Obviňování Ruska z diverzí na území NATO, aneb Cui bono?

O důkazy ale v podobných případech nejde nikdy. Důležitá je zde pouze příležitost k obvinění Ruska, neboť západní vlády potřebují jako sůl nějaké nepřátelské kroky z ruské strany, jaké by mohly ilustrovat ono neexistující ohrožování východního křídla zemí NATO ze strany Moskvy. Vždy, když se objeví nějaké obvinění Ruska z činu, jaký pro Rusko nemá ani ten nejmenší význam, a už vůbec neodpovídá ruským politickým ani vojenským záměrům, je plně na místě stará latinská právnická formule: CUI BONO? Kdo si dokáže odpovědět, v čí prospěch se takovéto údajné ruské sabotáže dějí, kdo je opravdu velice potřebuje mít, tomu je okamžitě jasné, že žádná ruská stopa neexistuje.

Přední nacistický zločinec, pohlavár SS Reinhard Heydrich, na 31. srpna 1939 zorganizoval jednu z nejproslulejších akcí pod falešnou vlajkou, jež měla nacistickému Německu nabídnout casus belli pro napadení Polska. Bylo to ono „slavné“ přepadení vysílačky v Gliwicích, které provedli příslušníci jednotek SS převlečení do polských uniforem. Takto o den později Německo napadlo Polsko, což u významné části polských elit vyvolalo nepříjemné překvapení, neboť tato část polské společnosti velmi sázela naopak na spojenectví s Německem, jehož výsledkem mělo být získání významné části starých ruských území na Ukrajině, v Bělorusku a nejspíš i části Litvy. Jak se mohla tato „elita“ soustředěná kolem Piłsudského žáka, ministra zahraničí Józefa Becka, přesvědčit, německo-polská smlouva z roku 1934 (první z dlouhé řady smluv evropských států s nacistickým Německem) Poláky, kteří si přišli ihned po Mnichovu 1938 pro české Těšínsko a několik obcí na Slovensku, před německou anexí nezachránila.

Hitler byl v září 1939 dobře vyzbrojen mimo jiné i československým vojenským arzenálem a hojně čerpal z českých a moravských průmyslových i jiných zdrojů a kapacit, které mu v Mnichově 1938 poskytli zástupci Velké Británie, Francie a Itálie právě odstraněním pohraničního obranného „valu“ Československa, a takto otevřením už bezmocné a spojenci opuštěné země nacistickému vpádu, kdykoliv si bude Hitler přát. Zatoužil po tom a britsko-francouzsko-italský dáreček si rozbalil úplně pět měsíců po Mnichovu. „Memoria iniuriarum tenax“ (paměť na křivdy trvá) a „Memoria minuitur, nisi eam exerceas“ (paměť slábne, pokud ji necvičíš). Druhý z výroků patří Ciceronovi, a je to výrok stále aktuální, neboť současný vládnoucí systém v ČR dělá opravdu vše pro to, aby „paměť lidu cvičena nebyla“!

Poláci tedy mají sami vlastní neblahou zkušenost se záminkami k nepřátelství a k válce, které na nich vyzkoušeli jejich nepřátelé. Základem současné rusofobní politiky většiny vlád zemí EU/NATO je produkce a hlavně medializace „ruských hrozeb“. Ukrutně moc potřebují mít tyto vlády po ruce něco, z čeho by mohly Moskvu obvinit, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že vlády je Ruskem nestraší zbytečně. Že Moskva opravdu touží anektovat země, ve kterých by po anexi nenašla nic jiného než problémy. Kremelské vedení Ruské federace pochopitelně tento zájem západních vlád o ruské hrozby zná a rozhodně nemá nejmenší chuť „posílat sovy do Athén“. Kreml ví, že dostatek ruských hrozeb si každá rusofobní evropská vláda opatří hladce sama. Není nic snazšího. Takový úkol by zvládla i dítka školou povinná.

Když anglosaské jádro nepřátelství vůči Rusku stříhalo metr do chvíle, kdy se ta nechutně trpělivá a váhající Moskva už konečně!!! chopí zbraní a vstoupí do osm let trvající války na Donbasu, tak západní vlády a jejich tajné služby inscenovaly spousty „užitečných“ obvinění Ruska, pro která nepředložily věrohodné důkazy. Nepředložily žádné důkazy a ruské žádosti o jejich předložení ignorovaly. Potřebovaly obvinit, ne doložit obvinění. Patřila sem takto například údajná otrava novičokem agenta Skripala a jeho dcery, ke které mělo dojít v roce 2018 v anglickém Salisbury. Skripal a jeho dcera projevily naštěstí ohromnou odolnost proti této otravné látce, jaká zabíjí se stoprocentní účinností. Inu, zázraky se dějí. Potom se svojí troškou do mlýna přispěchala i česká BIS se vzkříšením sedm let spící takzvané Vrbětické kauzy. Ke dvěma výbuchům ve velice záhadném skladu zbraní (hlavně z hlediska jejich účelu) ve Vrběticích na Moravě došlo v roce 2014. Po sedmi letech byla kauza resuscitována (nebo spíše už exhumována) a ohlášena ruská stopa. Jak se stalo na Západě zvykem, důkazy má veřejnost přijmout okamžitě a bez ptaní, aniž důkazy existují. A Praha pracovala na ruských stopách dál. Dokonce dopadla na pražském letišti ruského diplomata s kufříkem přetékajícím lahvemi s novičokem. Nebyly to lahve, ale jedna maličká lahvička. A nebyl v ní novičok, ale nějaká úplně neškodná léčivá látka, snad projímadlo. Prorežimní média ale planula spravedlivým rusofobním hněvem a onen diplomat musel opustit Českou republiku. Inu, ani zácpa se Rusům v ČR nepromíjí!

Rusko, které se snaží, nakolik je to ve válce vůbec možné, minimalizovat civilní oběti na ukrajinském území, opravdu stěží potřebuje nechat na polské trati vykolejit polský rychlík a způsobit tak zranění a smrt stovek civilistů. Moskva, která ví velice dobře, jak moc západní vlády potřebují nalézat případy ruských diverzí, sabotáží, teroristických útoků, aby mohly o to více a přesvědčivěji strašit vlastní obyvatelstvo a získávat tak jeho souhlas s militarizací země a s prodlužováním války na Ukrajině, tak s tímto dobrým vědomím sotva touží dávat západním vládám dárky tohoto druhu. Tím, že tak Moskva nečiní, zbavuje své nepřátele v západních vládách možnosti najít a odložit důkazy. Ty se tak točí v bludných a stále trapnějších kruzích.