Po vítězné bitvě: Válka do hrdel a statků teprve začíná. Poučený Babiš se nenechal zmást Pávkovým pokusem o puč. Kolářův gambit nevyšel. Úřadoval meč Alexandrův. Útoky na Okamuru a Turka už nic nezmění. Zdá se, že všichni vědí, co je hlavní

Druhý důvod byl však aktuálně ještě důležitější. Babiš a jeho koaliční partneři pochopili, že musejí využít okamžiku ohromení: Ačkoli i ty nejvíc cinknuté “průzkumy” dlouhodobě ukazovaly, že kriminální gang pěti se u vesel moci neudrží, mafiáni tomu zjevně nevěřili. Připravený systém několika vzájemně se doplňujících podvodů měl všechno na poslední chvíli zvrátit.

Podívat se třeba, co se stalo se spoustou volebních lístků v zahraničí, už nikoho ani nenapadne. Nevolilo tam ani třicet tisíc fialových zaměstnanců v Bruselu a v globálních firmách (krajané korespondenční volby fakticky ignorovali), zatímco volebních lístků tam Rakušan poslal statisíce. Kde asi skončily?

O novém sčítacím programu Českého statistického úřadu, především o “úzkém hrdle”, v němž se papírové výsledky z volebních okrsků “elektronizují” ani nemluvě.

Asi to ještě neSTAČILO

Ostatně to byl zřejmě jeden z důvodů, proč se poražení v první chvíli tvářili “demokraticky” – a ihned volební výsledky “uznali”. Neměli jediný důvod, aby se kdokoli zajímal o skutečný počet voličů – především pro ně a STAČILO!. V jejich případě tomu lze rozumět, u STAČILO je to méně pochopitelné.

V každém případě s tím už ani Kateřina Konečná, ani Vidlák nic udělat nemohou. Prostor pro námitky byl jen od středy do pátku povolebního týdne. Případnými dalšími protesty se žádný soud už zabývat nebude.

Nechme nyní stranou, že podle našich propočtů by se na povolební situaci nic podstatného nezměnilo – i kdyby do sněmovny STAČILO! alespoň těsně proniklo. Z hlediska přítomnosti tradiční levice v parlamentu to však lhostejné není. Bez ní totiž nemůže vzniknout ani zárodek klasické pravice – a tedy alespoň závan návratu trochu standardní politiky – artikulace autentických skupinových zájmů občanů ve veřejném prostoru skrze politická seskupení.

Jedinými komunisty jsou tak ve sněmovně nadále jen bruselští Piráti. Jde ovšem o zmutované trockistické křídlo, které v různých podobách dnes určuje hlavní proud v celé Evropské unii – a vůbec ne paradoxně jej představují především “evropští” lidovci” (včetně těch našich a v podstatě celé havarované “pětikolky”).

Jemnější mechanismus podvodů

Až se Kateřina K. z toho ohromujícího volebního direktu vzpamatuje, měla by si alespoň zjistit, kdo jí do programu bez jejího vědomí vpašoval oněch několik zničujících proticírkevních bodů. Bez nich by totiž téměř s jistotou do sněmovny pronikla – a současně by ubrala hlasů (nejméně jedno či půldruhého procenta) SPOLU. A to by už v celkových počtech něco udělat mohlo.

V každém případě osud STAČILO! je jedním z nejdůležitějších “poučení”, který dosti příznačně už pár hodin po uzavření volebních místností přestal (nejen kvůli “embargu” hlavních médií) všechny zajímat. Neměl by.

Už jen statisticky prakticky nemožný fakt, že během sčítání se výsledky STAČILO! od první do poslední chvíle prakticky nezměnily, je podstatnou “stopou”, po níž by se měl vydat každý, kdo by chtěl (pro budoucnost) pochopit princip letošních “soft” volebních podvodů. Je totiž vidět, že u nás jej “demokraté” pojali “kreativně”:

Žádný brutální úder (jako proti Trumpovi či v Rumunsku). Ale kombinace několika “jemnějších” manipulací – zjevně převzatá z parlamentních voleb v Německu. Tam učinili přesně totéž, jako se o něco později stalo u nás. Vyřadili o pár hlasů Wagenknechtové “komunisty” – což Merzovi umožnilo s odřenými zády vytvořit současnou “válečnou” koalici.

A protože nelze očekávat, že u nás (žel) se tím někdo (kromě Protiproudu) bude dál zabývat, bude zajímavé alespoň sledovat, jestli se v něco stane v Německu. Po nedávném skandálním “selhání” mechanismu podvodů v jedněch místních volbách je šance, že se Wganknechtové podaří dostat případ před soud. A tedy i zahájit vyšetřování.

Kolářův hradní gambit

Když se tedy hned od prvního okamžiku Andrej Babiš s SPD a Motoristy pustili do vyjednávání o sestavení nové vlády, mělo jít o využití okamžiku prvního ohromení, jež spolu s Konečnou prožívali i Fiala, Rakušan, lidovecký Výborný a pirátský Hřib. Ukázalo se však, že Babiš je ve svém “druhém období” daleko poučenější. Něco jako ostře nastoupivší Trump.

V této chvíli ale okamžitě vstoupil do hry loutkovodič hradního rozvědčíka Petr Kolář. Projevilo se to tak, že Petr Pavel okamžitě pozval “ke konzultacím” Andreje Babiše (a formálně – jako křoví – i ostatní parlamentní uskupení). Šlo o jediný pokus, který měl. A zvolil šachovou terminologií “gambit” (oběť jedné figury k získání poziční převahy nad protivníkem):

Vlastně okamžitě nabídl Babišovi “mír”, když oznámil, že mu předseda ANO dostatečně vysvětlil možnosti, jak se zbaví “podezření ze střetu zájmů (jeden ze speciálních zákonů ušitých pětikolkou proti Velkému Andrejovi jako pojistka, aby se nemohl stát v případě volebního vítězství premiérem). Kolář pochopil, že Babiš se tak jako tak premiérem stane – a proto tuto “figuru” obětoval. Zjevně doufal, že pak bude šéf ANO povolnější ke spolupráci.

V pozadí bylo to, co pak okamžitě rozpoutala korporátní média: Odsunutí svolání nové sněmovny na nejzazší možný termín – protože bez jejího ustavení není jmenování premiéra možné – mělo získat čas na vyřazení ze hry především Tomia Okamuru.

V ČT náhle mnozí “komentátoři” (nejdivočejší byl asi Bakalův Petr Honzejk z Hospodářských novin) spustili jek o “alternativních možnostech”. Myšleno především lidovce, kteří by se mohli obratem “osvobodit” ze SPOLU a nabídnout Babišovi přinejmenším “podporu” z opozice. Prostě aplikace jinak nenáviděné “opoziční smlouvy” mezi Klausem a Zemanem.

Krach pokusu o puč

Vlastně mělo jít o narychlo upečený puč, jenž měl vyřadit jedinou skutečnou opoziční sílu, která do sněmovny pronikla – ač poškozená (nepochybně také zčásti volebním podvodem), ale ve skutečnosti svými možnostmi silnější než dosud – Okamurovu SPD.

Jenže Kolář jak se ukázalo moc dobrý šachista není. Vůbec ho nenapadlo, že Babiš na jeho “gambit” odpoví s gestem Alexandra Velikého, který neřešitelně svázaný uzel vyřešil tak, že jej rozetnul. Babiš to vyjádřil tím, že prostě falešnou šachovnici shodil na zem – a odmítl hrát partii s podvodníky, které ze své praxe posledních let už dobře poznal.

Znovu rychle svolal koaliční partnery – a nakonec skutečně do pátku oznámil složení nové vlády, jak v odpovědi na Pavlovo zdržování inzeroval.

Je skončeno. Všechny ostatní “údery” – jako výpad Deníku N. (dnes hlavního spikleneckého centra vedle ČT) proti Filipu Turkovi – jsou už jen dohrou. Může sice ještě lehce pozměnit obrysy rodícího se vládního projektu, ale neohrozí ho. Jestliže Petr Macinka na Turkovi coby ministru zahraničí bude trvat, nejspíš ho dostane.

Právě tak jako nic nezměnil útok na Tomia Okamuru při jeho (zcela oprávněné) “signalizaci”, že pokud SPD dostane křeslo ministra vnitra, vymění Rakušanova policejního prezidenta.

Neznamená to, že se bidenovské zbytky pod povrchem “hlubokého státu” (Deep State) hned vzdají. Ale razance (a velkorysost), s níž Andrej Babiš a jeho partneři postupují, dává tušit, že si uvědomují základní smysl jejich historického vítězství:

Likvidace fialové válečnické mafie. Vše ostatní z toho v lepší či slabší variantě poplyne.

S pomocí Boží!

*

Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně. Věřící.

Protiproud