1. Nacističtí předáci Němců v českém, moravském a slezském pohraničí s pýchou v početných publikací, vycházejících ve 30. letech a za války, tvrdili, že sudetoněmecký nacionální socialismus má hluboké kořeny již na konci 19. století, kdy dělnické spolky v Liberci, Těšíně, moravské Třebové, jablonci i v jiných městech soupeřily s českými odborovými organizacemi, které vznikly a sílily v důsledku přílivu českých dělníků do průmyslových oblastí. Jeden z prvních ideologů německých spolků Georg von Schönerer, poslanec Říšské rady, žádal pod vlivem Bismarckovy koncepce Velkoněmecké říše přičlenit německé oblasti Rakouska, včetně českých zemí, k Prusku. Jako zapřisáhlý nacionalista a odpůrce Židů, Slovanů a katolické církve, se neštítil násilných metod vymykajících se dobové parlamentní a politické praxi. Neudivuje, že byl jeden z inspirátorů Adolfa Hitlera.
V Schönerovově duchu vystupovali sudetoněmečtí předáci jako Hans Knirsch v Moravské Třebové, Wilhelm Prediger v Jablonci nebo Ferdinand Ertel v Praze. Jejich úsilí směřovalo k tomu, aby dělnické spolky spojovaly boj o sociální jistoty s bojem o národní práva, přesněji řečeno za uskutečnění velkolepého snu o dominantním postavení Němců a jejich budoucí říše v Evropě a ve světě. Za Rakouska měli Němci kdekoli v monarchii zaručena všechny národní práva; zejména to bylo patrné v zemích, kde, jako v Čechách a na Moravě, tvořili menšinu a kde si, zvláště ty zámožnější, dobře uvědomovali svá privilegia. Oč měli tedy podle nacionalistů bojovat? V první řadě o to, aby se mohli bránit vzrůstajícímu vlivu Čechů. Uvědomovali si totiž, že jsou menšinou na historickém území Koruny české, uvnitř hranic státu, který již od raného středověku udržel samostatnost; jeho hlavní město Praha se stalo místem první univerzity na sever od Alp a mělo několikrát privilegium být sídelním městem říšského císaře. Když se po bitvě na Bílé hoře národ ocitl na pokraji záhuby a České země, zpustošená a vylidněná válkou, se staly, v dějinách již opakovaně, zemí kolonizovanou cizinci, zejména Němci.
Když se po pádu absolutismu, v temné době nazvané Nerudou “časem zaživa pohřbených”, mohli Češi otevřeně hlásit o svá jazyková, kulturní a politická práva, mnohé Němce u nás to nejen překvapilo, ale přímo pobouřilo – jak se mohou ti nevzdělanci a hrubiáni náhle tak roztahovat? To bylo něco neslýchaného. Předáci německých dělnických spolků se velice snažili o to, aby se jejich stoupenci nebratřili a nespolčovali s českými proletáři, které považovali za zaostalé a patřící k nižší rase.
2. Skutečnost, že dělnická strana Němců v českém pohraničí, která se již v roce 1916 přihlásila k obhajobě národních zájmů jako ke svému hlavnímu politickému cíli, umožnila svým předákům již po několik let po válce navázat kontakty s Hitlerovou NSDAP. Němci z českého, moravského a slezského pohraničí přebírali nacistický politický program spolu s taktikou a zkušenostmi organizační a propagační praxe. Přímé napojení na Hitlerovu ideologii a formy politického boje má mnohem širší důsledky, než by se na první pohled zdálo. Jde o postavení německé menšiny v Českých zemích, a její význam v složitých geopolitických poměrech střední Evropy. Šlo především o zrod a expanzi velkoněmeckého národního a politického vědomí.
Patří k paradoxu dějin, že to byli slovanští obyvatelé na našem území, kteří si uvědomovali jednotu germánských kmenů. Byli to Češi raného středověku, kteří Teutony, ať to byli Sasové, Bavoři nebo Braniboři, nazývali Němci – pro ně byli “němí”, nesrozumitelní. V Kronice zbraslavské, kterou napsal na počátku 14. století Petr Žitavský, se dočteme, jak Sas a Bavor, ač “se mohou výstižně nazývat Němci”, vzájemně si nerozumějí, asi jak “sova nemůže rozumět strace” -“Sasík se šklebí a Bavor jak vůl zas při řeči bučí”. Rozdíl v dialektech přetrval staletí a nejsilnějším národním pojítkem se stala spisovná řeč, literatura. Ale i v ní jsou krajové zvláštnosti patrné, jak naznačuje na příklad Thomas Mann v románě Buddenbrookovi, kde je zřejmě vyjádřen rozdíl mezi korektními dialogy Němců ze severu a žoviálností muže z Bavorska. Sjednocují význam literární němčiny se projevil také ve Franzi Kavkovi, kterému pražská němčina, zbavená jakýchkoliv periferních a nahodilých prvků, poskytla pevnou základnu pro jeho romány oproštěné od lokálních a časových prvků. Kavka v deníkovém zápisu zaznamenal rozhovor ve vlaku, kdy se ho vzdělaný Němec nezdvořile ptá, odkud je, protože si ho nemůže okamžitě zařadit. Kafka v této otázce uslyšel i utajenou reakci – nejste vy Žid? Pozoruhodný je také výrok Marcela Reicha Ranického, pocházejícího z polské židovské rodiny, nejznámějšího a nejautoritativnějšího literárního kritika poválečného Německa: na otázku, kým vlastně je – Polákem, Židem nebo Němcem, odpověděl – mým domovem je německá literatura.
3. Jak se v této souvislosti jeví sudetští Němci? Kam je máme zařadit? Jaký smysl má úřední označení – čtvrtý kmen bavorský -, který jim zemský vláda v Mnichově udělila jako odškodnění po dlouhých letech vyhnanství a bezdomoví?
Důležité je zjištění, že pojem “sudetský Němec” je uměle vytvořený; důvody, proč se lokální název, odvozený od severomoravských Sudet, přenesl na všechny Němce žijící v Českých zemích, jsou ryze politického rázu – pro nacionalisty separatisty bylo nutné vytvořit z jednotlivých roztroušených a žádnou pevnou vazbou jazykovou a kulturní nespojených skupin německého obyvatelstva jednolitou rasovou a politickou sílu. Pozoruhodné je, že to nebyl pouze Edvard Beneš a jiní čeští politici a historikové, kteří používali termín “sudetští Němci” za uměle vytvořený, falešný, lživý, ale že se i v táboře říšských nacistů ozvaly hlasy, a ne právě zanedbatelné, které odmítaly označovat všechny Němce v Československu jedním názvem. Tento názor zastával sám Konstantin Neurath, jeden z předních aristokratů oddaných Hitlerovi, v letech 1932 – 1938 byl ministrem zahraničí, pak mu byla udělena funkce říšského protektora v Praze, kterou zastával do příchodu Reinharda Heydricha. Poměry mezi Němci u nás komplikovaly zásadní rozdíly mezi Němci v Praze a pohraničí. Pražští Němci zásadně odmítali jakékoliv politické, kulturní a jazykové spojení s tzv. sudeťáky. Nevraživost byla oboustranná, jak o tom svědčí mínění Fritze Mauthnera (1849-1923), spisovatele a jazykovědce, která, ač byl Žid, patřil k německým nacionalistům, nepřátelům Čechů, a pražskou němčinu, zbavenou jakýchkoli lokálních, krajových prvků, považoval za řeč papírovou, umělou, neschopnou vývoje. Ale právě tato pražská němčina sloužila autorům jako byl Kafka, Rike, Wefel, Brod, Urzidil, E. Weiss ad., kteří získali věhlas doma i za hranicemi Německa a Rakouska. A nebyla to náhoda, že mínění profesoru pražské německé univerzity hrálo ve sporech týkajících se spisovné němčiny důležitou roli. Přesto však Němci v pohraničí měli velké výhrady vůči Praze a ti ze severu Čech jednou dokonce přišli s nápadem přenést pražskou německou univerzitu do Liberce.
Zvláštní pozornost zasluhují pražští Němci. Jejich počet se od druhé poloviny 19. století stále zmenšoval a před první světovou válkou dosahoval pouze 7%. Od absolutismu před půl stoletím, kdy počat Němců dosahoval 1/3, to byl strmý pokles. V úvahu však je třeba vzít praxi při sčítání lidu, kdy se otázka netýkala národnosti, nýbrž používání řeči. Tehdy muselo mnoho Čechů v různých povoláních (úředníci, profesoři, důstojníci, správci, obchodníci, majitelé restaurací ap.) uvést němčinu. . Znalost němčiny také znamenala příslušnost k vyšší společenské vrstvě. (Odkazuji na stať Antonína Boháče, La statistique des Allemandes de Boheme v časopisu La Nation Tchéque, Paris 1919, číslo 18-20)
Stranou zatím ponecháme skutečnost, že nemalou část obyvatelstva hlásícího se u nás k Němcům tvořili Židé. Například v Praze jich bylo 80% a není snad ani třeba dodávat, že patřili k nejbohatším rodinám ve městě. Vztah Čechů k Němcům, zejména v lidovém prostředí, byl ovlivňován antisemitismem podporovaným katolickou církví a vyznavači rasistických teorií. Je nespornou skutečností, že naprostá většina Němců, včetně židovského původu, zcela ignorovala český kulturní život, ale na druhé straně to byli především židovští vzdělanci v Praze, kteří si uvědomovali, že žijí jakoby na umělém ostrově obklopeném pestrým životním prostředím národa chudšího, méně vzdělaného, méně podléhajícího společenské přetvářce, hrubšího, ale žijícího naplno a po svém. Židovští pražští vzdělanci, jako Kafka, Brod, Kisch, Rilke, Leppin, Urzidil a další, citlivě vnímali české prostředí a odmítali německou nadřízenost.
4. Hermann Bahr (1863-1934), německý spisovatel a publicista, propagátor moderních uměleckých směrů, v úvahách o úloze Němců a jejich kultury v složitých národnostních poměrech značnou pozornost věnoval Němcům v Rakousku. O německé menšině v českých zemích měl vysloveně negativní mínění. Vyčítal jim, že ve své nadřazenosti nebyli s to pomáhat Čechům v jejich úsilí kulturně i hospodářsky povznést národ, ale místo toho se snažili hrát významnou úlohu v německé kolonizaci slovanských národů. Nepodporovali vídeňské liberály v zavádění demokratických reforem , které by Rakousko proměnilo ve svaz svobodných národů. Místo toho se obraceli k soukmenovcům v Mnichově, Berlíně nebo Lipsku, aby posílili poválečné nacionalistické vášně a vydávali se přitom za předvoj. Toto výsadní postavení jim zaručoval jejich boj za národní práva v prostředí, kde tvořili menšinu nucenou vzdorovat přesile cizí rasy. Bahr sudetským Němcům vytýkal, že nepřejí Čechům a češtině, nechtějí se učit česky, odmítají se seznámit s kulturou, zvyky a tradicemi Čechů, a tím si zahradili cestu k pokojnému soužití s nimi v jedné zemi. Tato výtka je o to významnější, že Bahr byl Němcem každým coulem, který měl o svém národě to nejvyšší mínění (propuklo to za války), ale uvědomoval si, že nadvláda konzervativních tříd, aristokracie, statkářů, byrokracie stojí v cestě budoucímu vývoji a Němcům znemožňuje hrát úlohu, kterou si vzhledem ke svým kulturním a hospodářským výkonům zasluhují.
O sudetských Němcích v Čechách má Bahr to nejhorší mínění: “Němci v Čechách od nás požadují, že jim máme přenechat vůdcovství rakouských Němců; a těmto Němcům v Čechách nejde ani o duševní sílu, ani o politickou moc, nýbrž o německá jména ulic, německé štíty a německé ponocné, o pouhé zdání německé nadvlády, jež se již dávno rozbila.” Bahr nevidí české Němce jako politickou sílu. “Je to banda pražských politiků z řemesla, kteří nemohou nic zapomenout a nechtějí se nic naučit, kterých se dělnictvo dávno zřeklo a vůči nimž se průmysl stal dávno nedůvěřivým, kteří však ještě stále ovládají část bezradného středního měšťanstva a zastrašené inteligence.” (Austriaca, Praha 1912). Orientace radikální části sudetských Němců na Hitlerův nacismus potvrzuje Bahrova slova. Nešlo jim už o Rakousko ani o Čechy, Moravu a Slezsko jako o samostatné slovanské země obklopené Němci – šlo jim o ovládnutí tohoto prostoru, o jeho úplnou germanizaci.
Němci ze Sudet, kteří netvoří žádný vyhraněný kmen, uchovali si své ambice i po vysídlení. /Ústy svých představitelů se vydávali a vydávají za příkladné německé vlastence, kteří trpí za všechny Němce, a jim také mohou být ve svém národním uvědomění příkladem. Ostatně tak jak je chválili a chválí významní němečtí politici, nejen krajní nacionalisté, jako Strauss a Seehofer, ale i liberálové Weizsäcker a Merkelová, a dokonce i levicový politik Schröder.
*
Z knihy “Proměny české otázky”, autor Mojmír Grygar, 2024, STOA – nakladatelství s.r.o. Připravily České národní listy
Mojmíra Grygara řadím k opravdové české elitě. Úžasný člověk!