Rostislav Iščenko: Svět se přiblížil ke globálnímu kolapsu, protože společnost přestala mít strach z jaderné války

V rozhovoru pro vydání Ukrajina.ru o tom hovořil politolog, prezident Centra systémové analýzy a prognostiky Rostislav Iščenko.

– Rostislave Vladimiroviči, zachovává si Evropa svůj vliv na prezidenta USA Donalda Trumpa?

– Každý se snaží realizovat svůj program. My se snažíme eliminovat nebezpečí, jež může vzejít z ukrajinského území, tedy vlastně z evropské části NATO. Trump se snaží přejít k válce s Čínou. K válce v podstatě ekonomické, ale je nervózní, protože ani v ekonomice se mu to nedaří.

Evropa se snaží vyhrát ekonomickou válku s Ruskem. K tomu však potřebuje Spojené státy, jež budou uvalovat další sankce a s pomocí své vojenské síly zajistí Evropě možnost terorizovat ruské spojence, zadržovat obchodní lodě na otevřeném moři a tak dále. To znamená, že hledají způsob, jak přivést situaci do polovojenské fáze a tu následně proměnit ve fázi nekonečnou, ale kontrolovatelnou. To je to, co chce Evropa.

Jsou to tři zcela odlišné programy. A mezi těmito třemi programy manévrují politici a diplomaté, kteří velmi dobře vědí, co chtějí jejich oponenti, ale snaží se prosadit svůj program, aniž by tím podnítili oponenty k tomu, aby se vrhali do stále výbušnějších kampaní vyvolávajících napětí. Je to složitá, mnohostranná hra, v níž nezávisí nic jenom na jedné straně, ale záleží na všech.

– Co dělat s ukrajinskou společností po skončení bojových operací?

– Nevíme, jak a kde bojové operace skončí. Pro všechny je důležité získat to, co každému patří, a přitom nevyvolat všeobecnou válku, proto mohou být kompromisy velmi rozdílné. Ukrajinská společnost se tak může ocitnout i zcela mimo naši jurisdikci. Ta část, která se stane součástí Ruska, bude ruskou společností. Je také možné, že se se v rámci ruské jurisdikce ocitne celá Ukrajina. Potom se může stát, že se značná část Ukrajinců ocitne v Evropě, protože z těch milionů, které odjely do Evropy, nebo se chystají tam odjet, se podle údajů ukrajinských sociologů pouze 2 % chtějí vrátit do vlasti, pokud tam bude Rusko.

98 % tedy zůstane v Evropě, což je minimálně 10–12 milionů lidí. Co s nimi Evropa udělá, to nikdo neví. Poláci se je snaží asimilovat, zatímco Němci je považují za důležitou součást multikultury. Na našem území se za jednu nebo dvě generace stanou Rusy.

Rusko také mělo své Ukrajiny, jejichž obyvatele bylo možné nazývat Ukrajinci, ale pak se hranice posunula na západ a bylo hotovo.  Je to tedy otázka politické volby. A politická volba, když budou součástí Ruska, je jasná. Proto ti, kteří nechtějí, zůstanou mimo Rusko.

– Ale ti, kteří odešli, budou toužit po odplatě, po pomstě.

– Ukrajinci, kteří budou pobývat v Německu, nebudou mít žádný podstatný vliv na německou nebo švédskou politiku. Budou muset získat ukrajinský stát do svých rukou. Pokud bude ukrajinský stát součástí Ruska, mohou chtít cokoli. Pokud jim zůstane v rukou třeba jen kus ukrajinského státu, pak mohou provádět i prozápadní politiku, o politice však rozhoduje vedení příslušného státu. Ať si o tom myslí naši internetoví křiklouni cokoli.

Nikdo nezačne druhou válku s Ukrajinou tři týdny po skončení té první. I kdyby se hned zorientovali a vstoupili do Evropské unie. Nebo zahájili jednání o vstupu do NATO.

V současných podmínkách je velmi obtížné kontrolovat území, které vám nepatří. Je dokonce velmi obtížné udržet na něm vojáky, protože vás zdvořile požádají, abyste odešli. Jako v případě maličkých Filipín a velkých Spojených států. USA tam zrušily své dvě největší zahraniční základny. Jednu leteckou, druhou námořní, a odešly. Potom toho Filipíny litovaly.

Proto je přinejmenším nerozumné si myslet, že budeme něco kontrolovat za hranicemi našeho státu. Rusko může mít po určitou dobu rozhodující vliv na situaci na Ukrajině. Ale po nějaké době by se stejně prosadila vůle ukrajinských politiků.

Abychom něco kontrolovali, musíme do toho investovat hodně prostředků. Nemám na mysli „podplacení místních elit“, ale vytvoření odpovídajícího ekonomického klastru, který učiní stát nebo území závislým na vás.

Pokud nějaký kus Ukrajiny zůstane, Ukrajinci, kteří tam žijí, budou toužit po odvetě. A budou se na ni připravovat, budou se vyzbrojovat společně s Evropany. Nikdo neví, zda začnou válku s Ruskem, nebo zda po nějaké době toto snažení opadne.

Teď o tom vůbec nemá smysl mluvit, protože nevíme, jak bojové akce skončí. Rusko nyní demonstruje nejen možnost, ale i záměr rychle a co nejdále proniknout na Ukrajinu.  Na nejvyšší politické úrovni v Kremlu však nikdo neříká, kam až chtějí ruské jednotky postoupit.

Už zítra se může ukázat, že jsme již vlastně na místě. Ale může se i ukázat, že dokud nedosáhneme západní hranice, nemáme v úmyslu se zastavit. Ale to nebude záležet pouze a výlučně jen na Kremlu, ale spíše na ochotě našich západních partnerů ke kompromisu a na jejich schopnosti umravnit své ukrajinské partnery. Protože – dokud na nás budou střílet, nemůžeme se zastavit. To je logika války, válku je třeba vyhrát.

V současné době nikdo nemůže nic tvrdit. Alespoň proto ne, že nikdo nemůže přesně říci, co se stane s těmi „Tomahawky“. Je docela možné, že po pár měsících eskalace už nebudeme mít o čem mluvit. Protože budeme přemýšlet, jak přežít v postapokalyptickém světě, a ne o tom, co budeme dělat s Ukrajinou. Globálnímu kolapsu jsme velmi blízko. Pravděpodobně jsme nikdy nebyli tak blízko, protože během karibské krize měly obě strany, které se do ní zapojily, za zády neomezený prostor pro ústup.

Navíc – společnost se všude po celém světě bála jaderné války víc než jakékoli dohody. Nyní se společnosti ze všech stran snaží o vítězství. Jaderné války se vůbec nebojí, protože všichni jsou přesvědčeni, že zaútočí oni sami, ale na ně nikdo. Vlády jsou tak pod tlakem společnosti a nemohou neudělat krok za krokem nic jiného, než to, k čemu je společnost tlačí.

– Ale společnost se také skládá z různých lidí. Například v Rusku jsou lidé, kteří požadují, abychom použili jaderné zbraně, ale jsou i lidé, kteří říkají, že to v žádném případě nelze udělat. Dokonce je i třetí skupina, jež volá: „Ne válce!“

– Ti, kteří říkají „ne válce“, už většinou nejsou v Rusku, a pokud nemají status teroristů, jsou to zahraniční agenti. Pokud v Rusku jsou, mlčí jako hrob. Ti, kteří říkají, že máme zaútočit, mají jednak dost prostoru k řečnění, jednak radikální metody se společnosti vždy líbí víc, a navíc, čím déle vojenské akce trvají, tím víc je společnost unavena. A čím víc je unavena, tím víc je nakloněna radikálním řešením, která by vše rychle ukončila.

Kdyby vám někdo v únoru 22. roku řekl, že použijeme na Polsko nebo Velkou Británii „jaderku“, řekli byste si, že je to blázen, že válka se dá vyhrát i jinak. A když za čtyři roky přijde někdo s podobným návrhem, pomyslíte si, že ten člověk má možná pravdu. Tak se formuje veřejné mínění.

„Pokud je válka, je třeba bojovat. Pokud existují jaderné zbraně, je třeba je použít.“ Zkuste v otevřené diskusi vyvrátit argumenty radikála, který bude operovat pouze s těmito dvěma tezemi. A obyvatelstvo chce věřit tomu, že se nás budou bát napadnout.

Nebo vám řeknou, že nebudeme útočit na Washington, ale na Varšavu. Copak je možné kvůli Varšavě začít jadernou válku? Ale lidé se tak postupně aktivně zapojují do představy o jaderné válce jako o něčem zcela přijatelném a dokonce žádoucím.

Kdysi se mluvilo o tom, že bychom měli odpálit jadernou raketu na Ukrajince. Kvůli nim určitě nikdo válku nezačne. Teď se říká, že na Ukrajince se můžeme vykašlat. Odpálíme ji na Poláky. A když uvidíme, že i na Poláky se můžeme vykašlat, odpálíme ji na Němce, na Brity. Další krok je vždy snazší než ten předchozí.

Proto opakuji, jsme velmi blízko jaderné konfrontaci právě proto, že lidstvo ztratilo strach. Domnívá se, že je to zcela reálný způsob, jak zvítězit.

*

Rostislav IŠČENKO – Taťána ČUGAJENKOVÁ – Denis RUDOMJOTOV, 06:30 20.10.2025 UKRAJINA.ru

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová