Vražedný kmotr (foto a dodatek)

Bývalý předseda ukrajinského parlamentu byl minulý týden v úterý s velkým nacionalistickým patosem pohřben na Lyčakovském hřbitově ve Lvově. Jeho vrah se již přiznal.

Politici v západním světě truchlí nad ztrátou Andrije Parubije jako státníka a zasloužilého bojovníka za evropský ideál a demokracii na Ukrajině. Pokud se například zmíní temná minulost Parubije jako vůdce paramilitární neonacistické organizace „Patriot Ukrajiny“, z níž v roce 2014 vzešla milice „Azov“ (brzy integrovaná do Národní gardy jako pluk), vždy se mluví o údajné umírněnosti a odmítání pravicového radikalismu politika po boji na Majdanu.

Ve skutečnosti ještě v roce 2018 Parubij v televizním pořadu vyjádřil svůj obdiv k Adolfu Hitlerovi a podnítil válku proti Rusku. Nezávislý americký badatel Moss Robeson ho dokonce považuje za „tajného kmotra banderovského hnutí proti míru“: Parubij byl první, kdo před parlamentními volbami v roce 2019 oznámil „hnutí odporu proti kapitulaci“ – jako reakci na Zelenského slib vyjednat s Moskvou stabilní mír. V roce 2020 Parubij v projevu k příznivcům požadoval: „Musíme přiblížit den, kdy Zelenského sesadíme z funkce.“

Sedmé přikázání

Vedení „hnutí odporu“ bylo rekrutováno z banderovského křídla Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B), včetně dlouholetých blízkých spolupracovníků Parubije, jako je Andrij Levus. Na svém blogu o banderovské lobby Robeson poukazuje na fotografie na sociálních sítích, které ukazují Parubije s předními banderovskými osobnostmi v nedávné minulosti, například v New Yorku v roce 2019; v roce 2021 se zúčastnil konference v tamním think tanku OUN-B.

V roce 2024 Parubij vzpomínal na svého náhle zesnulého „přítele“ Stefana Romaniva, globálního vůdce OUN-B. Nekrolog také vyjadřuje hluboký pocit solidarity a jasně ukazuje, že v žádném případě nebyl jen salonním nacistou. OUN-B tvrdí, že Parubij „se až do posledního dechu neodchýlil od své nekompromisní cesty ukrajinského nacionalisty“. Vždy žil „horlivě“ podle „Dekalogu“ OUN, jak uvádí prohlášení, které zveřejnila v den jeho smrti a které končí pátým přikázáním: „Pomstíte smrt velkých rytířů!“

Parubij zřejmě jednal obzvláště důsledně podle sedmého přikázání – „Nezaváháš spáchat největší zločin, vyžaduje-li to věc,“ jak se píše v původní verzi z roku 1929 – a učinil tak jako klíčová postava dvou masakrů v roce 2014, které dodnes otřásají světem.

„Dlouho víme, že 29. dubna Parubij osobně navštívil kontrolní stanoviště Majdanu poblíž Oděsy, rozdal neprůstřelné vesty 5. třídy a nařídil provést pogrom u Budovy odborů ,“ informoval minulý týden Vasil Polisčuk. Polisčuk byl v té době městským radním v Oděse a očitým svědkem násilí 2. května. Poté, co požadoval vyšetřování, byl jeho syn na ulici zbit třemi neznámými útočníky kovovými tyčemi a utrpěl zlomeninu lebky. Rodina byla nucena opustit Ukrajinu.

Kanadský politolog Ivan Kačanovský nedávno zdůraznil Poliščukova obvinění. Poukázal na to, že Parubij, tehdejší šéf ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany, cestoval v předvečer incidentu z Kyjeva do Oděsy s přibližně 500 majdanskými bandity a výslovně nařídil žhářský útok. Pro Kačanovského je to jen jeden z mnoha náznaků, že fašistický hon na odpůrce Majdanu v těchto dnech byl „zorganizován vysoce postavenými vládními úředníky“, jak vysvětluje v pojednání z roku 2024 o „pravicově extremistickém politickém násilí na Ukrajině“.

Masakr na Majdanu

„Nařídil, aby bylo všechno rozbito, zničeno a spáleno,“ svědčí Tsesari Badjalidze v dokumentu izraelské filmové novinářky Anny Stephan z roku 2018 s názvem „Náměstí zlomených nadějí“. Badjalidze byl součástí skupiny gruzínských odstřelovačů, kteří měli v Oděse podporovat fašisty. Když byli protestující proti Majdanu nuceni uprchnout k Domu odborů, Parubijova „chuť k jídlu jen vzrostla,“ říká Badjalidze. Ačkoli z hořící budovy bylo stále častěji slyšet zoufalé volání o pomoc, Parubij nařídil zablokovat hasičské vozy a zabránit uvězněným lidem v útěku.

Předtím byl Parubij jedním ze strůjců masakru na Majdanu 20. února 2014, který si vyžádal desítky obětí. Během operace pod falešnou vlajkou stříleli odstřelovači z okolních budov, včetně hotelu Ukrajina, na demonstranty, policisty a úmyslně cílili na novináře. Jádrem jednotky odstřelovačů údajně bylo asi 50 Gruzínců, včetně Badšalidzeho, kterého jako žoldáky naverboval Mamuka Mamulašvili, důvěrník bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho a pozdější velitel Gruzínské legie Ukrajiny.

Série fotografií zachycující Andrije Parubije s gruzínskými ostřelovači před hotelem Ukrajina, z kterého stříleli na policii, dav lidí i příslušníky nacistických bojůvek Pravého sektoru. Oběti na všech strnách měli zaručit chaos a v něm vítězsví americké a eurounijní strany – banderovských nacistů:

Svědci vyloučeni

„Andrij Parubij osobně vyzvedl odstřelovače z letiště Borispil v Kyjevě a odvezl je do tajného bytu,“ řekl Tristan Tsitelašvili v rozhovoru pro Junge Welt v Tbilisi v prosinci 2024. Na nasazení byli připraveni ve vojenském výcvikovém středisku Krcanisi poblíž gruzínské metropole, které využívá i americká armáda, pokračoval Tsitelašvili. Generálmajor ve výslužbě byl nadřízeným jednoho z žoldáků, když byl ještě důstojníkem gruzínské armády, a sám byl na Majdanu, aby situaci pozoroval jako vojenský expert. Když bylo po úspěšném převratu v Kyjevě zavražděno nejméně šest gruzínských odstřelovačů z Majdanu, kteří se od té doby ukrývali v Makedonii a dalších východoevropských zemích, aby se eliminovali potenciální svědci, žoldák, kterého znal, údajně požádal Tsitelašviliho o pomoc. Tsitelašvili poté zorganizoval tajnou schůzku některých přeživších Gruzínců s vybranými zástupci mezinárodního tisku. Tím, že se těmto majdanským odstřelovačům umožnilo riskovat a dostat se do centra pozornosti médií, se mnoho příběhů, které byly dříve odmítány jako „vymyšlené historky“, ukázalo jako historický fakt.

Na další sérii fotografií z kyjevského Majdanu z roku 2014 jsou zachyceni členové bojůvek Pravého sektoru útočících na policii, kteří s překvapením zjišťují, že je někdo stříli zezadu od hotelu Ukrjaina:

Ve své studii „Masakr na Majdanu na Ukrajině“ Kačanovský seznámil se svědky, včetně těch blízkých Parubijovi, kteří vypověděli, že ve své funkci velitele Majdanu jim nařídil „krveprolití“ při velké demonstraci 18. února, která byla vyhlášena jako pokojná. Parubij (stejně jako pozdější ukrajinský prezident Petro Porošenko) nařídil útok odstřelovačů o dva dny později, protože hnutí Majdan naléhavě potřebovalo k získání moci „posvátné oběti“. Kačanovskij má také důkazy o tom, že později Parubij pomáhal vrahům z „Pravého sektoru“ balit zbraně do pouzder na noty, aby je vyšetřovatelé nemohli zabavit. (Zachyceno na fotografiích nahoře)

Dodnes jsou očití svědci, stejně jako hrstka badatelů a investigativních novinářů, kteří vyšetřovali zločiny Parubije a jeho kompliců, hanobeni jako „kremelští propagandisté“. Ivan Kačanovskij opakovaně kritizoval okázalou neochotu západních médií k vyšetřování, a to i přes dostupná „výbušná doznání“. Existují dokonce i případy dezinformací: Například v roce 2021 se program ARD „Faktenfinder“ pokusil podkopat důvěryhodnost gruzínských odstřelovačů, kteří svědčili proti Andriji Parubijovi a dalším strůjcům fašistického řádění v roce 2014 – například tvrzením, že jeden z nich byl skutečně uvězněn během masakru na Majdanu. „Falešné zprávy,“ namítl Kačanovskij. V kvalitních médiích se v alarmujícím počtu objevují nepravdivá tvrzení, lži a zamlžování o událostech té doby a jejich fatálních důsledcích – často pocházející z frontových sítí mezinárodní banderovské lobby.

Mediální rekviem za Parubije

Der Spiegel v článku s názvem „Chvalořeč pro revolucionáře“ ocenil Andrije Parubije jako reformovaného pravicového politika. „Existují politické kariéry, které začínají na okraji společnosti a končí v jejím středu.“ V dlouhém rekviem jsou citováni přátelé Parubije, kteří ho charakterizují jako státníka, „který nehledal konflikt, ale spíše smíření“. Der Spiegel interpretuje zuřivou nenávist Parubije k rusofobii jako vynikající prediktivní schopnost. „Pro Parubija bylo Rusko Kartágo, které muselo být poraženo, aby se osvobodila Ukrajina. Řekl to v době, kdy to mnoha Ukrajincům ještě znělo směšně. Dnes tak mluví většina lidí.“ Podle Der Spiegelu role Andrije Parubije na Majdanu, kdy násilí eskalovalo „na obou stranách“, „nikdy nebyla plně objasněna“ (Oděsa se ani nezmiňuje). Co je zřejmě mnohem důležitější a v konečném důsledku důležité, Spiegel nechává jednoho ze svých kolegů říct: „Bělorusko a Gruzie byly neúspěšné, protože neměly Parubije.“

*

Susann Witt-Stahl, (Junge Welt)

Připravila J. Putzlacher, Vaše Věc

***

Ještě dodatek:

Ukrajina. Likvidátor velitele Majdanu, nacisty Parubije, Sinělnikov Michail Viktorovič:

“Ano, byl jsem to já, kdo ho zabil, byl poblíž. Kdybych žil ve Vinnici, byl by to Péťa (Porošenko), chci být rychleji odsouzen, vyměněn za válečné zajatce a jel jsem do Ruska hledat tělo svého syna,” řekl muž.

(Jeho syn Michail-Viktor bojoval na frontě a od roku 2023 je nezvěstný.)

Dodal, že informace o tom, že byl vydírán představiteli ruských bezpečnostních služeb, nejsou pravdivé. A že Parubije zabil z vlastní iniciativy.

“Je to moje osobní pomsta ukrajinským úřadům,” řekl.

“Jediné, co chci, je, abyste vynesli rozsudek nyní, raději dříve než později. Ano, znal jsem ho a zabil jsem ho. A chci požádat o výměnu za válečného zajatce, abych mohl jít a najít tělo svého syna. To je vše. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat.”

* *

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v

bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné. Vážíme si vaší podpory s děkujeme.

*