Prezident Donald Trump nastupuje ve středu na palubu Air Force One na základně Joint Base Andrews v Marylandu, aby se vydal do Miami, kde vystoupí na America Business Forum. (Bílý dům/Flickr/ Molly Riley)
Slogan se změnil z „obnovení demokracie“ na „boj proti narkoteroristům“, píší Jeffrey D. Sachs a Sybil Fares. Cíl však zůstává stejný.
Spojené státy oprášily svou starou strategii změny režimu ve Venezuele. Ačkoli se slogan změnil z „obnovení demokracie“ na „boj proti narkoteroristům“, cíl zůstává stejný, a to kontrola nad venezuelskou ropou.
Metody, které USA používají, jsou známé: sankce, které dusí ekonomiku, hrozby použití síly a odměna 50 milionů dolarů za hlavu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jako by se jednalo o Divoký západ.
USA jsou závislé na válce. S přejmenováním ministerstva války, navrhovaným rozpočtem Pentagonu ve výši 1,01 bilionu dolarů a více než 750 vojenskými základnami v asi 80 zemích nejde o národ usilující o mír. Poslední dvě desetiletí je Venezuela trvalým terčem snah USA o změnu režimu. Motivem, který jasně vyjádřil prezident Donald Trump, je přibližně 300 miliard barelů ropných zásob pod pásem Orinoco, největší ropné zásoby na planetě.
Mapa jednotky pro hodnocení dehtových písků Orinoco podle USGS, 2009. (USGS/Wikimedia Commons/Public Domain)
V roce 2023 Trump otevřeně prohlásil:
„Když jsem odešel, Venezuela byla na pokraji kolapsu. Mohli jsme ji převzít, mohli jsme získat všechnu tu ropu… ale teď kupujeme ropu od Venezuely, takže děláme z diktátora boháče.“
Jeho slova odhalují základní logiku zahraniční politiky USA, která naprosto ignoruje suverenitu a místo toho upřednostňuje zabírání zdrojů jiných zemí.
To, co se dnes odehrává, je typická operace změny režimu vedená USA, maskovaná jako boj proti drogám. USA nashromáždily tisíce vojáků, válečných lodí a letadel v Karibském moři a Tichém oceánu. Prezident se chlubí, že pověřil CIA prováděním tajných operací uvnitř Venezuely.
Výzvy americké vlády k eskalaci odrážejí bezohledné pohrdání suverenitou Venezuely, mezinárodním právem a lidským životem.
26. října vystoupil senátor Lindsey Graham (R-S.C.) v celostátní televizi, aby obhájil nedávné americké vojenské údery na venezuelské lodě a prohlásil, že pozemní údery uvnitř Venezuely a Kolumbie jsou „reálnou možností“.
Senátor Rick Scott z Floridy ve stejném zpravodajském cyklu uvažoval, že kdyby byl Nicolás Maduro, „okamžitě by odešel do Ruska nebo Číny“. Tito senátoři se snaží normalizovat myšlenku, že Washington rozhoduje o tom, kdo vládne Venezuele a co se stane s její ropou. Nezapomeňte, že Graham podobně podporuje boj USA proti Rusku na Ukrajině, aby zajistil 10 bilionů dolarů nerostného bohatství, o kterém Graham pošetile tvrdí, že je k dispozici pro USA.
[V projevu před Republikánskou židovskou koalicí 1. listopadu Graham řekl: „Trump je můj oblíbený prezident. Došly nám bomby. Ve druhé světové válce nám bomby nedošly.“]
Trumpovy kroky vůči Venezuele nejsou nic nového. Již více než 20 let se po sobě jdoucí americké vlády snaží podřídit vnitřní politiku Venezuely vůli Washingtonu. V dubnu 2002 krátkodobý vojenský puč na krátkou dobu svrhl tehdejšího prezidenta Huga Cháveze. CIA znala podrobnosti puče předem a USA okamžitě uznala novou vládu. Nakonec Chávez znovu převzal moc. USA však nepřestaly podporovat změnu režimu.
V březnu 2015 prezident Barack Obama zakotvil do zákona pozoruhodnou právní fikci. Obama podepsal výkonný příkaz 13692, kterým prohlásil vnitřní politickou situaci Venezuely za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost USA, aby mohl uvalit ekonomické sankce. Tento krok připravil půdu pro eskalaci nátlaku ze strany USA.
Bílý dům od té doby trvá na tvrzení, že se jedná o „národní nouzový stav“ USA. Trump během svého prvního funkčního období přidal stále přísnější ekonomické sankce. V lednu 2019 Trump překvapivě prohlásil Juana Guaidóa, tehdejšího představitele opozice, za „prozatímního prezidenta“ Venezuely, jako by Trump mohl jednoduše jmenovat nového venezuelského prezidenta.
Tato tragikomedie USA nakonec skončila v roce 2023, kdy USA upustily od tohoto neúspěšného a směšného tahu.
USA nyní začínají novou kapitolu zabírání zdrojů. Trump již dlouho hovoří o „udržení ropy“. V roce 2019 při diskusi o Sýrii prezident Trump řekl
„Udržujeme ropu, máme ropu, ropa je v bezpečí, nechali jsme tam vojáky jen kvůli ropě.“
Pro ty, kteří pochybují, americké jednotky jsou dodnes na severovýchodě Sýrie a okupují ropná pole. Na začátku roku 2016 Trump o irácké ropě řekl:
„Neustále a důsledně jsem to opakoval každému, kdo byl ochoten poslouchat: „Udržte si ropu, Udržte si ropu, Udržte si ropu, nenechte ji získat někoho jiného.“
Nyní, s novými vojenskými údery na venezuelská plavidla a otevřenými rozhovory o pozemních útocích, se administrativa odvolává na drogy, aby ospravedlnila změnu režimu. Článek 2(4) Charty Organizace spojených národů však výslovně zakazuje
„hrozbu nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu“.
Žádná americká teorie o „kartelových válkách“ ani zdaleka neospravedlňuje nátlakovou změnu režimu.
Ještě před vojenskými údery fungovaly nátlakové sankce USA jako obléhací stroj. Obama vytvořil rámec sankcí v roce 2015 a Trump jej dále zúročil k svržení Madura. Tvrdilo se, že „maximální tlak“ posílí práva obyvatel Venezuely.
V praxi však sankce způsobily rozsáhlé utrpení. Jak zjistil ekonom a renomovaný odborník na sankce Francisco Rodríguez ve své studii „Human Consequences of Economic Sanctions“ (Lidské důsledky ekonomických sankcí), výsledkem donucovacích opatření USA byl katastrofální pokles životní úrovně Venezuelanů, výrazné zhoršení zdraví a výživy a závažné poškození zranitelných skupin obyvatelstva.
Dnešní chatrnou morální záminkou je boj proti drogám, ale skutečným cílem je svrhnout suverénní vládu a vedlejšími škodami je utrpení venezuelského lidu. Pokud vám to zní povědomě, je to proto, že tomu tak skutečně je.
USA opakovaně prováděly operace zaměřené na změnu režimu za účelem získání ropy, uranu, banánových plantáží, tras ropovodů a dalších zdrojů: Írán (1953), Guatemala (1954), Kongo (1960), Chile (1973), Irák (2003), Haiti (2004), Sýrie (2011), Libye (2011) a Ukrajina (2014), abychom jmenovali alespoň některé z těchto případů. Nyní je na řadě Venezuela.
Ve své brilantní knize Covert Regime Change (2017) profesorka Lindsay O’Rourke podrobně popisuje intriky, zpětné rány a katastrofy nejméně 64 tajných operací USA zaměřených na změnu režimu v letech 1947–1989! Zaměřila se na toto dřívější období, protože mnoho klíčových dokumentů z té doby již bylo odtajněno. Tragicky, vzorec zahraniční politiky USA založený na tajných (a ne tak tajných) operacích změny režimu pokračuje dodnes.
Výzvy americké vlády k eskalaci odrážejí bezohledné pohrdání suverenitou Venezuely, mezinárodním právem a lidským životem. Válka proti Venezuele by byla válkou, kterou Američané nechtějí, proti zemi, která USA neohrožuje ani nenapadla, a na právních základech, které by neuspěly ani u studenta prvního ročníku práv. Bombardování lodí, přístavů, rafinérií nebo vojáků není projevem síly. Je to vrchol gangsterství.
**
Jeffrey D. Sachs je univerzitní profesor a ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě, kde v letech 2002 až 2016 vedl Earth Institute. Je také předsedou Sítě OSN pro řešení udržitelného rozvoje (SDSN) a komisařem Komise OSN pro rozvoj širokopásmového připojení.
Sybil Fares je specialistka a poradkyně pro politiku Blízkého východu a udržitelný rozvoj v SDSN.
*
Jeffrey D. Sachs a Sybil Fares, Zdroj, Překlad Deepl
