Klanění králi temnot: Mimikry číslo 36. Zdánlivě horký politický podzim. Ve skutečnosti je jasné, jak vše dopadne. Okamurův malý a velký krok. Macinkovy okovy. Babišův smutek. Zmodralý rozvědčík a rej kreatur podle Kafky. Naděje ještě žije

Nezvykle chladný podzim signalizuje, že globální oteplování – kvůli kterému dál chudneme a stáváme se stále bezmocnější hříčkou v rukách bruselských zednářů – dosahuje právě dalšího ze svých vrcholů. Teď bude už rovnou mrznout a sněžit.

Aby se to trochu vyrovnávalo, vypadá to, že stoupá horko na politické scéně. A to právě ve dnech, kdy si již po šestatřicáté máme slavnostně připomínat státní převrat z roku 89. Přesněji demonstraci studentů na Národní třídě v Praze. Past, do které (šel jsem tam tehdy s nimi) nás navigovala uniformovaná složka policie, jež se tehdy jmenovala Veřejná bezpečnost.

Část té její tajné části zvaná Stání bezpečnost (asi aby bylo jasné, že stát a veřejnost nejsou totožné) spolupracující s tajnou policií USA (CIA) a SSSR (KGB) řídila náš pochod do úzkého hrdla za Národním divadlem. Symbolicky. Byli jsme nicnetušící kompars v absurdním představení režírovaném ze zahraničí.

Když jsme šli kolem Zlaté kapličky, byla už tma. Tu se v jednom z horních pater otevřelo rozsvícené okno a vyklonila se z něj postava s široce rozpaženýma rukama. A herecky školený ženský hlas zvolal: “Už to prasklo!”

Moc jsem tomu nevěřil. Byl jsem už na divočejších nepovolených demonstracích, po nichž se nic nestalo. A tahle byla navíc povolená. Ale absurditu té chvíle jsem vnímal. Ta postava v okně byla jako kopie závěrečné scény Procesu Franze Kafky.

Rudý rozvědčík

Když nás zastavil špunt z rudých baretů, nemohl jsem tušit, jak blízko jsem pravdě. A už vůbec jsem nemohl tušit, že z blízkého školícího centra armádních špiónů to pozoruje mladý kádr, předseda jedné z jejích místních organizací KSČ. Ten sice možná alespoň zčásti věděl, o co jde, ale sotva mohl tušit, že za pár let, po zradě svých soudruhů z Varšavského paktu a několika podobných nechutných peripetiích, vystřídá Gustáva Husáka na Pražském hradě. Totální Kafka.

Tenhle teflonový generál – tentokrát zase už NATO – byl do prezidentského úřadu dosazen za pomoci podobně působivé vlivové operace, jako byla ta na prahu státního převratu. Jen jeho řídícím důstojníkem – přesněji místní spojkou řídících důstojníků – byl už čistě agent CIA. O sovětské KGB dávno nebylo památky, po SSSR rovněž. V Rusku byl prezidentem dynamický a inteligentní Vladimír Putin, v Americe dementní geront Joe Biden, předsmrtná kopie Leonida Brežněva.

Celé to byla kopie – jen stranově převrácená. V Rusku byl kapitalismus. Ve Spojených státech amerických a v dosud ne zcela dobře zkopírovaných Spojených státech evropských úpadkový socialismus. Od originálu jej ale bylo lze odlišit. Disponoval sice většinou znaků své předlohy: neproduktivním hospodářstvím s pokroucenými tržními vztahy, cenzurou, politickými procesy, disidenty a ideologickými kampaněmi.

Scházelo však to, co bývalo druhou stranou mince: sociální jistoty a usilovná snaha udržet za každou cenu mír s imperiálním protivníkem. Zase: totéž, jen zcela naopak.

Rudý rozvědčík za tu dobu zmodral. Za zednářskou pěticípou hvězdu se ovšem bije dál. Jen je žlutá, případně bílá (jestli vás zajímá proč, pusťte si náš včerejší rozhovor o hvězdách). A je reprezentantem havlistů, ideových pokračovatelů zvěčněného autora podprůměrných divadelních her, špatných kopií Ionescových absurdních originálů. Kafka na druhou.

Klanění

Zmodralý rudý rozvědčík se letos zase půjde klanět na Národní třídu. Je to vlastně pochopitelné. Místo, kde spustili státní převrat, je mu samozřejmě drahé. Jako všem dalším kreaturám, které na převratu postavily své kariéry a hmotné bohatství – a jež se tam spolu s ním před kamerami televizí vystřídají. Pro každou nelegitimní moc jsou rituály důležité – a tenhle je z těch zásadních.

Nechodí tam ti, kteří pochopili, že byli jen zneužitým křovím. A dokonce už ani ne ti, kteří se pokoušeli vést zemi po převratu ke svobodě proti havlistické ideologii nové totality jen pod jinou barvou praporů a hvězd. Například Václava Klause tam určitě nepotkáte. Ale zato přijdou všichni kriminálníci, kteří v posledních čtyřech letech zemi totálně vybrakovali, zasekli biliónovou (!) sekeru státního dluhu a dovedli ji na pokraj imperialistické války – při pokusu o reprízu Hitlerova Drang nach Osten, války proti Rusku.

Má to však jednu zaznamenání hodnou výjimku: Nepůjde se klanět jeden z vítězů nedávných parlamentních voleb, ačkoliv již usedl do křesla šéfa sněmovny – Tomio Okamura (SPD). Je to po stažení žlutomodrého symbolu války Západu proti Rusku již druhý státnický čin, který stihl učinit. Půjde ale před Hlávkovu kolej, odkud Němci 17. listopadu v roce 1939 vyvlekli české studenty, některé popravili, většinu ostatních (mezi nimi i mého otce) odvlekli do koncentráku.

Protože přesně to – s dnešním opět militarizujícím se a závratně zbrojícím Německem – je pro nás aktuální hrozba. Další státní převrat (zatím, žel) na obzoru zdá se není.

Okamurův postoj je o to důležitější, že i dva další z vítězů voleb – Andrej Babiš (ANO) a Petr Macinka (Motoristé) – na Národní třídu trdlovat spolu se zmodralým sovětsko-americkým rozvědčíkem přijdou.

Mimikry

Okamurova neúčast je docela velký krok pro něho jako člověka, jako osobnost – i když jen zatím malý krůček pro lidstvo (abych parafrázoval známou větu podvodníka Alldrina z nevadské pouště hrající si na měsíční krajinu). Dává najevo svým voličům, že jeho seskupení to myslí s odporem proti zničení naší země vážně.

Petr Macinka se klanět půjde – a má k tomu minimálně stejně tak vážný obdobný důvod, jako jeho koaliční partner k demonstrativní absenci. Vždyť své poněkud komické uskupení dovedl do sněmovních lavic především s pomocí oněch kreatur v byznysu a v médiích, pro něž byl (a je) převrat včetně jeho aktuálních zničujících důsledků pramenem života (čili peněz) a další existence (čili peněz).

Andrej Babiš ovšem své předvolební sliby nejspíš rovněž myslí vážně – a právě proto se klanět půjde. Je to ze stejného důvodu, jako když při svém prvním premiérování poklekl a “políbil zednářský prsten” v sídle CIA v Langley. Chce dát najevo, že zůstává věrný nejen praporu se žlutými hvězdami – ale současně i tomu s bílými. Jen v tom je posun jeho ANO proti Fialovi, Rakušanovi a Pavlovi. Strana mírného pokroku v mezích zákona, řekl by Jaroslav Hašek. A jeho souboj o interpretaci “střetu zájmů”?

V evangeliích je příběh muže, který by rád získal věčný život. Co mi ještě schází, když se jinak tak snažím dodržovat všechny farizejské předpisy?, ptá se Ježíše. Ten mu sdělí, že stačí už jen maličkost: Prodat všechny své majetky, rozdat je chudým a následovat Spasitele. Chlápek smutně odejde, protože to je podmínka, kterou při své službě mamonu není ochoten a schopen splnit. Má ho ve spárech prostě někdo jiný.

Tohle Pavlův řídící důstojník dobře ví. Proto sledujeme tak havlisticky (tedy šmírácky) absurdní “hru o střet zájmů”. A proto je také jasné, jak dopadne. Kafkovsky: Proměnou z loajálního úředníka v nějaký dosud neviděný typ hmyzu.

A tak z hlediska zájmů naší vlasti jsou vlastně důležité zatím jen ty dva drobné Okamurovy počiny.

Klanění tvůrcům, architektům a režisérům převratu z roku 89 jsou mimikry. A ty jsou pro našince, který jim chce porozumět, důležitější než napohled uměle horký politický podzim uprostřed listopadové zimy.

Znamenají dvojí. Kafkárna pokračuje. Ale také:

Naděje ještě žije.

*

Petr Hájek, Protiproud

Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně.