím diskutuje, zda je vhodné vyčlenit peníze na toalety v „Amtraku“.  Ano, to jsou ty dohody, které Amerika neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

Nebo přístav Chabahar /v Íránu/, který si Indie pronajímá na deset let od roku 2024. Pro Indii to znamená obejít Pákistán, pro Írán vstup do euroasijské logistiky a pro Rusko další pevný článek v řetězci. Washington by takový projekt nikdy neschválil: logika sankcí by fungovala rychleji než jakýkoli výpočet zisků. Amerika takové dohody neuzavírá.

Východní námořní koridor Čennaí /dříve Madrás, Indie/–Vladivostok zkracuje cestu o více než dva týdny. Indické společnosti již investují do ruského Dálného východu. Amerika vysílá letadlové lodě do Tichého oceánu, ale nové obchodní koridory nestaví už desítky let.

V energetice je situace obdobná. Jaderná elektrárna Kúdankulam ve státě Tamilnád /Indie/ má šest energetických bloků a je největší jadernou elektrárnou v Indii, kterou staví Rosatom. Šestý blok dorazil v roce 2025. Takový projekt představuje šedesátiletou smlouvu na palivo, servis a technickou podporu. Opět obchody, jež Amerika neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

Na Sibiři už plyn proudí po „Síle Sibiře“. Druhá linka – „Síla Sibiře-2“ přes Mongolsko – je dimenzována na desítky miliard kubických metrů ročně. Ani SWIFT, ani dolar k tomu nejsou třeba.

BRICS samozřejmě také není ideální. Každá země má své politické zvláštnosti, své nedostatky a dokonce i vzájemné neshody. Ale umí to odsunout stranou kvůli vzájemnému prospěchu. Chápou, že pokud dnes budují společně, zítra budou mít sílu i stabilitu. Samotná spolupráce snižuje riziko budoucích konfliktů. Amerika však trvá na tom, aby byly nejprve vyřešeny všechny spory a proběhla všechna jednání – a stejně nakonec neudělá nic. I proto se jedná o dohody, které Amerika neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

Polokoule bez vize

Na západní polokouli je vše jinak. Kdyby měl Washingtonstrategickou vizi, propojil by Sever a Jih novými železničními koridory, přístavy a energetickými „tepnami“. Místo toho jsou zde nejvýznamnějšími projekty fúze společností, zdlouhavé národní stavby nebo čínské investice.

Fúze CPKC /Union Pacifik + Norfolk Southern/ postavila v roce 2023 první železnici „Kanada–USA–Mexiko“ pod jedním provozovatelem. Dvacet tisíc kilometrů tratí, toky obilí a automobilů. Je to užitečné? Nepochybně. Je to průlom? Ne. Je to pouze účetní záležitost, nikoli civilizační projekt.

Koridor Ports-to-Plains (budoucí I-27) existuje na mapách již desítky let; v roce 2024 dostal zelenou pouze jeden úsek. Ve stejné době již v Eurasii jezdí vlaky, montují se reaktory, svařují se potrubí. Inu, Amerika takové dohody neuzavírá – nebo je nemůže uzavřít.

Severojižní železnice v Brazílii byla dokončena v roce 2023 – třicet let po vzniku nápadu. Spojuje sójová pole s Atlantikem, ale USA s tím neměly nic společného: Brazílie prosadila projekt sama.

V Argentině oživily nákladní síť Belgrano Cargas úvěry a dodávky z Číny. V Peru byl za 3,5 miliardy dolarů otevřen megapřístav Chancay, který staví a provozuje COSCO /světová kontejnerová flotila/. Nové tepny regionu nesou čínské značení, nikoli americké.

Jsou i projekty, jež se už téměř uskutečnily. Potrubí Keystone XL, které mělo dopravovat kanadskou ropu do rafinérií v USA, se připravovalo roky a stálo miliardy. V den, kdy Biden nastoupil do úřadu, bylo povolení zrušeno. Ne proto, že by se změnily trubky nebo čísla, ale proto, že se změnil politický vítr. Deset let investic bylo odepsáno jako symbolický úder odcházející administrativě. To není plánování, to je vandalismus. A také další důvod, proč Amerika takové dohody neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

Iluze vysokorychlostních železnic

Kalifornie schválila v roce 2008 linku Los Angeles–San Francisco za 33 miliard dolarů s termínem dokončení v roce 2020. Rozpočet přesáhl v současnosti 100 miliard dolarů, trasa byla zkrácena na úsek Bakersfield–Merced a termín dokončení se až trapně vůbec neuvádí.

Texas „vyvíjí“ už desítky let trať Houston–Dallas – topí se však v soudních sporech, protestech vlastníků pozemků a korespondenci o financování.

„Acela Express“ od Amtraku se hrdě nazývá „vysokorychlostním“, ale jeho průměrná rychlost je nižší než u japonského „Šinkansenu“ v 60. letech.

Čína postavila za dvě desetiletí desítky tisíc kilometrů skutečných vysokorychlostních tratí. Amerika za stejnou dobu – nula. Nejde jen o to, že „nechce“ – jde o to, že „nemůže“. Každý kilometr se stává předmětem vyjednávání; každá smlouva musí uspokojit dodavatele, odbory a především politiky. Žádný senátor se totiž nesnaží o znovuzvolení se sloganem „ať někdo jiný kontroluje toky peněz“. Projekty tak umírají ještě před spuštěním.

V tom spočívá podstata amerického „nemůže“.

Proč Amerika nestaví

Důvody jsou jak strukturální, tak politické.

Za prvé, decentralizace. Přibližně 80 % výdajů na infrastrukturu kontrolují státy a obce. Washington rozděluje dotace, ale neprojektuje kontinentální koridory. Neexistuje americký ekvivalent čínského „Pásu a stezky“ /Nová Hedvábná stezka/  nebo evropské TEN-T. Neexistuje ani jednotná přístavní strategie.

Za druhé, regulační paralýza. Ekologické posudky, soudy a volební cykly prodlužují stavbu o desítky let. Kalifornská epopej s vlakem není výjimkou, ale „normálním fungováním“ systému.

Za třetí, politické přivlastňování. Infrastruktura je vnímána jako nástroj rozdělování. Projekty existují proto, aby směřovaly peníze k těm „správným“ dodavatelům a okresům. Depolitizované dlouhodobé plánování se nekoná: s tím se volby nevyhrávají.

A nakonec, cla a sankce. K nim se přistupuje jako k náhradě strategie. Cla však zvyšují náklady doma; sankce málokdy mění chování v zahraničí. Sankce by neměly mít místo v budování budoucnosti. Ale pokud už existují, je třeba je ukládat symetricky – oběma stranám jakéhokoli konfliktu – až do podpisu míru. Jinak je to jen další způsob, jak dokázat, že Amerika takové dohody neuzavírá – nebo nemůže uzavřít.

Tabulka

Skóre je zřejmé.

V Asii: „Sever–Jih“, Chabahar, Východní námořní koridor, Kúdankulam, „Síla Sibiře“.

V Africe: čínské úvěry a dodavatelé postavili keňskou SGR a linku Addis Abeba – Džibuti.

V Latinské Americe: argentinské nákladní sítě a peruánský megapřístav jsou financovány Čínou; brazilská železnice se stavěla třicet let; USA nenabídly alternativu.

V USA: jedna fúze železnic, jeden polopokročilý dálniční koridor, jeden potrubní ropovod zrušený kvůli změně vládní strany, nulový počet vysokorychlostních vlaků.

Pokud měříme vliv počtem základen, tak to by měl Washington stále výhodu. Pokud však měříme podle toho, kdo buduje obchodní tepny, je výsledek jasný: Eurasie to dělá, Amerika nechce – a stále častěji už ani nemůže.

Otevřený dopis: „Žraloci byznysu“

Pokud Washington nestaví, stojí za to předložit mu tento nápad přímo. Nazvěme to Iniciativou pro rozvoj infrastruktury západní polokoule: kontinentální železniční „osa“, nové přístavy na obou pobřežích, skutečná síť vysokorychlostních linek.

Proč to nepředstavit jako epizodu Shark Tank? Položit návrh na stůl. Pozvat Donalda Trumpa, aby si ho vyslechl. Požádat Elona Muska, člověka, který staví, aby se ujal vedení. Rozumí inženýrství, rozsahu i rychlosti. Trump zase rozumí obchodu a show. Společně by mohli shromáždit kapitál a prolomit setrvačnost.

Washington se však jen zasměje a kongres to zablokuje. Žádný senátor by totiž nedostal „svůj podíl“, pokud by byla z procesu odstraněna politika. I proto Amerika takové dohody neuzavírá – a ani uzavřít nemůže.

Donald Trump, to je třeba mu přiznat, má vnitřní nutkání ukončit válku na Ukrajině. Toto nutkání je třeba posílit: pokud existují sankce, ať jsou namířeny proti Moskvě i proti Kyjevu – až do podpisu míru. Rovnoměrný tlak, skutečná dohoda místo prázdného šeku.

A pak jít dál.Problémy rozdělit, rozčlenit. Přestat vnímat po tisíce let se měnící evropské hranice jako věčnou americkou povinnost. Budovat budoucnost, nestřežit minulost. Navrhnout modernizovaný systém potrubí do Evropy – ale ne jako zbraň, ale jako tepnu míru, jež spojí ekonomiky v zájmu pracovních míst, stability a bezpečnosti našich dětí.

To by byla dohoda nad všechny jiné: žádné sankce na věky, žádné nekonečné války, ale ocel, energie, obchod a mír. To jsou dohody, které by měla Amerika uzavírat. Ne ty, jež neuzavírá – nebo ani nemůže uzavřít.

**

O autorovi

Samuel Trapp je moderátorem pořadu International Flavor: Where the Truth Just Tastes Better, který se vysílá od neděle do čtvrtka ve 21:00 chicagského času na DamRadio.com/live a v archivu na InternationalFlavor.com. Bývalý překladatel z ruštiny při ověřování jaderných smluv, vzděláním právník, více než třicet let se zabývá mezinárodními otázkami a analytikou.

**

Samuel TRAPP, UKRAJINA.ru (15:35 18.09.2025)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Na úvodním snímku vůdci tří velkých zemí – Putin, Módí a Si.

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a dále své jméno a datum narození. Při daru nad 1000 Kč vystavujeme darovací smlouvu. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání. V takovém případě nás kontaktujte na adrese: dvorava@seznam.cz)

*