Ivo Šebestík: Petr Pavel je cíleně vybraný nástroj, nikoliv státnická osobnost

Petr Pavel, toho času prezident České republiky, zdržuje jmenování předsedy ve volbách vítězného subjektu, hnutí ANO, Andreje Babiše, premiérem nové vlády. Prodlužuje tak svévolně vládnutí čtyřkoalice, které čeští voliči svým hlasováním vystavili stopku. Petr Pavel se snaží tuto vůli občanů ignorovat, což ve svých důsledcích může vést (mimo jiné) i k tomu, že premiér odstupující vlády, Petr Fiala, bude i nadále páchat škody na domácí i mezinárodní úrovni navzdory faktu, že mu v tom voliči svým hlasováním toto už dovolit nechtějí. Mimo jiné například probíhá jmenování velvyslanců, kteří na svých misích mají vykonávat jinou politiku ČR, než jaká už odpovídá vůli nově se formující koalice ve složení ANO, SPD a Motoristů sobě.

Petru Pavlovi je vytýkáno, že za předlistopadového režimu si budoval kariéru v armádě socialistického státu, tedy v rámci Varšavské smlouvy, a dokonce ve vojenském zpravodajství, kde získal i krycí jméno Pávek. Tato slibná kariéra za bývalého režimu mu následně nebránila přejít na druhou stranu fronty, absolvovat postgraduální studia v západních institucích, a nakonec dospět ke kariérnímu vyvrcholení ve službách nepřítele Varšavské smlouvy, jejíž armádě původně přísahal věrnost, tedy ve službě NATO.

Nezabývejme se tímto aspektem Pavlova životopisu, neboť dějiny jsou bohaté na příklady konverzí různých osob. Klubové dresy (někdy i národní) nemění jen fotbalisté nebo hokejisté. Už Athéňan Alkibiadés (450 – 404 př. n. l.) několikrát změnil stranu v průběhu takzvané Peloponéské války (431 – 404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou. Také Pavel z Tarsu (zemřel asi roku 67 n. l.), faktický zakladatel křesťanství, začínal svoji kariéru pronásledováním křesťanů a k prozření dospěl teprve na cestě do Damašku.

Při posuzování motivací každého člověka k jeho „prozření“, a takto třeba i ke změně strany je důležité pochopit jeho motivy. Člověk se vyvíjí a v mládí může jistě snadno podlehnout nejrůznějším ideálům, které potom na základě získání zkušeností moudře opustí. Že se člověk myšlenkově vyvíjí, je přirozené. Pokud ale člověk se změnou myšlení, a tím i dosti rychlou proměnou své politické orientace, nastoupí velice radikální kurs a stane se skutečně aktivním bojovníkem proti všemu, čemu sloužil ještě o nějaké tři roky dříve (P. Pavel byl totiž vyhodnocen jako „třídně uvědomělý“, „uznávající vedoucí úlohu strany“), pak vzniká pochybnost, zda konverze konkrétně Petra Pavla byla důsledkem vnitřního myšlenkového zrání, nebo prostě skutečností, že režim, kterému hodlal Pavel sloužit, jaksi tiše dosloužil a na jeho místě nastoupil nový režim. Fakt, že nový režim byl a je nepřítelem režimu starého, nejspíš Petru Pavlovi v konverzi nepřekážel.

Jestliže Athéňana Alkibiada ke změně barvy přivedl hluboký nevděk jeho athénských spoluobčanů za jeho zásluhy vojenské i politické, potom u Petra Pavla vzniká otázka, zda jeho motivací prostě nebyla prostá výměna dosluhujícího pána za pána v plné síle. Varšavská smlouva se hroutila, Československá lidová armáda (početná, bojeschopná s dostatkem záloh) končila svoji existenci také. Naproti tomu budoucnost patřila Severoatlantické alianci. No, a tak si Petr Pavel vybral. Jistě, kdo bez viny, ať hodí kamenem. Tedy nesuďme jen na základě této vlastnosti, mezi lidmi vcelku dosti rozšířené. Potíž je ale v tom, že člověk, který prodělal tak zásadní konverzi, aniž byl k ní přiveden vyzráním myšlenek a ziskem zkušeností, ale pouhou odpovědí na otázku, co je výhodné a co nikoliv, by se za žádných okolností neměl angažovat ve vysoké politické, dokonce v nejvyšší státnické funkci. Měl by mít dost sebekritiky k tomu, aby jakoukoliv podobnou nabídku sám od sebe, a to dost zásadním způsobem odmítnul.

Od prezidenta republiky se přece čeká veliká zásadovost, nikoliv ochota a schopnost pružně přeběhnout k nepříteli, když se ukáže, že nepřítel právě nabývá převahy. Ostatně, úplně stejná zásadovost se přece očekává i od vojáka, nota bene od velitele, generála. Z hlediska „vyššího principu mravního“, jak by to asi nazval spisovatel Jan Drda, Petr Pavel svou rychlou konverzí od starého režimu k režimu novému selhal. Nebyl samozřejmě ani zdaleka sám, leč Pražský hrad strmí na skále nad Vltavou přece jenom dost nápadným způsobem. Turisté si ho rádi fotografují…

Jenomže, každý systém založený na hegemonii a toužící po tom hegemonii si udržet, hledá pro obsazení vysokých politických a státních funkcí především, ne-li výhradně osoby typu Petra Pavla. Tento druh charakterů je univerzální pro úplně každý režim. Jedná se v podstatě o formy bez vlastního autentického obsahu. Nemá-li některá forma vlastní obsah, může být kdykoliv naplněna obsahem, jaký vládnoucí moc, v našem západním případě velká finanční oligarchie (vláda politických kast), potřebuje, aby onen vybraný kandidát pracoval v jejím zájmu. Tato oligarchie, imperialistické, militaristické a (neo)koloniální jádro Západu, má obrovské množství velice účinných nástrojů (hlavně peněz), s jejichž pomocí dokáže tyto své pečlivě vybrané a někdy i minulostí prověřené Petry Pavly, Macrony, Merze, Stubby a jiné osoby mediálně vnutit té části voličů, která se neumí nebo nechce umět zorientovat ve skutečném stavu současného západního světa. A tito voliči pak podle mediálních návodů volí ke spokojenosti oné mocné finanční oligarchie a militaristických kruhů Západu.

V první polovině 17. století, když ve Střední Evropě probíhala třicetiletá válka, tak se všude po krajích toulaly tisíce kondotiérů (žoldnéřů) ochotných kdykoliv komukoliv nabídnout své služby. Těmi službami byla v podstatě ochota a „umění“ zabíjet. Kondotiéry příliš nezajímalo, zda bojují na straně katolické nebo protestantské, kdo je dobrý, kdo zlý, kdo v právu a kdo nikoliv. Zajímal je žold a možnost získat kořist. Jestliže žoldnéř opustil jeden bojující pluk, aby plynule pobíral žold od plukovníka, proti kterému ještě před týdnem bojoval, nebylo to vůbec proto, že by náš kondotiér prošel nějakým významnějším hodnotovým procesem. Že by prostě zmoudřel a pochopil, že za právo a spravedlnost se prostě bojuje v jiném „dresu“. Nikoliv. Kondotiéra motivovalo ke konverzi něco úplně jiného. Velmi prostého. Kondotiéra otázky práva či bezpráví nezajímaly ani v nejmenším. „Dejte mi žold a ukažte, na koho mám střílet.“ Úžasné povahy! Vhodné pro každou dobu, pro každý režim…

Dost podobně na tom byly samozřejmě také velké bankovní domy raného novověku. Byly tak dobře organizované, že vedle centrály v některém evropském městě měly celou síť filiálek po celém kontinentu, od severu k jihu, od východu na západ. Takto bankéři jednoho jediného úctyhodného (jak také jinak) bankovního domu, když vypukla válka, půjčovali prostřednictvím svých lokálních filiálek knížatům, vévodům, králům, císařům a dalším peněz potřebným feudálům, kteří se navzájem nenáviděli, zlato a peníze na tyto jejich války, přičemž se takto vlastně navzájem srážely i ty jejich peníze, prostředky jedné velké bankéřské firmy. Banky takto podnikaly se vzácným pochopením pro každou bojující stranu. Na bojišti tekla krev a bankovní dům inkasoval od všech zúčastněných stran, které za jeho peníze prováděly krveprolití. Inu byznys.

Zatímco nájemné žoldnéřství vždy budilo odpor lidí, kteří lpěli na morálce, tak bankovní operace, které vydělávaly na krveprolití, pohoršovaly jen ty osoby, které bankéřům viděly do karet. Jisté je, že každý politický systém, který se zakládá více na diktatuře moci než na respektu k občanům, velice potřebuje právě pro obsazení důležitých politických a státních funkcí osoby, které se zásadně neptají, zda hegemon, kterému právě slouží, stojí na straně práva a spravedlnosti, nebo je to obyčejná krajně bezohledná kořistnická síla.

Říjnové parlamentní volby sice v České republice skončily mírnou nadějí na obnovení alespoň částečné nezávislosti státu a šancí na postupnou nápravu škod spáchaných předchozí vládou Petra Fialy; Pražský hrad jako sídlo prezidenta republiky, se ale nachází v moci osob či kruhů, které dělají vše pro to, aby se naděje na alespoň částečnou nápravu věcí v České republice rozplynula. Snad se tak nestane. Je ale třeba hledat, a hlavně co nejrychleji nalézt způsob, jak hradní pátou kolonu imperialistického západního hegemona, onen malý český „hluboký stát“, zbavit vlivu. Pokud zůstane Petr Pavel ve funkci prezidenta republiky ještě dva roky, zůstane plně aktivní také toto hradní mocenské centrum nerespektující demokracii, tedy především vůli občanů ČR. Pořádat desetitisícové demonstrace pod okny Pražského hradu, nebo demonstrace i stotisícové, nemá u tohoto druhu moci a u jejích nástrojů nejmenší význam. Hlasité projevy nevůle lidu mohou pohnout pouze takovou osobu, která naplnila svoji formu vlastním obsahem. A to obsahem trvalým vyplývajícím z osobního autentického zrání. Mohou pohnout pouze člověkem, který si uvědomuje, proč na něj lidé volají svůj nesouhlas, a který si dokáže položit otázku, zda opravdu nejedná špatně. Byl-li ale člověk vybrán především proto, že se od něj sebereflexe neočekává, pak hlas lidu pod jeho okny neváží vůbec nic. Poslanecká sněmovna tedy musí objevit jiný způsob, jak legální cestou, hradní výsměch občanům ukončit. Mohla by určitě začít redukcí rozpočtu Prezidentské kanceláře asi tak na desetinu a potom bedlivě sledovat hradní účetnictví, zda prezidenta náhodou nefinancuje někdo jiný než státní rozpočet. Kouzlo přitažlivosti generála-prezidenta by tak mohlo být odhaleno.

*

Ivo Šebestík, Nové Slovo