Zvolit civilizaci středu, nikoli střetu

Ve školní třídě osmnáctiletých se pan učitel zahledí na kelímek s kávou s obrázkem polidštěného kozla v letecké bundě. „Vzpomínám si na výborný sovětský večerníček o vlku a zajíci, kde v jednom dílu kozel, jako dobrodušný venkovan, křísí vlka vytaženého rumpálem ze studny.“ „Tak to asi těžko!“ Tvrdí muziku rozložitý mladík v černém. Kantor povytáhne obočí, snaží se z hochovy tváře něco vyčíst, nebo pochopit, kde se stala chyba. Nedaří se ani to, ani ono. „O čem mluvíš?“ ptá se učitel. „Nic sovětskýho není výborný.“ Ale, mladý muži,“ opáčí dospělák, „tohle není politický projev.“ „To teda je.“ Razí si cestu čerstvě plnoletý. „A jakej máte názor na Miladu Horákovou?!“ Učitel se snaží vysvětlit, že položit otázku není jen tak. Že z takhle podané otázky vůbec není zřejmé, na co se tazatel ptá. „Je to, jako se ptát, jaký názor mám na pana Nováka. Ale názor na co? Na to, že si Pepa Novák postavil dům? Jak ten dům vypadá? Kde na něj vzal? Názor na to, proč přišel Pepa v pátek do hospody, nebo názor na to, jak vychoval děti a jak vychází s manželkou?“ V tom bodě už žákem citelně lomcuje netrpělivost, nemimická podoba jeho tváře těžkne…

Dnes není obtížné chápat, jak je výhodné mít Evropu nejen s různými zeměmi, ale především s rozmanitými státy. Jakmile vláda v jedné zemi úspěšně prosazuje fanatická opatření, a vám už opravdu hrozí žalář nebo smrtelná nehoda, není zbabělé emigrovat někam blízko, kde bude možné pracovat v exilu. Jestli si Evropu naopak představíme jako nudnou omalovánku, povězme, rozdělenou pouze na Ruskou federaci a Evropskou unii, ten hlavní hněv, kterým vás mašina zahrne, nebude za to, že jste odešli žít jinam, ale za to, kam jste to odešli, pokud budete chtít na rodném světadílu setrvat. V takových podmínkách života nabývá skutečnost fanatismu osudové dramatičnosti.

Podělím se s vámi o několik úvah člověka, jehož donedávna zas tolik lidí neznalo. Občas projdu kolem jeho kanceláře, kde jeho podobiznu vystavují viditelně. Tomáš Zdechovský, poslanec KDU-ČSL, nenávidí sovětskou vlajku, kteroužto nenávist touží donucovací metodou přenést na nás všechny. Zmíněnou vlajku (nosívají ji průvody oslavující vítězství nad německou okupací) pod trestem (asi drakonickým) už na ulicích nechce vidět! Pak ještě zakazuje písmeno Z, jako jeden ze symbolů ruské speciální vojenské operace na Ukrajině. Řekl bych, že ono Z v uvedené souvislosti vyjadřuje zvolání (čteme: za pabědu/ paběda za námi) – zvítězíme. Takhle volá každé vojsko, jehož politici je o tom předtím ujistili. Aby svým zakazováním nepůsobil Tomáš Zdechovský komicky, volá si na pomoc úřad s názvem Evropská komise. Jejím prostřednictvím hodlá váhu svého vlivu násobit. Veřejné řeči o zákazu jednoho z písmen abecedy nám už mezi národy vlnu posměchu vydobyly. Představte si, Tomáši, bez zetka své vlastní příjmení. To by bylo docela jiné jméno a od vás by tím pádem vyžadovalo docela jiné chování – jednání… Zde bych se, na rozdíl od bratrů Slováků, fanatismu nesmál. Lidé se smáli lecjakým prdlostem, dokud je fanatici těmi prdlostmi zle nezkrušili. Jako demokrat nemohu sice (Z)dechovskému projev zakazovat, mohu nicméně důrazně doporučit, abychom ve volbách nepodpořili stranu s poslancem bourajícím abecedu – jedinečný kulturní odkaz lidské vzdělanosti. Třetí Zdechovského cíl kácet sochy a památníky sovětských velitelů, osvoboditelů od nacismu, doufám narazí na zákon proti vandalismu, a tady by klec spadnout mohla.

Vraťme se k pomalu dost nebezpečnému zaměstnání (v lepším případě povolání), jakým je to učitelské. Stát před plnoletou třídou studentů čili snaživé mládeže, to jeden zapomene na čas, na bolesti, na potíže. Učíte, jako by vás bavil svět. Být to třída, co do výuky přišla z donucení a potažmo hledá předmět šikany, kladete si dotaz, co tu ty vousaté, prsaté děti chtějí. Takové je rozpětí běžných pocitů mnoha kantorů. Když ovšem v době těhotné obavami i ulepeným strachem na vás visí mnoho očí i mobilů, jelikož mládenec položil (o hubu) otázku: A co si myslíte o roce 1968?, třeba si vzpomenete na tatínka.

Tatínek po obsazení Československa v srpnu 68 řady KSČ opustil. Většinu tiskovin z jara a léta obrodného procesu ve straně spálil, abych to nenosil do školy, až ji budu navštěvovat. Něco ale zůstalo a taťka to po roce 89 vypustil ze skrýše. Byly to postřehy většinou z Rudého práva, a tak jsem pomalým hlasem a velmi soustředěný na to, co říkám, mohl žákům odvyprávět příběh mladé dvojice: „Nás ve východních Čechách obsazovali v šedesátém osmém Poláci, měli to sem blízko. A v srpnu večer se v Hradci Králové stala vražda. Opilý polský vojáček si chtěl začít s děvčetem, jenže slečna měla statečného chlapce. Ovšem automat měl v ruce právě ten polský vojáček, a tak to dopadlo úplně nejhůř…“ S poslední větou mi v mysli zablikala událost, kterou by mohli znát i tihle mí žáci: V drážďanském autobuse se mladý galantní Američan zastal německé dívky. Nožem byl bohužel vybavený násilník, blízkovýchodní muslimský migrant. Za krvavý čin ho ani neposadili do vazby. Drážďany jsou od nás už jen kousek cesty, který neexistence hranic usnadní jako sedmimílové boty.

Za roh vidí až ti moudří z nás, a tak mnohdy neodtušíme, co přinese zítřek. Stejně tak ne každý má prst na tepu doby, ne každý docení přelomový význam zdánlivě všedních chvil. Rád bych, aby nám volební třetí, čtvrtý říjen nezevšedněl. Rád bych se s vámi podělil o zdůvodnění, proč budu i letos volit ne domnělou, ale skutečnou opozici. A opravdu se rozhoduji s vědomím bezpečnostních hrozeb, jakkoli jde o otřepané sousloví: Na začátku speciální vojenské operace na východě Ukrajiny se vlivem reagujících sankcí zarážející bezpečnostní hrozbou stal v České kotlině nákup potravin. Přidružil se nedostatek antibiotik. To dřívější speciální vojenské operace vedené Američany i s účastí naší branné síly nezpůsobovaly. Přidala se nová kladiva na projev názorové rozmanitosti nastrkaná do kapes dřívějších zákonů. Vznikly úřady jako platformy udavačů. Cenzura výmazem se stala jakousi hrdostí. Hrozbu zásahů mé vlasti raketami jistě zesiluje i vyjádření ministryně obrany ve smyslu, že výdaje do dopravy jsou i výdaji vojenskými, poněvadž jako tranzitní země do budoucna lépe NATu převezeme vojenskou techniku a kádry na východ. To už je taková nadstavba nad dřívější sklady munice, kterou k nám dovezli ze zahraničí a přes nás ji zamýšleli vozit na východ, než to u nás vyletělo do povětří…

Nevím, nakolik by bylo v souladu s pudem sebezáchovy vyprávět „svým“ zletilcům, co jsem vlastně za člověka. Vám to, nicméně, povím: Do listopadových změn živila mou rodinu práce ve velice blízkém okolí. Mě osobně muselo být jasné, že co se doma říká, po lidech se nevypravuje. Když jsem před pár dny dával potomkovi tutéž instrukci, dost mě píchlo u srdce.

Sametové dění jsem uvítal jako milník velikého obrodného dění, které přece vyvrcholí tvorbou skutečného československého státu, úplně svéprávného (se sobě vlastními zákony). Členství v Evropské unii takové naděje popřelo přesunem rozhodování i o nás a přesunem zákono-tvorby i pro nás mimo mou vlast. Snahu, že sametový projekt začal cílit výlučně na emigraci zpod Sovětského svazu na západ, jsem si uvědomil do jara 1990 a řady Studentského fóra jsem opustil. Nesouhlasil jsem s šokovou privatizační cestou Václava Klause, na jejíž skutečný počátek se probojovalo skupování tisícikorunových kupónů oraženými privatýry. Pořádaly se závody „bílých koní“ pro transatlantické predátory, na odklon peněz se razily spletité „tunely“. A po letech kličkujeme se spotřebním košíkem v řetězcích do cílové rovinky spřáteleného monopolu? Upřednostnil jsem model postupného a víc zalidněného podnikání spojený se širokou cestou živnostenského životního stylu s vesnicí zabydlenou zemědělským podnikáním místních a s oživením sousedských vazeb. To by, myslím, střední Evropě sedělo víc. Jakmile u nás na vsi přestal fungovat obchod, pošta, kino, zdravotní středisko a koupaliště, ve chvíli, kdy vedení akciové společnosti nechalo zbankrotovat (jenom zbankrotovat?) bývalý státní statek a továrna skončila v zahraničních rukou, začal jsem mluvit a psát o tom, abychom se deset let nedovolávali neblahého dědictví komunismu, protože mezi tím se nastřádalo nové neblahé dědictví.

Věřím, že abstraktní bída nás nakonec zfackuje naprosto konkrétně. Kdekoli se chudne na duchu, chudne se záhy i na chlebu. Následovaly vleklé roky s přívalem anglických nápisů ve výlohách, v knihovnách, v nemocnicích, na pracovištích i ve školách a v divadlech, a anglismy bobtnaly zejména v puse těch, jejichž dírka na knoflík měla svítit něčím neodolatelným. Když mě maminka ujistila, že dnes nás do pitvoření samopalem nikdo nežene, dostavil se prožitek ponížení, ze kterého se neosprchuješ… Následovala nutnost psát do elektronických adres jména bez háčků, bez čárek, nadto i s malým počátečním písmenem. Žáci se poněkud nově štětili, proč mají psát ve školách velká písmena, nebo háčky s čárkami, vždyť mobil, ani internet to po nich nechce! S vyslovováním nového akčního pojmu digitalizace zabydlelo trh povědomé vnucování: Letos vám elektronické bankovnictví rádi nabídneme, napřesrok vás k němu přinutíme, jinak prostředky z banky ven… Je paralela s kolektivizační agitací čistě myšlenkou pro dějepisce?

Ještě jedno ponížení (propojené s nevědomostí) zásobilo devadesátá a začátek nultých let, takzvaná cesta do Evropy. Lid, který se patnáct, šestnáct století nalézá uprostřed Evropy, má do Evropy teprve docestovat, jelikož úřady na západě ztotožnily Evropu právě jen s jejím západním okrajem. V té souvislosti od nás žádaly jediné: připravit domorodé zákony na přijetí západních pravidel.

Nedávno mi na konci rozmluvy právnicky vzdělaný synovec svěřil, že nesejde na tom, jestli se řekne holičství nebo barber shop. Každý jazyk přece oplývá nějakými těmi přejatými slovy. Při vědomí svým způsobem spravedlivé úvahy, že kdo nemá totožnost, nemusí mít stát, mě znovu zamrazilo. Snažil jsem se i jemu vysvětlovat, jak zákonitě vede duchovní bída k bídě existenční. Vlídný mladý člověk s pohodovým úsměvem zůstal vůči mé starostlivosti neprůstřelný. Civilizační boj za totožnost i za holé tělesné přežití už dnes vyvolává na úrovni pouliční skutečnosti jistě i součinnost úřadů Evropské unie s tzv. nevládními organizacemi při dovozu milionů zámořských migrantů, v drtivé většině případů, z muslimského civilizačního okruhu. Jak vychází najevo, teroristé přímo manifestují nesnášenlivost a pohrdání západní subkulturou, která toho tolik platí lidem, odvolávajícím se na boj ve prospěch islámských tradic. Tím logicky sílí přesvědčení, že na terorismu za bílého dne se zákonodárná i výkonná moc Evropské unie podílí tou měrou, jakou správce domu přichází odzbrojit a zaútočit na obránce toho domu. Jsme v bodě pudu sebezáchovy… Přežít v rodinách a v jednotlivcích cestu do práce, do škol, do jídelny, myslím, předpokládá odstranit rozvrat západu i z našich ulic. Se zpožděním dvaceti jedna let opusťme status laciné pracovní síly a vezměme si s sebou vlastní zemi – vlastní trh. Se zpožděním třiceti šesti let začněme hospodařit na svém. Nehledejme pro sebe další jednu zakázku. Nacházejme partnery, spojence i přátele v zemích s podobnými situacemi, jako je ta naše od pondělí do neděle. Budeme jinde s jinými.

Pokus vměstnat do zákonů možnost rychlých odvodů a plošné mobilizace mužů nesmí posloužit útoku. Při vlastním nejvyšším riziku nedovolme zabíjení synů nejen ve prospěch tahanic o Ukrajinu, ale ve prospěch jakékoli zahraniční války. Kdybych měl v nastalé nediplomatické době přijít s pohříchu krátkým volebním sloganem, zněl by: „Je lepší rozum v hrsti nežli tank v kabelce“. Říká se, že dar života lze položit i v násilné vřavě při obraně nadosobních hodnot. Šokovaný sleduji, jak počtem malí stateční Slováci musí proti EU „hodnotám“ zákonem bránit vědeckou pravdu o existenci jen dvou pohlaví u lidí.  Jak může soudný člověk žádat, abych já nebo syn bojoval a umíral za nátlakovou lež?!  Nemohu být koaliční. Nemohu být SPOLU s vámi ne proto, že bych se probudil a vybral si vás za nepřátele, ale proto, že po dlouhém nesnadném pobytu doma jsem uznal, že jste pro mě nepatřiční. Mám prostě jiné ohledy, jiné závazky.

Mým bydlištěm je totiž české kulturní prostředí.