Poslední čínské varování

Vina za to padá na Západ.

Začněme formální stránkou – všechny země účastnící se setkání jsou zastoupeny hlavami států nebo vlád. Ruský prezident přijel na čtyři dny a účast na summitu ŠOS*) spojil se státní návštěvou Číny. Akce související s touto návštěvou se budou konat v Pekingu. Mimochodem, Putin má velmi nabitý program cesty, spoustu setkání s lídry zúčastněných států, což je také nepřímým potvrzením důležitého, přelomového charakteru summitu.

Obecně je třeba rovněž poznamenat, že ačkoli summity ŠOS se konají v členských zemích na rotačním základě, všechny zásadní události v životě organizace se vždy odehrály v Číně. V Šanghaji se konalo zakládající zasedání tehdy ještě „Šanghajské pětky“ (Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán). V Číně (také v Šanghaji) se v roce 2001 konalo setkání, na kterém byla po přijetí Uzbekistánu založena samotná Šanghajská organizace spolupráce /ŠOS/.

Na aktuální summit v Tchien-ťinu (také v Číně) se kromě členů ŠOS, pozorovatelů a partnerů v dialogu dostavili zástupci dalších pěti států jihovýchodní Asie (Indonésie, Malajsie, Malediv, Laosu a Vietnamu). Neodvažuji se tvrdit, že na základě výsledků setkání získají nějaký status v ŠOS, vyloučeno to však není. Proč by se například nemohli stát pozorovateli nebo partnery v dialogu? Ale samotný fakt, že přijeli zástupci právě těchto zemí, je velmi důležitý.

Vztahy Číny se státy jihovýchodní Asie byly a jsou velmi složité. Tyto země se tradičně obávají čínských ambicí a nároků Pekingu na dominanci v regionu. Vietnam a Malajsie mají s Čínou územní spor, který je neméně složitý a dlouhotrvající než podobný spor čínsko-filipínský, který nyní USA využívají k vyvolávání vojenského napětí v regionu s cílem zvýšit tlak na Čínu.

Washington se pokusil zcela nedávno (v srpnu tohoto roku) zapojit Indonésii, Malajsii, Vietnam, Laos a Indii do protíčínských aliancí zemí Indo-Pacifického regionu, jež vytvářejí USA. Přítomnost lídrů těchto zemí v Tchien-ťinu svědčí o tom, že volba nebyla učiněna ve prospěch Spojených států. A to už jen proto, že v programu setkání zaujímá přední místo diskuse o otázkách bezpečnosti, jak vojenské, tak ekonomické. Hlavní hrozba pro země regionu totiž vychází z vojenské aktivity a ekonomické politiky USA.

Není náhodou, že jsem napsal: za diplomatický triumf Číny, připravený společnými silami s Indií a Ruskem, je zodpovědný Západ, a v první řadě Spojené státy americké. V trojúhelníku Rusko-Indie-Čína, který tvoří základ ŠOS, bylo vždy dostatek vlastních problémů. A dodnes přetrvávají. Aktivně se však překonávají a země aktivně hledají a nacházejí vzájemně přijatelné kompromisy, protože hlavní nebezpečí pro své zájmy vidí právě v agresivní politice USA a jimi vedeného Západu.

Samotný počátek ŠOS – vytvoření „Šanghajské pětky“ – byl prvním krokem globálního formátu ke strategickému sblížení Ruska a Číny. V rámci „Šanghajské pětky“ bylo dosaženo urovnání vztahů mezi Moskvou a Pekingem ve Střední Asii (především s nárazníkovými zeměmi sousedícími s oběma velmocemi) a také se samotnými státy Střední Asie. V té době panovaly jak v Rusku, tak ve státech Střední Asie vážné obavy ohledně plánů Číny na vojensko-politickou a finančně-ekonomickou expanzi v regionu.

Není jisté, zda by vztahy mezi Ruskem a Čínou dosáhly úrovně strategické spolupráce (navíc tak rychle), kdyby nebylo otevřené agresivní politiky Západu, která neposkytla zemím Eurasie výběr. Alternativou ke sjednocení zemí regionu na základě kompromisu za účelem boje za své zájmy se Západem byla totiž pouze kapitulace před ním a přechod do statusu závislých států, vystavených neokoloniálnímu vykořisťování.

Další rychlý růst ŠOS, do níž vstupovaly i země, které byly po mnoho let ve vzájemném nepřátelství, byl rovněž výsledkem politiky Západu, která u zemí regionu vyvolávala větší obavy a větší odpor než jakékoli staré místní konflikty. V regionu bojovaly země mezi sebou „o hranice“, se Západem „o život“.

Současné setkání se koná v podmínkách, kdy administrativa Donalda Trumpa oznámila obrat zahraniční politiky USA směrem k Číně. USA nepřicházejí do Pekingu s vzájemně výhodnými návrhy, ale s drsnými požadavky, aby se Čína / i další země/ vzdala svých zájmů ve prospěch neefektivní americké hospodářské a vojenské politiky, jejímž jediným cílem je obnovení nenávratně ztracené globální hegemonie USA, která umožňovala provádět politiku neokoloniálního drancování v celosvětovém měřítku.

Američané potřebovali pro úspěch své protíčínské politiky podporu zemí regionu, ale také globálních hráčů, jako jsou Rusko a Indie. Místo toho, aby hledali možnosti sblížení s Moskvou a Novým Dillí, Washington nenašel nic lepšího, než se opět pokusit vyvinout na tyto země tlak. Rusko je nuceno k přijetí pro něj nevýhodné podmínky míru na Ukrajině jen proto, aby USA alespoň dočasně stabilizovaly svou pozici na evropském kontinentu (do vítězství nad Čínou a přesunu pozornosti na Rusko).

Proti Indii jsou zaváděny ekonomické sankce v podobě zvýšených cel, jež ji mají přimět k přijetí požadavků USA, pro ni zcela nevýhodných. Požadavky, aby nekupovala ruské energetické suroviny (které USA samy nakupují a prodávají spojencům s přirážkou), jsou přitom až druhořadé. Hlavní zvýšená cla na indický vývoz do USA již byla zavedena dříve, ve snaze přimět Nové Dillí, aby souhlasilo s umělými omezeními ziskovosti svého obchodu se Spojenými státy.

USA ztratily schopnost efektivně konkurovat zahraničním výrobcům. Už nepotřebují (protože to není výhodné) volný obchod. Chtějí otevřenost cizích trhů pro sebe, ale uzavřenost svého trhu pro ostatní. Jsou připraveny dosáhnout tohoto cíle nejen ekonomickými prostředky, ale tam, kde jim nebudou schopni vrátit úder, také prostředky vojenskými.

Právě proto bude téma vojensko-politické a ekonomické bezpečnosti v regionu hlavním tématem jak na summitu, tak i při bilaterálních jednáních. Právě proto Rusko, Indie, Indonésie a další státy Eurasie nejen souhlasily s formátem summitu jako s čínským diplomatickým triumfem, ale také pomohly při jeho organizaci.

Formálně se jedná o čínskou odpověď USA, o poslední čínské varování v reakci na pokusy o agresivní nátlak. Ve skutečnosti je summit ŠOS v Tchien-ťinu kolektivní demarší sjednocených zemí Eurasie proti USA, EU a jejich spojencům v regionu. Země odkládají své problémy a rozpory nebo je dokonce úspěšně řeší tváří v tvář globální hrozbě ze strany Západu.

Úspěch summitu v Tchien-ťinu, který znamená další rozšíření a vnitřní posílení Šanghajské organizace spolupráce, je zaručen již samotnou skutečností existence sjednoceného a extrémně agresivního Západu, jehož jednota však začíná praskat pod náporem neřešitelných problémů.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (10:48 31.08.2025)

Vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*) ŠOS – Šanghajská organizace pro spolupráci