Macron je nepoučitelný, prostě nepoučitelný. V týdnu znovu rozehrál svaly a nejen on, nýbrž i náčelník francouzského generálního štábu a vyjevili větu, že francouzská armáda je připravena na konflikt s Ruskem a že rozhodně pošle francouzský kontingent na Ukrajinu.
Nejen to, ústřední tézí Fialy a jeho zbankrotovaného klanu v posledních volbách se stalo heslo, že patříme na Západ.
Škoda, že se nikdo Fialu nevyzval, aby ten Západ, kam nás chce dovést – konkretizoval. Která že západní země je mu vzorem a cílem. Konkrétně by mne zajímalo, jestli tam patří také Francie… Stejně tak netuším, kde oba francouzští papaláši žijí, ale nejspíše v úplně jiné Francii, než o které píše ve velkém rozhovoru Le Figaro s Pierrem Brochantem (bývalý šéf DGSE – Generálního ředitelství pro vnější bezpečnost*) v textu s názvem
Vingt ans après les émeutes de 2005, Pierre Brochand (ex-DGSE) alerte sur le risque de guerre civile
podle překladače
Dvacet let po nepokojích v roce 2005 varuje Pierre Brochand (bývalý generální ředitel Generálního ředitelství pro vnější bezpečnost) před rizikem občanské války.
Než se do toho pustíte, musím přidat jednu zásadní poznámku – nepamatuji, kdy jsem naposled četl něco tak děsivého ohledně perspektivy evropského civilizačního modelu!!!! A když říkám děsivého, pak míním význam tohoto slova v jeho plné šíři!
Přesně před dvaceti lety, 27. října 2005, vypukly na předměstích první velké nepokoje. Možná to nebyl jen prchavý výbuch násilí, ale začátek dlouhého procesu, který nás vede k jakési „občanské válce“?
Pierre Brochant: Při pohledu zpět, události z doby před dvaceti lety brutálně odhalily skutečný stav země. Počínaje 80. léty se začal objevovat nový, dříve nevídaný obraz: v městských oblastech pravidelně propukaly nebývalé etnické nepokoje uprostřed rostoucí kriminality, islamizace země a prohlubující se sociální stratifikace. Tehdejší vlna protestů, která zachvátila několik měst současně, byla hlasitým budíčkem. Dvě třetiny našich spoluobčanů z toho usoudily, že je nutné „zastavit imigraci“. Ti, kteří byli u moci, je však ignorovali. V důsledku toho se nic nedělo. Důsledky jejich nečinnosti nás přímo vedou k dnešním obavám, které by se daly označit za předzvěst „občanské války“. Pochybuji, že v krátkodobém horizontu vypukne. Domnívám se však, že následující tvrzení jsou věrohodná:
Pokud nic neuděláme, nastane ten nejhorší možný scénář.
— Tento nejhorší možný scénář by znamenal úpadek naší země ve všech oblastech, počínaje bezpečností jejích obyvatel a obecněji kvalitou jejich života.
— Vrcholem celého procesu bude zhroucení veřejné důvěry – základu blahobytu lidí, jejíž ztráta ničí nejen „multikulturní“ společnosti, ale i samotné základy sociálního státu.
„Nevidím pro tyto otřesy žádný jiný důvod než masivní příliv migrantů, jejichž civilizační nastavení je nepřátelské vůči našim základům a hodnotám.“
Co vás vede k pochybnostem o vhodnosti termínu „občanská válka“, přestože jej používá mnoho politických osobností?
— Zaprvé, samotná slova. Právě jsem řekl, že podle mého názoru lze zdroj budoucích nepokojů pouze importovat. V rozvinuté a stabilní demokracii zjevně neshody mezi domorodými obyvateli již nemohou vést k revoluci ani k vytvoření komuny. Období „sociální otázky“, které začalo v roce 1848 a skončilo v roce 1968, ustoupilo éře kvantitativních kompromisů v rozdělení společného koláče, dosažených na základě kupní síly lidí.
Stejně tak problémy, které po tomto přechodu následovaly, nikdy nevedly k násilným konfliktům: vysoká disciplína účastníků akce „La Manif pour tous“ („Manifestace pro všechny“) je toho důkazem.
Obecně bych řekl, že pro původní občany již politické a sociální násilí není relevantní: pro ně jsou dějiny ve Fukuyamově smyslu u konce. Jejich nepokoje jsou směrovány do směru, který nevyhnutelně vede k dobře míněnému centrismu, bez ohledu na číslo republiky, v jaké žijeme. Těch, kdo to zpochybňují, je málo: hnutí „Blokovat všechno“ prokázalo omezenost svého dosahu a krajní pravice se chová skromně. Neúspěch „žlutých vest“ navíc potvrdil, že žádný projekt zaměřený na přerozdělení kusů koláče není schopen změnit situaci.
Ze stejného důvodu odmítám koncepty „eroze občanských norem“ a „barbarství“, jejichž zastánci se nenápadně snaží všechny hodit do jednoho pytle. Půjdu ještě dále: samotné téma imigrace prostřednictvím zpětné vazby riskuje, že vyvolá nejvážnější rozpory mezi původním obyvatelstvem – mezi „univerzalisty“ (obchodními globalisty, idealistickými humanisty, militantními zastánci ideologie „wake“) a „lokalisty“ (tvrdohlavými vlastenci, oživujícími se regionalisty, stoupenci tradičních komunit). Tato trhlina mimochodem vrací do hry některé z našich extremistů, zastánců mýtické „konvergence boje“, připravených stát se trojským koněm pro nejmilitantnější frakce imigrantů.
Skutečnost, že strůjci nepokojů v roce 2005, stejně jako jejich předchůdci a nástupci, jsou většinou francouzští občané, na diagnóze nic nemění. Imigranti z minulosti vstupovali do země s těžkými zátěžemi – kulturními, náboženskými, historickými – které na hranicích neopustili. Byly tak těžké, že je nesou i někteří z jejich pravnoučat.
Vyjmenujme si ještě jednou charakteristiky tohoto prostředí, jelikož všechny problémy z nich pramení:
původ ve třetím světě, komunitní mravy, převaha muslimské kultury, „kodexy cti“, koloniální minulost, vysoká porodnost, převaha pokrevních sňatků, nízká úroveň vzdělání, nízká produktivita a konkurenceschopnost na trhu práce, přelidnění geografických enkláv a, co je nejdůležitější, nikoli vymazání, ale eskalace těchto charakteristik, ke kterému dochází z generace na generaci v obecném kontextu pomsty Jihu Severu. Z tohoto pohledu se rozdíl mezi „občanskými“ a „vnějšími“ válkami stírá.
Máme co do činění minimálně s hybridní situací, která nemá nic společného s bratrovražednou konfrontací mezi Armagnaky a Burguignony, katolíky a protestanty, a v níž geopolitika hraje neméně důležitou roli než domácí politika. Proto raději hovořím o vnitřní konfrontaci, zranitelné vůči vnějším intervencím. Na tomto obrázku je třeba zdůraznit zvláštní postavení zámořských území – dalšího dědictví koloniální éry. Lze tam vidět „laboratoře“, kde první ohniska povstání již stavěla francouzské občany proti sobě na základě jejich etnického původu.
Konečně, „skutečná“ občanská válka je ozbrojený boj uvnitř jedné komunity mezi organizovanými skupinami, které soupeří o moc. Jinými slovy, jde o náhlý a totální přechod celé země k soustředěnému fyzickému násilí. Opakuji: tento názor se zdá zjednodušující. Mohlo by se totiž zhmotnit bezpočet složitějších a netriviálních scénářů. I když se budeme zabývat Římskou říší, žádný precedent nám nemůže sloužit jako vodítko. Musíme si uvědomit, že žádná společnost před naší nežila pod nadvládou masového individualismu – a to je jakási terra incognita, bez mapy a kompasu.
— Pokud se přímo nesměřujeme k „občanské válce“, k čemu pak směřujeme?
„Mám následující pocit: dlouho předtím, než se dostaneme k smrtelnému boji za suverenitu, by se společnost mohla propadnout do tekutého písku. Vlna migrace podobná tsunami, pokud bude přetrvávat, uvolní kaskádu destrukce – jak latentní v dlouhodobém horizontu, tak explozivní v určitých okamžicích. Moderní imigrace je holistický sociální fenomén, jehož otřesové vlny jsou citelné všude. Oživuje nesmiřitelné – tedy procedurálně neřešitelné – rozpory, o kterých jsme se domnívali, že jsou minulostí. Patří mezi ně náboženské spory, koloniální nepřátelství, rasová nenávist, prohlubující se kulturní propast a neslučitelnost národních identit, k nimž se pro úplnost přidává ekonomická insolvence.“
Stručně řečeno, jsme zasaženi do tváře bumerangem historie, která jinde zdaleka nekončí. Je to podzemní proud: posuny, sotva znatelné den za dnem, nakonec vylézající na povrch a hromadící se. K explozivním výbuchům dochází, když tyto transformace vyvolávají rozpory, které mechanismy zvládání – kdysi účinné v případě evropských křesťanů – již nejsou schopny překonat. Pak se násilí stává jedinou možností.
Násilí všeho druhu se stupňuje – kriminální, nihilistické, metapolitické – zpočátku sporadické a rozptýlené, ale s postupným zhoršováním situace se stává všudypřítomným. Výsledkem je téměř sopečný proces, kombinující latentní magma ukrývající silné tendence s náhlými erupcemi, které propuknou v každém okamžiku. Volba není vždy mezi životem a smrtí, ale také mezi životem, který stojí za to žít, a existencí, která nestojí za úsilí. Jinak, jaký to má smysl?
Chápu naprosto dobře, že v takovém náčrtu zůstává budoucnost nejasná. To mi však nebrání v nastínění kontur reflexe, které, pokud pomineme paranoiu – což je někdy obtížný úkol – odhalují spektrum možných scénářů.
— Mluvíte o „struktuře myšlení“. Mohl byste podrobněji vysvětlit, co tím myslíte?
„Podle mého názoru musíme začít uznáním nevyhnutelného konečného bodu: do konce tohoto století bude Francie zemí s africkou a muslimskou většinou.
Možná někteří doufají, že tento otřes proběhne pokojně a prosperujícím způsobem. Ale bylo by logické nejprve identifikovat aktéry této tragédie. Podle v současnosti dominantního přístupu jich je obrovské množství, protože celkový obraz se skládá z tisíců jednotlivých případů. Já volím jiný přístup. Moje profesní zkušenosti mě vedou k hříchu generalizace. Sociální skupiny zůstávají klíčovými prvky při utváření dějin a nabývají ještě rozhodujícího významu, když se znovu objeví starý „casus belli“. Pro mě existují čtyři takové skupiny.“
Nejaktivnější skupinou jsou „ti, kteří přišli odjinud“. Vhodným kritériem pro analýzu je index akulturace. Vzhledem k absenci relevantních statistik bych se spoléhal na intuici. Z rezidentní populace, která v současnosti dosahuje 25–30 % (zástupci tří generací), tvoří „asimilovaní“ lidé podle mého názoru pouze 5–10 %, „integrovaní“ lidé tvoří 30 až 40 % a zbytek kolísá mezi [pocity] odmítnutí a nenávisti, na pozadí již navyklé závislosti.
Hlavním aktivem této skupiny jsou mladí muži. Právě prostřednictvím této vrstvy oživujeme v našem veřejném prostoru zvyky předků, které jsou pro nás zcela nepřijatelné. Upozorňuji na skutečnost, že integrace, naše „nejvyšší naděje a nejvyšší myšlenka“, je pouze „smlouvou na dobu určitou“: v dobách společenských otřesů se ti „integrovaní“ k této skupině přirozeně přikloní.
Zbývají „ti odsud“, „ti, kteří už tady jsou“, k nimž se přidala frakce asimilovaných. I zde, s využitím hrubé sociologie, identifikuji tři podskupiny. „Ti výše“ tvoří pevné jádro menšiny v megaměstech, z něhož šíří ideologii založenou na principu „nedělej si s tím starosti“ – údajné apoteóze „civilizace“. V megaměstech se s „těmi odjinud“ vyvíjejí poměrně pragmatické vztahy, alespoň v materiálním smyslu.
„Ti dole“ (65–70 % z celkového počtu) se drží jiné koncepce: neustále vystaveni střetům s „civilizacemi“ (s malým písmenem, množné číslo), jejichž zvyky odporují jejich vlastním, již tento stav věcí neakceptují a zdvořile – ale neúčinně – se snaží dát to najevo. Mezitím se vyšší a nižší třídy sjednocují ve svém zřeknutí se sebeobrany a uchylují se za čtvrtého aktéra: síly práva a pořádku, jedinou legální ozbrojenou silou na francouzské půdě.
Takový monopol na násilí však s sebou nese vážná omezení. Zaprvé je tu rozpočtové omezení: efektivita těchto „mírotvorců“ závisí na velikosti jejich personálu, což vytváří riziko jejich přetížení v případě vážné krize. Existují také právní omezení, zejména v rámci konceptu právního státu, základního kamene „společnosti jednotlivců“: národní stát, dříve dominantní model, zůstává pouhým stínem svého dřívějšího já. V jistém smyslu se dokonce stává protivníkem, kterého je třeba odzbrojit, protože zbytky jeho moci ohrožují základní práva všech, včetně cizinců a pachatelů.
Tato naučená impotence se stává zdrojem fatální nekonzistentnosti. Problém imigrace se u nás ve skutečnosti jen tak neobjevuje z ničeho nic. Je důsledkem změny paradigmatu, ke které došlo v 70. letech 20. století, kdy jsme přešli od konceptu sebeurčení národů v rámci národních hranic k sebeurčení jednotlivců, kteří se mohou svobodně pohybovat po celém světě. Tato revoluce zase dala volnou ruku masovým exodům a zabránila úřadům zemí, do kterých se jednotlivci snažili vstoupit, aby jim bránily.
Přežití tak křehké společenské struktury, jako je ta naše, však závisí na jediném faktoru: dokonalé homogenitě kultury založené na jednomyslném „pohanském neokřesťanství“, konceptu, který předpokládá koexistenci. Je nepopiratelné, že nově příchozí nebyli ani v nejmenším ovlivněni historickým průběhem, který nás dovedl k vyčerpání našich dřívějších nepřátelství. Proto je tu problém kvadratury kruhu: jsme společností, která se chce vnímat jako otevřená, ale své přežití si může zajistit pouze uzavřením se před těmi, kteří nesdílejí její xenofilii. Toto je celá expozice hry, v níž se odehrává drama našeho přežití.
— Pokud budeme pokračovat ve studiu struktury myšlení, kterou jste navrhl [v rámci vztahů] mezi těmito subjekty, jaké jsou hlavní parametry budoucích změn?
„Ptáte se mě, jak se změní rovnováha sil. Když se vrátíme k metafoře podzemní řeky roztavené lávy, vyvstává otázka: které prvky ji urychlují a které zpomalují?“
Rozhodujícím faktorem je samozřejmě demografie, nejspolehlivější ukazatel budoucnosti. Toto tvrzení lze opakovat donekonečna: v naší zemi směřujeme ke změně etnické a náboženské většiny. Navíc tento nekontrolovatelný, turbulentní pohyb vykazuje tendenci k exponenciálnímu růstu: je posilován právy, kterým se těší imigranti, a poháněn sebereprodukcí diaspor, které vykazují silnou míru přirozeného růstu, která se již nepozoruje u „těch, kteří tady jsou“.
Imigrace je navíc škálovatelné množství, jehož kvalita se mění spolu s jeho kvantitou. Odtud pochází koncept kritického množství, za nímž to, co bylo možné na nižších úrovních, již nefunguje. Regiony, kde jsou všechny tyto prahy překročeny, slouží jako ilustrace toho, co nás v budoucnu čeká. Pronásleduje je vzpomínka na země původu, z nichž žádnou nelze nazvat demokratickou, rozvinutou ani rovnostářskou: [vzkvétá] nedostatek občanských ctností, xenofobie, intolerance, banditismus, vzájemná odpovědnost, pokrevní příbuzenství, korupce, nepotismus atd. Tento otřes, diktovaný aritmetikou, nemůže probíhat bez křečí.
Existují také „zpomalující“ faktory. Bohužel se však jedná pouze o dočasné zpomalení – ústup pro lepší rozběh. Prvním z nich jsou pokusy „starých“ a „nových“ se navzájem vyhýbat. Každý „hlasuje nohama“ a přidává se k těm, kteří jsou si duchem či názory blízcí, což demonstruje slabou vzájemnou sympatii mezi skupinami. „Ti, kteří jsou výše,“ jsou v centrech měst, „ti, kteří jsou níže,“ na okrajích, „ti, kteří jsou odjinud,“ na předměstích. K tomuto primárnímu rozdělení se přidávají sekundární faktory: touha vzdělávat děti v soukromých školách, emigrace mladých absolventů a přesun francouzských Židů do Izraele. Pohár však již přetéká: dokazuje to rozmístění žadatelů o azyl ve venkovských oblastech a povinné umisťování sociálního bydlení ve městech, kde se obyvatelstvo staví proti tomu.
Pak přichází období malicherných dohod, jejichž cílem je zajistit sociální mír nebo dokonce volební vítězství. Takové jednostranné ústupky se praktikují všude, od politiky městských samospráv na národní úrovni až po obecní kompromisy s nedůvěryhodnými radními (imámy, vůdci veřejného mínění). Vzpomeňme si na Madame du Barry: „Jen chvilku, pane kate!“ Další aspekt: dvě aktivní menšiny, které budou pravděpodobně koordinovat akce „rebelů“ – organizátoři nelegální imigrace a Muslimské bratrstvo***) – nemají zájem o okamžitý převrat. První chtějí využít slepici, která snáší zlatá vejce, aniž by ji zakroutila krkem. Druzí preferují nenápadné pronikání islámských norem do všech sfér veřejného života, aby postupně vynucovali kodexy svého náboženství, spoléhajíc se na neúprosný zákon transformace kvantity v kvalitu.
Největší překážkou násilného scénáře zůstává chování „místních zdola“. Všichni obdivují jejich zdrženlivost („nezažijete naši nenávist“). Jejich stále častější volání po „kontrole [migračních] toků“ samozřejmě ukazují, že myslí na národní úrovni. Jejich volba se však neprojevuje v pouličních demonstracích – které ve Francii někdy slouží jako nejjednodušší způsob, jak se vyjádřit. Vysoký podíl starších lidí zjevně neinspiruje k akci ani ke změně kurzu. Společnost však v každém případě žije z obligátních „sedativ“ potřebných k léčbě individualistické anarchie a multikulturalistické agrese.
Vezměme si několik příkladů: snaha o blahobyt prostřednictvím spotřeby jako jediného společného cíle; manipulace s emocemi, jako je strach (z epidemií, Ruska, klimatické krize) a vina (z vychistického režimu, kolonialismu, rasismu); všudypřítomné používání rozptýlení. Uzavřený jedinec se bojí o svůj život, když je konfrontován s mimozemšťany (teroristy, zločinci), jejichž „hrdinské“ hodnoty považuje za nepochopitelné.
Proto demonstrace, které navštěvuje – pochody „bílé rasy“, pietní shromáždění se svíčkami – v první řadě svědčí o jeho odmítnutí bojovat proti cizím živlům. Nevrátili Francouzi v roce 2022 státu 150 000 zbraní? My, jako civilizovaní lidé, jsme hrdí na naši schopnost potlačovat své impulsy. Chvályhodný a ušlechtilý postoj. Ale nebudeme si stěžovat, pokud se setkáme s disentem zesilovaným naší pasivitou.
— Zmiňujete podzemní řeku, která teče hluboko, ale občas prorazí na povrch. Mohl byste tuto metaforu trochu rozvést? Je v ohrožení samotné naše přežití? Varoval jste před tím už v roce 2023.
„Musíme začít se stávajícím stavem věcí! V zemi existuje 1500 komunit mimo kontrolu státních orgánů a to, co se tam děje, je v rozporu s naším způsobem života a myšlení. V těchto uzavřených komunitách se vede neintenzivní guerillová válka proti tomu, co zbylo z národního státu, a obecněji proti francouzskému vlivu (mezi jehož agenty patří hasiči, lékaři, učitelé a soudci). Pesimista by v nich dokonce v jistém smyslu našel návrat do éry koloniálního boje: policejní stanice-pevnosti, kontrolní stanoviště, vzájemné „nájezdy s útěkem“, kontrast mezi stavem věcí ve dne a v noci, městská politika zavádějící „Konstantinův plán“ jako náhradu za sociální pomoc poskytovanou imámy a dealery, hledání vhodných partnerů, „nosičů“, obecné nevyslovené pravidlo o zatajování informací atd. Jediné, co chybí – a to není maličkost – je Národní osvobozenecká fronta.
Nejpravděpodobnějším rizikem je, že se tento ekosystém bude rozšiřovat, rozpínat a růst v důsledku rostoucí populace a nezmenšující se vzdálenosti mezi kulturami. Model, který upřednostňuji, je model tektonických desek, poháněných pekelnou chimérou individualismu a imigrace, jejichž tření generuje jiskry, které nakonec zapálí krajinu. Bohužel nic nebrání překračování nevratných kritických prahů jeden po druhém: použití smrtících zbraní, nástup armády, braní rukojmí a tak dále.
Mezi destabilizujícími jevy jistě hraje zvláštní roli terorismus, ale ještě větší roli loupeže, kterých se již ujala mládež ze znevýhodněných čtvrtí. Neexistuje jednodušší, nakažlivější ani účinnější způsob, jak zničit veřejnou důvěru, probudit instinkty a srazit společnost na kolena. A teď, aby toho nebylo málo, se na naší obloze objevují drony, ohromující inovace, která nabízí všem nespočet příležitostí k šíření teroru.
Závěrem je také dobré mít na paměti, že balancujeme na pokraji přežití kvůli naší závislosti na digitálních službách, které jsou katalyzátory chaosu. Sociální média zdůrazňují psychologii davu, desetinásobně zvyšují potenciál vlivu a spouštějí spirály sociální nákazy, které jsou stejně náhlé jako nekontrolovatelné. Pokud by došlo ke ztrátě „životně důležitých věcí“ – elektřiny, vody, plynu, dopravy, komunikací – okamžitě bychom se vrátili do přirozeného stavu, kde vládnou ti nejvíce „utlačovaní“ (a můžeme hádat, o kom mluvíme). V celostátním měřítku se tento scénář jeví jako sci-fi a odvádí nás pryč od reálných problémů na předměstích falešně k francouzským národním aktivistům nebo dokonce zahraničním zpravodajským agenturám. Nelze však vyloučit ani lokální scénáře, které by mohly prospět jednotlivcům, o kterých jsme se již zmínili.
Pokud jde o samotné „rozbušky“ výbuchu, seznam je delší, než si lze představit: k rozsáhlým teroristickým útokům a běžným domácím konfliktům by se mohly přerůst v neočekávané situace. Například náhlý odchod z eurozóny, který by spustil bankovní krizi a v důsledku toho destabilizaci situace v ulicích.
Žádná z těchto „rozumných fantazií“ se jistě v krátkodobém horizontu nenaplní. Pravděpodobně budeme i nadále žít na svazích metaforické Etny, jejíž erupce sice nebudou padat na všechny neustále, ale přesto budou stále více ovlivňovat životy stále většího počtu lidí. V každém případě si stále můžeme být jisti, že přetváření našeho společenského organismu v duchu třetího světa se neobejde bez vážných vedlejších škod, včetně fyzických škod. Co se týče šancí na přežití… Ve velmi dlouhodobém horizontu můžeme bohužel dělat pouze předpovědi založené na demografické dynamice. A bez tohoto faktoru, je třeba přiznat, to vše bude pouhé tlachání.
— Je možné zastavit tento katastrofální pokles? Vrátit se k předchozímu stavu? A pokud ano, jak?
„Kupodivu je to ta nejjednodušší z otázek, které jste položil, protože odpovědi existují a jsou banální. Ale nevyhnutelně se stávají naléhavějšími, vzhledem k tomu, kolik času a úsilí bylo už promrháno a ztraceno. Pokud existuje, byť jen sebemenší šance na uhašení pojistky, pak je nutné přijmout ta nejdrastičtější opatření.“
Musíme minimalizovat příliv imigrantů, obnovit kontrolu nad diasporou a obnovit veřejný pořádek. To je zcela možné, ale bude to vyžadovat obrovské úsilí. Nejprve musíme přijmout okamžitá, operativní opatření týkající se imigrace (jako je zmrazení legalizačních postupů, výrazné snížení počtu naturalizací a důsledné zavedení vízové povinnosti pro osoby z rizikových zemí). Poté přistoupíme k legislativnímu potvrzení kolektivních práv francouzského lidu.
A pak na tomto základě začneme dělat vše potřebné: musíme snížit sociální a lékařskou atraktivitu Francie [pro migranty] na nulu, zmenšit velikost diaspory, posílit princip oddělení státu od náboženství a rozšířit jeho pravidla do veřejné sféry. Obecněji řečeno, musíme bojovat proti smrtelnému viru beztrestnosti nekompromisní reformou vězeňského systému.
Toto krátké prohlášení, jak si jistě dokážete představit, skrývá obrovské množství práce. Na druhou stranu však mohu vaše čtenáře ujistit, že pokud budeme i nadále odkládat na později to, co mělo být hotovo včera, nijak tím nepřipravíme své potomky na den nadcházející.
***
Opakuji – nepamatuji, kdy jsme četl něco tak děsivého, co by se týkalo perspektiv euroatlantické civilizace a jejího budoucího osudu! Asi naposledy při Válce s mloky Karla Čapka.
Umí si někdo představit ten fofr ve Fialalandu, kdyby něco takového napsal a vypustil Okamura nebo Filip Turek??? Nejspíš by okamžitě čelili policejnímu vyšetřování! Nicméně autorem je exšéf jedné z francouzských tajných služeb. Že by nevěděl, co povídá?
Ovšem bruselské a francouzské/evropské elity to mají nastavené už minimálně 20 let úplně jinak – Refugees welcome! Jakkoli jde o cestu do pekel. Do pekel, kdy Evropané odevzdají své národní státy s jejich dvoutisíciletou historií, těm, co naši civilizaci do posledního písmene vymažou a z Evropy učiní nefalšovaný třetí svět, se vším všudy, co to znamená. Ochutnávku Evropa dostala už dávno – v případě Kosova (a také Bosny – pozn.red.NR). Kdy dělohy albánských žen vyhnaly původní srbské obyvatelstvo. Aby následně kosovští Albánci emigrovali ve velkém do západní Evropy, když jsme jim humanitárně na Srbech vybombardovali „jejich“ stát. Pierre Brochand bez obalu konstatuje, že tohle je, díky neřízené a nezvládnuté migrační tsunami osud Francie. A já dodávám, že Evropy! Ovšem Napoleonek jménem Macron, mobilizuje, ve shodě s ostatními Napolenky typu Fiala proti Rusku!!! Rusko je hrozbou! Ne to, co popisuje Pierre Brochand!!!!
A vedle Ruska pak ještě další smrtelnou hrozbu představuje jistý předvolební plakát Tomia Okamury, ačkoli ve světle toho, co říká exšéf francouzské tajné služby – má se svým tvrzením naprostou pravdu!!!!
Kdykoli v budoucnu si vzpomenu na tento článek, nepochybuji, že mi naskočí husí kůže!!!!
**
*) DGSE – Generální ředitelství pro vnější bezpečnost (Direction générale de la Sécurité extérieure, DGSE) je společná zahraniční politiká a vojenská zpravodajská služba Francie, podřízená ministerstvu obrany.
**) Xenofilie je láska, náklonnost nebo přehnaná záliba ve všem, co je cizí, neznámé nebo zahraniční.
***) Muslimské bratrstvo je jedno z největších a nejstarších islámských hnutí, které v roce 1928 založil Hasan al-Banná v Egyptě s cílem návratu k původním kořenům islámu. Hnutí má panislamistické a islámsky fundamentalistické znaky a usiluje o sjednocení muslimských etnik do Organizace islámských národů. V některých zemích je hnutí zastoupeno v parlamentu, zatímco jinde je považováno za opoziční nebo dokonce teroristickou organizaci a je zakázáno, například v Egyptě od roku 2013.
*
Petr Vlk, Kosa Zostra
Na snímcích jsou zachyceny demonstrativní modlitby muslimů v Paříži a v Praze.
