Pokud bude pokračovat vojenský tlak NATO na naše hranice, bude nutné armádu ještě jednou posílit. Zásoba dobrovolníků se dříve či později vyčerpá. Dříve či později bude nutné provést novou mobilizaci. Pravda, nebude to za rok, ani za dva, dokonce ani za tři. Ale mluvíme tu o válce určené k vyčerpání, jež může trvat i 10 let.
V rozhovoru pro UKRAJINA.ru o tom hovořil komentátor agentury „Rossija segodňja“ Rostislav Iščenko.
– Rostislave Vladimiroviči, v čem spočívá strategie Západu vůči Ukrajině, dá se nyní hovořit o jejím neúspěchu? Zdá se, že k jaderné válce snad nedojde, ale proč se tedy nadále klade důraz na opotřebovávací válku, která je v případě Ruska naprosto bezperspektivní?
– Neřekl bych, že k jaderné válce pravděpodobně nedojde. Protože dosud v takových situacích vždy k válce došlo. A válka, která může vypuknout, prakticky nevyhnutelně povede k jadernému konfliktu.
Pokud vypukne válka mezi Ruskem a Evropou, bude to znamenat, že události se vymkly kontrole. Pokud se nenajdou obětní beránci – Poláci a Pobalťané – do války se zapojí celá Evropa nebo alespoň její významná část. V takovém případě s nejvyšší pravděpodobností dojde i k jaderné válce.
Proč si myslíte, že války určené k vyčerpání Ruska jsou bezperspektivní? Ukrajinská vojenská krize, do níž je Rusko zapojeno, trvá už téměř čtyři roky, pokud beru v úvahu okamžik, kdy se ruská účast stala veřejnou. Jinak trvá od roku 2014. A předtím byla gruzínská krize, válka v Čečensku. Všechny tyto války byly určeny na vyčerpání Ruska, na jeho rozpad.
Vydrželi jsme to 30 let a oni také, proto mají obě strany právo věřit, že v takové válce zvítězí. Porážku Ukrajiny vůbec nepovažují za svou porážku. Vždyť to jen jeden ruský stát zničil ten druhý, také vlastně ruský. To přece není pro Evropu žádná ztráta. A ještě z toho těžili a mastili si kapsy. Ukrajina válčila s Ruskem minimálně 4 roky a nadělala nám spoustu obrovských problémů.
Otázkou je, zda budou schopni spustit alespoň vojensko-politickou akci, když je válka na spadnutí, ale nezačíná. Přesto situace vyžaduje mobilizaci značných zdrojů, abychom byli schopni v případě potřeby odrazit útok nepřítele.
Sovětský svaz, který se nacházel v katastrofálním ekonomickém stavu, mohl při adekvátním řízení vydržet a přežít. Stejně tak i oni mají možnost provést reformy, vydržet a s novými silami pokračovat v boji proti nám. Zatím zdroje mají, dokonce nemalé. Počítat s tím, že zítra zkrachují, je poněkud předčasné.
Počítají s tím, že vyvolají dodatečný vojenský tlak na Rusko.Pokud bude pokračovat vojenský tlak NATO na naše hranice, bude nutné armádu ještě jednou posílit. Zásoba dobrovolníků se dříve či později vyčerpá. Dříve či později bude nutné provést novou mobilizaci. Pravda, nebude to za rok, ani za dva, dokonce ani za tři. Ale mluvíme tu o válce určené k vyčerpání, jež může trvat i 10 let.
O tom mluví Evropská unie. Tvrdí, že se připraví na horkou válku s Ruskem do roku 2030. Ale nemusí to tak být, když jste připraveni, můžete zahájit horkou fázi okamžitě. Nebo můžete pokračovat i v novodobé studené válce na vyčerpání.
– Jak adekvátně hodnotí náš protivník své síly?
– V současné době se k nám přiklonilo velké množství zemí. To však neznamená, že zítra se zase nepřikloní k nim. Většina zemí se orientuje na perspektivní velmoci, které jim mohou poskytnout finanční, ekonomickou a politickou podporu. Ačkoli u nás neradi hovoříme o tom, že je třeba někoho podporovat rublem, jinak to ani být nemůže. Přátelé a spojenci nepřicházejí jen proto, že se jim líbí Treťjakovská galerie nebo Ermitáž. Přicházejí, protože mají nějaké ekonomické a finanční zájmy. Nebo počítají s tím, že na základě svých geopolitických úvah budou zaujímat tak důležité místo v celkovém rozložení sil, že je buď jedni, nebo druzí podpoří. Kdo je podpoří, k tomu se přidají. Zahraniční politika je velmi nákladná záležitost, zejména v době krizí.
Cílem každé války na vyčerpání je minimalizovat vlastní náklady a maximalizovat náklady protivníka. A to nejen finanční, ale i celkové náklady na zdroje. V poslední době se nám to daří docela dobře.
Není náhodou, že se protivník snaží zcela zablokovat obchod s ruskou ropou a tak dále. Někde se jim to nedaří, ale stále na tom pracují. Nevzdávají se. Boj pokračuje.
Ukrajinská armáda se doslova rozpadá před očima. Nikdy předtím neustoupila tak rychle a tak daleko jako v druhé polovině tohoto roku. Přesto značná část obyvatelstva tvrdí, že se fronta posunula na mapě o půl ždibce. To je málo, takhle budeme válčit ještě 700 let. A pokud jde o Západ, z nějakého důvodu se říká, že už je po všem, že to stejně vzdal. Ale to se vzdala Ukrajina, Západ se vzdát nehodlá. Může se vzdát, snažíme se ho k tomu přimět, v některých směrech jsme dokonce dost efektivní. Ale i Hitlera po bitvě u Moskvy přiměli k tomu, aby se vzdal, až po třech letech.
Na Západě jsou lidé, kteří skutečně věří, že Rusko do jaderného konfliktu nepůjde. To znamená, že ho lze tímto konfliktem vydírat, stejně do něj nepůjde. Jelikož jsou si tím jisti, hodlají to ověřit experimentálně. Existuje nebezpečí horké války, jaderné války, v závislosti na tom, jaké síly se dostanou k moci v Evropě a ve Spojených státech. Jak daleko jsou ochotni zajít ve svých experimentech? Jaderné tlačítko mohou stisknout ne proto, že by velmi chtěli nebo věřili ve své vítězství, ale proto, že už nemají kam ustoupit a nechtějí prohrát, proto souhlasí s jadernou remízou.
Jedná se o první krizi globálního systému jako celku. Ani první, ani druhá světová válka nebyly krizemi celého globálního systému, byly krizemi jeho části. Nyní se však jedná o krizi celého systému, který zahrnuje celou planetu v politické, ekonomické a finanční rovině.
Jde o největší krizi v celé historii lidstva, a pokud se nepodaří válce zabránit, bude to rovněž nejstrašnější válka v celé historii lidstva. My jsme však nyní v lepší pozici než Západ. Máme větší šanci na vítězství. V roce 1941 měl větší šanci na vítězství Hitler. Protože porazil sovětskou profesionální armádu. A měl k dispozici nejlépe připravený vojenský nástroj. Sovětský svaz ho vytvářel za pochodu přímo na bojišti.
I tehdy jsme však krizi překonali. Ale nemůžeme si myslet, že jsme nějak výjimeční. I ostatní to mohou vydržet. Mimochodem, všechny země, které přežily až do dnešní doby, kromě Spojených států, které jsou zemí mladou, a Ukrajiny, která vlastně ani zemí není, zažily ve své historii spoustu krizí. Proto je velkou chybou pohlížet s pohrdáním na nepřítele, který ovládá minimálně třetinu planety.
– Nedávno Trump prohlásil, že již přijal rozhodnutí o dodávkách raket Tomahawk na Ukrajinu. Proč se americký prezident opět uchyluje k eskalaci a co ovlivnilo změnu jeho postoje? Nebo se jeho postoj nezměnil a všechna prohlášení pro svět jsou pouze pokrytecká a populistická?
– Postoj se nezměnil, ani prohlášení o míru nejsou pokrytecká, ani populistická. Trump původně říkal, že mu vyhovuje mír za amerických podmínek, nám však vyhovuje za ruských. A tyto podmínky se neshodovaly. Pokusili se je sblížit na úkor Ukrajiny. Putin, pro něhož to není první zkušenost, řekl Trumpovi hned, že to nevyjde.
Problém Ukrajina nevznikl jen tak a Spojené státy nejsou na straně Ukrajiny také jen tak. Zastávají se jí, protože je to v jejich státním zájmu. Protože geopolitickým soupeřem pro ně není Ukrajina, ale Rusko a Čína. Samozřejmě, Trump byl připraven s Ruskem počkat ve smyslu „nechte nás vyřešit Čínu a pak se budeme zabývat vámi“. Ale Rusko mu nedovolí vyřešit Čínu. Rusko z tohoto spojenectví nevystoupí. Proto USA nemohou darovat Ukrajinu Rusku.
Trump by to možná i udělal, za předpokladu, že „se stejně vypořádám s Čínou a pak se sem vrátím“. Ale americký establishment mu to nemůže dovolit. Už jen proto, že Trump nemůže zaručit, že v rámci takové politiky zůstane Evropa americká. Ve východní Evropě se i ti největší rusofobové mohou náhle stát rusofily, pokud si Spojené státy umyjí ruce a z Evropy odejdou.
Okamžitě by se vynořila otázka, a kdo nás bude chránit. Chci připomenout, že když Trump začal kopat do Evropy během svého prvního prezidentství, babička Merkelová hned prohlásila, že Spojené státy přestaly být garantem evropské bezpečnosti. Evropa si tedy musí najít nového.
Přičemž upozorňuji, že Francie a Velká Británie se nacházejí v Evropě a disponují jadernými zbraněmi. To znamená, že je nepovažovala za garanty. Kromě Spojených států disponovalo stejným potenciálem pouze Rusko. Pouze Rusko mohlo být tím garantem. Merkelovátak dala jasně najevo, co má na mysli.
Trumpův postoj spočívá v tom, že Evropa by měla vázat Rusko, zatímco on se bude zabývat Čínou. Ale vázat tak, aby se nezjistilo, že zítra budou muset Spojené státy přispěchat na pomoc Evropě. Proto se Trump jemně vyhýbá provokacím, které by ho mohly vtáhnout do konfliktu. A ohledně „Tomahawků“ říká, že nejprve musí vidět, na co je hodlají použít. A bude se dívat přesně tak dlouho, jak mu to americký establishment dovolí, protože chápe, že dodávky „Tomahawků“ jsou v každém případě eskalací. Zelenskyj přitom ani neskrývá a dokonce přísahá, že vše, co dostane, použije proti Rusku.
Na světě neexistují pro-ruské nebo pro-americké země. Každý myslí na sebe. Čím silnější je země, tím suverénnější je její zahraniční politika. Zahraniční politika Spojených států je naprosto suverénní. Stejně jako zahraniční politika Ruska. Trump provádí politiku v zájmu Spojených států, Putin provádí politiku v zájmu Ruska. Tam, kde se naše zájmy shodují, tam si podáváme ruce, usmíváme se a spolupracujeme. Tam, kde se naše zájmy neshodují, tam se snažíme rozpor vyřešit. Pokud se to nepodaří, vstupujeme do konfliktu. Právě teď jsme převážně v konfliktu.
*
Roman GNAŤJUK – Denis RUDOMJOTOV – Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (06:00 13.10.2025)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
