V pondělí 17. listopadu se v Národním divadle v Praze konalo představení, které se jednou možná zapíše k těm „významnějším“ v naší Zlaté kapličce. Jednalo se již o 16. ročník Cen Paměti národa, které každoročně uděluje společnost Post Bellum pamětníkům zlomových momentů minulého století, předloni je rozšířila i na hrdiny současného dění.
Dvojice konferenciérů – moderátorka z Česka a moderátor ze Slovenska – za potlesku vítá přítomné diváky i diváky a posluchače nejen našich veřejnoprávních médií, ale i slovenské a ukrajinské veřejnoprávní televize. Moderátorka prosí o velký potlesk pro prezidenta České republiky Petra Pavla společně s jeho chotí Evou Pavlovou. Rozeznívají se fanfáry z Libuše. Diváci vstávají a tleskají ve stoje, prezident s manželkou přicházejí do prezidentské lóže.
Potlesk nebere konce, režie přepíná záběry tu na prezidentskou lóži, tu do řad diváků. A tak – jistě ne náhodou – můžeme spatřit bývalou předsedkyni Poslanecké sněmovny, přísného lidoveckého poslance a bývalého místopředsedu dolní komory či končícího ministra vnitra, jak zbožně vzhlížejí k prezidentské lóži. Ten posledně jmenovaný naznačeným směrem dokonce spiklenecky mrká. Sotva diváci usednou, slovenský moderátor vítá prezidentku Slovenské republiky Zuzanu Čaputovou. Spolu s bývalou slovenskou prezidentkou vstávají opět i diváci. Následuje dlouhotrvající potlesk.
Oceněné hodnotit nebudu. Většinu jmen ani neznám, asi byli pečlivě vybráni, ale jistě si prožili své a je tedy pravděpodobné, že si nějaké uznání zaslouží.
Společná zdravice
Po necelé hodině moderátorka sděluje, že za okamžik uvidíme společný pozdrav z Kyjeva, na kterém se podíleli jak Ukrajinci, tak i Češi. Podle přítomného vedoucího projektu Pomozte Ukrajině je autorem té myšlenky pan plukovník Otakar Foltýn z Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Divadlo dějištěm lepšího i horšího
Není žádným tajemstvím, že naše Zlatá kaplička zažila lepší i horší doby, divadelní kritici by patrně potvrdili, že zažila i lepší a horší představení. K těm jistě nejhorším patří Slib věrnosti Říši, kdy se dne 24. června 1942, v den likvidace obce Ležáky, dostavili do budovy zástupci umělců, aby manifestovali věrnost Říši. Tehdy šlo o život.
Nelze se pyšnit ani Provoláním československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které se konalo 28. ledna 1977 a jehož účelem bylo, aby mnoho umělců demonstrovalo loajalitu k režimu a zdiskreditovalo Chartu 77. Tehdy šlo „jen“ o práci.
O co šlo divákům 17. listopadu 2025, nevím. Bude tedy asi nejlepší, když si každý toto představení zhodnotí sám…
*
Čtěte také:
Daj-li mi medaili, nedaj-li mi medaili… Má smysl rozčilovat se nad prezidentem dekorovanými osobami?
Až příliš nebezpečné šermování se slovy plukovníka Foltýna
Ústavní soud splňuje prezidentovy představy, proto bude veselo
Zdeněk Lenc, Deník TO
Vrána k vráně sedá …