Kam jsme se zatím posunuli u nás?
Andrej Babiš je stále zcela nad věcí, jezdí si děkovat voličům do Moravskoslezského kraje, natáčí svoje pořady, informuje, že je s prezidentem domluvený, že vládu jmenuje někdy v polovině prosince a spolu s ním je úplně v pohodě i celá jeho koalice. Tomio Okamura teď svolal hentu mimořádnou schůzi, o kterou žádala opozice, na tento čtvrtek (nejsou v té době náhodou interpelace?) na osmnáct hodin. Jestli chtějí Rakušanové, Havlové, Válkové a Fialové diskutovat o Babišově střetu zájmů, ať si diskutují v noci… Tomio si svou novou roli užívá.
Alena Schillerová zase nechala Fialově vládě vrátit rozpočet k dopracování, protože je zmršený o sto miliard. Samozřejmě, neudělala to sama, schválil to rozpočtový výbor. Mimochodem, Schillerová si dobře rozumí s Pikorou. Potrefené husy se už ozvaly, ale kromě keců s tím nemohou nic udělat. Rozpočtový míček je opět na straně demobloku a kvůli prezidentově otálení a Fialově neschopnosti prostě budeme mít rozpočtové provizorium…
Jo, ony ty brzdy a protiváhy v demokracii nejsou zase tak špatně vymyšleny. Ano, prezident může ještě dlouho zdržovat, nejmenovat, otálet a nekonat, ale Sněmovna si už může chrlit zákony podle Babiše a ne podle Fialy. Rozpočet musí schválit Babišova sněmovna, nikdo jiný to udělat nemůže a na rozpočtovou kapitolu Hradu se dá také sáhnout. Má to ovšem i nevýhody… tak nějak se ztrácí subordinace. V poslední době máme nějak moc center moci.
Fiala už odmítl, že by se jeho vláda v demisi rozpočtem znovu zabývala. Andrej Babiš se mezitím potkal s polským prezidentem Nawrockým o společném postupu proti emisním povolenkám ETS2 a shodli se, že V4 má svůj smysl a bude pokračovat. Petr Pavel zase varoval před mírem na Ukrajině a Milion chvilek demonstroval před americkou ambasádou.
Už jsem tu psal, že se náš poměrný systém vlastně proměnil na většinový. Politická scéna se rozdělila na dva bloky a vlastně to nejde udělat jinak, protože stejně se rozdělila i média, mocné byznysové skupiny i voliči. Ale zdá se, že nám zde tak nějak potichu vznikl i onen poloprezidentský systém. Když zdržoval Zeman, bylo to špatné, když zdržuje Petr Pavel, je to dobře. Když si Zeman kladl podmínky, byl úředník, co se má chovat slušně, když si Petr Pavel klade podmínky, je to záchrana demokracie.
Když Petr Drulák mluvil o změně ústavy, chtěl, aby výsledkem byla akceschopnější vláda, která bude schopna reagovat na rychlost změn ve světě. Teď to máme bez změny ústavy a akceschopnost státu se kvůli PePově otálení rozpadá na naprosté prvočinitele. Přidejte si k tomu naprostý chaos v zahraničí, kdy už vlastně nevíte, jestli jsou USA ještě spojenec nebo už nepřítel, nevíte, jestli se bude podepisovat mír a nebo naopak bude eskalace. A všechno, co se v prosinci rozhodne na Evropské radě, nejspíš za dva roky nebude platit, protože jsme všichni úplně v háji.
Do toho Karel Řehka v podstatě vyzval k vojenské vzpouře, když řekl, že armáda je odpovědna pouze své vlasti a není odpovědná ministrům ani vládě, ani prezidentovi, kteří přicházejí a odcházejí. Jestli to byla reakce na ministryni Černochovou a nebo tu chce opravdu zavést juntu, to nechám na vašem uvážení.
Petr Pavel zase mluvil o tom, jak je důležité mít nezávislá mééédia a zkritizoval Babiše za to, že se svými voliči mluví napřímo bez pravdomluvného zprostředkování našich veřejnoprávních intervjuků. Prý to nahrává šíření dezinformací. Jestli to znamená, že Babiše premiérem jmenuje nebo naopak nejmenuje, to nechám na vás. Ale nedivte se. Došli jsme do stavu, kdy je autorita ústavy definitivně v kanále a tak chce vládnout každý, kdo za sebou cítí alespoň trochu moci… nebo za sebou cítí protokoláře Koláře…
Dnes jde Babiš na hrad, aby prezidentovi předložil seznam nominantů na ministry. Tak doufejme, že jsou s prezidentem opravdu domluveni, že vláda bude do poloviny prosince. Jinak tu budeme mít pět vlád zároveň. Babišovu poslaneckou většinu, Fialovu vládu v demisi, mocenské centrum na Hradě, Řehkovy kamarády, kteří pod záminkou cvičení sbírali kompro na politiky a nakonec Koudelku, který v poslední době mlčí a to mě vlastně děsí úplně nejvíc.
Abychom se brzy ještě s nadějí a radostí neupínali k americké ambasádě…
*
