Kancléř Merz, aneb plnou parou do minulosti

Pokleslost politické kultury a žurnalistické etiky v Německu je děsivá, jak prokázaly události během kauzy „corona“, následně tzv. semaforové koalice a nyní finálně v politické tragikomedii kolem aktuálního kancléře Joachyma-Friedricha Martina Josefa Merze.

Že jeho vláda rozjela militarizaci celé německé společnosti, že miliardové zisky Rheinmetallu a dalších zbrojovek se v okamžiku „zeleného debaklu“ mají stát tažnou lokomotivou německého průmyslu a celé zkrachovalé EU již vešlo v obecnou známost. Nicméně je nutné se alespoň krátce zamyslet nad osobou, která se během několika měsíců stala symbolem „vzkříšení“ německého „vůdcovství Evropy“ z časů, o kterých jsme si mysleli, že se již nemohou vrátit. Aktuálně sice jeho ambice naráží na tytéž snahy presidenta-autokrata v Elysejském paláci, nicméně vzhledem k politickému temperamentu francouzských občanů a Damoklově meči, který visí nad Macronovými loutkami „vlády“ F. Bayroua může Merz doufat v dočasný titul euro-vůdce.

Za jakých okolností tento nadmíru ctižádostivý, mocichtivý a samolibý pán usedl na kancléřské křeslo lze přečíst ZDE.  Nicméně abychom alespoň částečně pochopili jeho ambice a roli v německé a evropské politice, je nutný alespoň zběžný pohled na jeho rodinné pozadí a dosavadní politicky-lobbistickou kariéru.

Fenomén Merz je produktem zvláštní směsi nadnárodních vlivů a staré německé mentality. O co konkrétně jde? Začneme pozadím rodinné socializace.

Narodil se v advokátské rodině, dědeček z matčiny strany byl v letech 1917 – 1937 (!) starosta města Brilon. Stranickou příslušností patřil až do roku 1933 ke Straně centra (Zentrumspartei), v roce 1938 posílil řady Hitlerovy NSDAP. Papa Merz se prozíravě po návratu z válečného zajetí dal v roli soudce do služeb Američanů v jejich okupační zóně.  Poválečnou kariéru upevnil svým členstvím v CDU.

Zde máme co do činění s exemplárním případem rychlého převleku kabátů, rychlokursů v demokracii a následných kariér v politice 50. let, v naprosté většině pod hlavičkou CDU / CSU, v soudnictví a státní správě. Tato politická a ekonomická kontinuita pod ochranou Spojených států se od poloviny šedesátých let až de facto do let osmdesátých stala terčem celospolečenské kritické reflexe politické reality západního Německa padesátých let, vedla k masovým protestům tehdejší mladé generace proti mlčení a mlžení o době nacismu starší generací, následně k vzestupu SPD, později Zelených. Důsledky této kontinuity, návrat starých myšlenkových stereotypů, zažíváme v plné míře dnes – nejen na úrovni profesionální politiky. I v jiných oblastech se najednou ozývají hlasy, které by se daly s lehkostí umístit do doby po roce 1933. Ale to by bylo téma na jiné povídání, zde jde o to pochopit, že Merz s jeho kamarilou přišel v době, kdy půda dozrála pro politické kroky a opatření, které by v bonnské republice byly prostě nepředstavitelné. První brutální signály růstu jedovatých hub z předválečného mentálního podhoubí společnost zažila během během tzv. koronové pandemie. Ale zpět k Fridrichu Merzovi.

Neméně zajímavá je jeho kariéra lobbisty nadnárodního kapitálu a finančních trhů. Jen podle německé wikipedie zvládl Merz usednout ve 14 dozorčích správních radách finančně potentních koncernů a korporací – od bank a burz přes pojišťovny, průmyslové holdingy až po investičního giganta BlackRock Germany. A aby šlo vše hladce a přímým spojením, angažoval se během let 1999 – 2021 v lobbistické Hospodářské radě CDU (Wirtschaftsrat der CDU), zastupující členy strany působící v hospodářství a financích.

Tento více než stručný portrét sociálního a hospodářského kontextu politika-kancléře Merze lze ještě narychlo doplnit o letité přátelské spojení s Wolframem Weimerem, vlastníkem Weimer Media Group, kterého nyní dosadil na místo Zmocněnce Spolkové vlády pro kulturu a média (sic!).

Stručně lze shrnout Merzovu roli asi takto: militarizace německé společnosti pomocí státně-politických narativů padesátých let, sociálně-politicky faktický start do digitalizované varianty 19. století s co nejvyšší mírou kontroly společnosti v souhře s Bruselem. Jak ovšem dokáže sladit „národní“ německé ambice se zájmy jeho globalistických chlebodárců musí ukázat budoucnost.

Zároveň ale dochází k jakémusi postupnému probuzení kritické části německé společnosti. Plánovány jsou mírové iniciativy a protesty proti vládnímu militarismu. Průmyslové podniky ve východním Německu skepticky reagovaly na vládní plány přechodu na „válečný průmysl“. A nyní se zaměstnanci, odbory a Závodní rady automobilky Porsche postavili proti zbrojní produkci (ZDE). Přísloví praví, že první vlaštovka jaro nedělá, nicméně doufejme, že ho alespoň ohlašuje.

*

Pozn. red. I.D.: Omlouvám se autorovi, že jsem omylem nezveřejnil jeho text, který mi zaslal už před dvěma týdny. Věřím, že je stále aktuální.