Kdy se to stalo prvně? Kdy se začalo pískat na politiky, kteří přišli sedmnáctého listopadu na Národní třídu a přinesli tam květiny? Kdy se našel první aktivista, který ty květiny vzal a hodil je do popelnice? Tento letopočet bychom si měli připomínat úplně stejně jako rok 1989 i jako rok 1939. Je to totiž začátek konce naší demokracie a možná i začátek konce našeho národa. Promiňte mi tu příkrost.
Od té doby to šlo sice pozvolna, ale jednoznačným směrem, který vyústil do stavu, kdy sice aktivisté volají po tom, aby Okamura jako třetí nejvyšší ústavní činitel na Národní třídu přišel, ale chtějí to jen proto, aby na něj mohli pískat, křičet a samozřejmě ostentativně vyhodit jeho pugét. Vyústilo to do stavu, kdy Oganesjanův gang zničí pietní místo za Charlieho Kirka, kdy se pravda a láska může zalknout žlučí v den smrti Dominika Duky a kdy Foltýn volá po příkopech a plotech.
V roce 1989 na Národní třídě začala svoboda a vydržela zhruba dvacet let… a na stejném místě byla zahájena její demontáž. Samozřejmě, ve jménu evropských hodnot.
Víte, každý režim a každá idea chtějí zvítězit. Chtějí vyrůst, chtějí o své pravdě přesvědčit svět. Chtějí, aby všechna srdce dýchala ve stejném rytmu, aby všechny nohy šly stejným krokem. Podívejte, občané, vymysleli jsme pro vás novou utopii, nový sluneční stát. Založíme si na tu utopii Večerní školu Marxismu Leninismu (nebo CEVRO), odhlasujeme nové svátky, ve kterých budeme manifestovat naši růžovou budoucnost, aby celý svět pochopil, že budoucnost je jasně dána, nastal konec dějin a nakonec se každé koleno skloní před Karlem Marxem, právem Šaríja, Komunistickou stranou Číny, či liberální demokracií. Věřte nám, občané! Jen s námi dojdete do ráje na zemi a všichni ostatní jsou zlí (obzvlášť Rusové) a chtějí vám ten ráj sebrat.
Za minulého režimu se také hlídalo, kdo chodí na Prvního máje a na VŘSR. Sledovalo se, kdo vylepuje do oken ty správné vlaječky, padaly nepříjemné otázky, proč někdo nepřišel k volbám. Ano, tímto způsobem režimy dělají svou propagandu. Ale jejich snahou je, aby nakonec pod těmi prapory revoluce šli ideálně všichni. Přehlídka glajchšaltuje, přehlídka všechny srovná do řad či batalionů a dělá to efekt, když po Rudém náměstí pochodují tisíce vojáků v dokonalé souhře. Takhle se dělá jednota.
Nesnášeli jsme to. Nechtěli jsme tuto povinnou jednotu a povinné jedno smýšlení. Chtěli jsme svobodu, abychom toto nemuseli dělat. Abychom mohli přemýšlet jinak, aby nás nikdo nenutil a nekádroval. Utopie se totiž nikdy nenaplní. Vždycky narazí na lidské chyby, lidské malosti, závist, zášť, pokrytectví a i když se reformátoři i diktátoři hodně snažili, nikdy nového člověka nevychovali.
Chtěli jsme svobodu. Nechtěli jsme povinně věšet vlaječky, nechtěli jsme povinně chodit do průvodů a nechtěli jsme povinně věřit ideologii, která se odtrhla od reality.
Teď máme novou ideologii. Také hlásá konec dějin. Také hlásá, že je nejlepší. Také hlásá, že nemá alternativu. Ale snad poprvé v dějinách toho chce dosáhnout tím, že od sebe lidi vyhání. Ti přechozí chtěli člověka získat. Argumenty, prosbami, hrozbami, penězi… ale konečným cílem bylo, aby se nakonec všichni radostně sešli na příslušném náměstí a tam přesvědčeně a nadšeně mávali vlajkami. Aby pomýlení soudruzi konečně pochopili věčnou pravdu vytvořenou v moskevském politbyru, aby pomýlení křesťané konečně pochopili, že Kapitál je lepší než Bible, aby ty domluvy (nebo pendrek) nakonec zabraly.
Jak to bude vypadat dnes na Národní třídě? Stejně jako když hokejový klub, Rytíři Kladno, kádrovali brankáře Hudáčka. Národní třída už dávno není národní. Je rozdělující. Liberální demokracie si nepřeje, aby nakonec všichni přišli, všichni se stali liberály a zamilovali si evropské hodnoty. Liberální demokracie to chce rozdělit na ty, kteří jsou hodni a kteří nejsou hodni. Nemají radost z toho, že se k jejich hodnotám chce přihlásit Andrej Babiš. Nemají radost z toho, že tento svátek považují za svůj i konzervativci.
Může vyhrát idea, která od svého začátku vyhání lidi ze společného stáda se zběsilostí, jaká tu byla naposled možná za husitské revoluce? Můžeme jako národ obstát, když jsme rozděleni? Můžeme někam dojít s étosem roku 1989, když má polovina politické scény v podstatě zakázáno ho oslavit, protože nemají ten správný kádrový profil? Pomůže nám svátek, který nesjednocuje, ale rok od roku více rozděluje?
Jak poznáme, že nastaly lepší časy? Až na Národní třídě nikdo nebude na nikoho pískat a všichni pochopí, že je nám třeba sounáležitosti.
*
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
