Ve středu 10. prosince proběhlo u Obvodního soudu pro Prahu 1 závěrečné jednání ve sporu Matouše Bulíře s portálem Manipulátoři.cz, kde se již třetím rokem domáhá omluvy a satisfakce za uveřejnění nepravdivých a poškozujících článků vůči své osobě, které vyvrcholily až jeho následným napadením na Ukrajině. Stalo se tak v době, kdy zde pobýval s ostatními českými dobrovolníky v blízkosti fronty, odkud se o tamních poměrech snažil podávat aktuální a nezkreslené informace, a své názory sdílel na sociálních sítích.
Pokračování vleklé kauzy
O pozadí celé kauzy již Deník TO podrobně informoval u jednání předchozího, které se konalo na konci října. Proto se hodlám v článku věnovat zejména průběhu středečního řízení jako takového, a především pak zdůvodněním verdiktu ze strany soudkyně. Informace o přístupu české justice ke svobodě slova považuji za zcela zásadní, a proto průběh celého jednání opět zveřejňuji jako kompletní a nesestříhanou audionahrávku ke stažení, ze které textově uveřejním jen ty nejpodstatnější či nejzajímavější výroky. Jsem totiž čím dál tím více přesvědčen, že účast veřejnosti je u podobných kauz již holou nutností, kterou žádný dodatečný referát, byť v podobě článku, co do účinku bohužel nenahradí.
V porovnání s jinými případy je zde již poměrně alarmující rozdíl v přístupu k dezinformacím, jaký jednotlivé soudy zaujímají, pokud jde o jejich cíl a výsledné politické vyznění. Není nepravda jako nepravda, a vše je dnes, zdá se, poněkud relativní. Právo podléhá výkladu doby a postoji soudce více než kdy předtím a tato situace se již považuje za normální. Paragrafy týkající se svobody projevu tak mají již dnes zcela nepopiratelně obnovený politický rozměr – a slouží jak k amplifikaci, tak k umlčování určitých názorů, a to zcela dle jejich postojového vyznění.
Dobře utajené stání
Je to už tak trochu evergreen, ale na stránkách Obvodního soudu pro Prahu 1 byste informaci o tomto jednání dohledávali opět marně. V dokumentu, který jsem si preventivně zazálohoval hned po skončení stání, tyto údaje znovu chybí, ačkoliv jsem na to soudkyni Mgr. Barboru Šumovou již minule výslovně upozorňoval. Nezájem. Od Jany Markové jsem se tak o detailech jednání dozvěděl až ústně, na poslední chvíli, ale na základě znalosti spisové značky 31 C 122 / 2023 byste jej nalezli propříště třeba zde, i s jeho celou přes třicet měsíců trvající historií. Bylo nařízeno od 10:00 hodin v místnosti číslo 8, kam se ale vejde jen naprosté minimum přítomných z řad veřejnosti. Místa, kam se mohou usadit, bych zde pak napočítal na prstech jedné ruky. Zdá se, že v této kauze její přítomnost vítána zrovna není, o čemž mne bohužel soudkyně hned po skončení stání ještě jednou nechtěně, ale o to upřímněji, přesvědčila.
Jednání se účastnil Matouš Bulíř se svým zástupcem, známým advokátem Radkem Suchým, který v nedávné kauze výroků Ladislava Vrabela o záměru využití českých stíhaček v jaderném konfliktu s Ruskou federací musel pro práva svého klienta až před Ústavní soud, kde se po třech letech teprve dovolal spravedlnosti. Jeho další angažmá z takzvané šátkové kauzy s hidžábem vedlo v minulosti k osvobození stíhané ředitelky zdravotní školy v Ruské, doktorky a magistry Ivanky Kohoutové, kde její zoufalý boj za zákonem chráněný sekulární charakter českého školství nakonec zastavilo až zpětvzetí žaloby muslimskou studentkou Ahmednuur Ayan Jamaal, podporovanou mocným kartelem promigračního neziskového sektoru v čele s tehdejší ombudsmankou Annou Šabatovou. Odvahu Kohoutové pak následně ocenil prezident Miloš Zeman předáním medaile Za zásluhy I. stupně za statečnost v boji s netolerantní ideologií a za zásluhy o stát.
Žalovaní staří známí
Na druhé straně bylo takřka prázdno, Jan Cemper nedorazil. Byl zde toliko Mgr. Boris Sokol z advokátní kanceláře JUDr. Artura Ostrého, známé ze zastupování Zdeňka Šarapatky vůči Miloši Zemanovi nebo žaloby Marka Wollnera proti Robertu Šlachtovi. S tímto právníkem mám i svoji vlastní, osobní nemilou zkušenost, kdy mi za proukrajinskou aktivistku Xenii „Tetu Tapetu“ Dedičovou z internetové bojůvky Illumicati doručil na den mých narozenin předžalobní výzvu, v níž si plete Turnov II a Trutnov I, Twitter a Facebook, a především mne samotného s nějakým cizím účtem, a vyzývá mne k zanechání jednání, jehož jsem se nikdy nedopustil. Zpětně mne upřímně mrzí, že jsem si tehdy osobní návštěvu Ostrého v jeho kanceláři na Arbesově náměstí rozmyslel. Pregnantní sdělení upřímného názoru na takto kvalitní nevyžádanou korespondenci z očí do očí, když už tamtudy chodívám okolo, by bývalo bylo poučením pro něho i pro mne.
Kostky jsou vrženy, řekl kdysi Caesar za Rubikonem, a tak tomu bylo i zde. Důkazy byly předloženy, a ty, které by u soudu hrály roli a byly poměrně podstatné (jako Cemperova machinace s provozovatelem domény a kvapný pokus o likvidaci spolku), soud bohužel nezajistil. Těžiště jednání tak činil návrh obžaloby, kde se poškozený Matěj Bulíř vcelku logicky a na základě doložených skutečností domáhá satisfakce za následky Cemperova jednání, a reakce strany žalované, která argumentovala veřejnou známostí a politickým vlivem poškozeného, čímž by měl podobné praktiky pokorně strpět. O tom vím ale rovněž svoje. Byli to právě Manipulátoři, kdo mi svým medailonkem zajistil kádrový profil, s jakým už neodpřednášíte, v tom našem krásném, liberálně demokratickém progresivním zřízení, z politických důvodů už ani assembler na ČVUT. Tuto absurditu si ale ještě dořeším, nebojte, ale nyní zpět k soudu samotnému.
Nález Ústavního soudu
„Pokud difamující výrok spočívá ve skutkovém tvrzení neboli konstatování faktu, pak je ten, kdo jej učinil, povinen prokázat rozumné důvody, na jejichž základě se spoléhal na jeho pravdivost, jakož i to, že podnikl dostupné kroky k ověření jeho pravdivosti, a to v míře a intenzitě, v níž bylo její ověření přípustné a definitivní (včetně případného dotazu u osoby, které se tvrzení týká, jejíž stanovisko by v takovém případě mělo být rovněž zveřejněno) a že byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod věřit, že toto tvrzení není pravdivé. Přitom nelze legitimitu zveřejnění informace dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je pravdivá,“ připomíná Radek Suchý soudkyni poměrně zásadní nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 z 11. listopadu, ale to byl rok 2005, kdy se ještě na svobodu slova a ochranu osobnosti pohlíželo tak nějak jinak, postaru.
„Jak jsme tady slyšeli z výpovědi pana Cempera, on se prakticky, co se týče zdrojů, odvolává sám na sebe, anebo na pochybnou osobu, označovanou jako Bob Kartous, která se rovněž pohybuje na hranici jakési únosnosti, co se týče šíření dezinformací,“ doplňuje k autoritě Českých elfů a připomíná tunelování Pražského inovačního institutu pod vedením jejich dlouholetého mluvčího. „Z toho, co jsem řekl, je jednoznačné, že se ani nemohlo jednat o hodnotící soud, pokud to bude chtít tvrdit žalovaný.“ Jenže obhájce žalovaného vytáhnul naprosto jiný kalibr. Žádné hodnotící soudy, ale migraci, uprchlíky, rasismus a Ukrajinu. Tedy ta správná, citlivá témata, kde je pak pravda předem jasná, stejně tak jako viník. Stačí jen ukázat.
Nebezpečně pravdivé lži
„Lži, prezentované v příspěvku žalobce, jsou způsobilé, i když to nemusí být úmyslem, snížit solidaritu české společnosti s Ukrajinou, jakožto vojenskou agresí napadenou zemí,“ pustil se Sokol do Bulíře, který tam přitom odjel dobrovolně bojovat a nasazovat život. „Zvyšuje to tak jeho kredibilitu v očích veřejnosti,“ připomněl tuto skutečnost v poněkud jiném světle, „a právě proto jsou jeho lži nebezpečné a poukázat na ně je důležitou funkcí nezávislých médií.“ Hotovo dvacet, tady se na nějaké zásluhy ani svědectví už očividně nehraje. Nemusí. Pravda je to, o čem se dohodneme. To určíme my, a kdo lže a ohání se vlastní zkušeností, lže tím hůř a o to zákeřněji. Jak prosté a jednoduché.
Následovaly připomínky Bulířovy kritiky tábora v Letech u Písku, ověřená karta nacionalismu, zmínění kandidatury do Evropského parlamentu, a bylo vše jasné. Tohle není řízení skutkové a civilní, ale politické a světonázorové. Kancelář Artura Ostrého ví, na jakou strunu ještě zabrnkat. A jestli někdo někoho napadl a zmlátil pro jeho názory, tak za to Manipulátoři určitě nemohou, ani kdyby na něho ukázali. Za to může Zdechovský, a tak se obraťte se na něj a nás s nějakými očerňujícími články neotravujte. Prostě nikdo za nic nemůže a my si budeme psát, co chceme, protože na rozdíl od vás můžeme.
Soudkyně následně ohlásí desetiminutovou pauzu na přípravu několikastránkového rozhodnutí. Toto je sama o sobě dost děsivá praxe a široce rozšířená absurdita našich soudů, atakujících Guinnessovu knihu rekordů jak v samotné rychlosti psaní, tak v podkládání podobných rozsudků propracovaným a relevantním zdůvodněním. Vždy mi na mysl vytane otázka, proč jednání nezkrátit rovnou, když je o věci rozhodnuto předem, a jak tuto praktiku případně zmařit. Pokud tušíte, napište mi to do komentářů.
Rozsudek zcela nepřekvapivý
Přiznám se, že při čtení rozsudku jsem už jen čekal, kdy ona vazba „se zamítá“ zazní. A zamítá se nejen náhrada nákladů či škody, ale i omluva samotná. Nic se prostě nestalo. Cemper o někom zveřejnil prokazatelně nepravdivé informace, ale ten někdo říkal ošklivé a nevhodné věci o Ukrajině, svými zkušenostmi a vhledem způsobilý svojí kredibilitou ohrozit solidaritu s napadenou zemí, takže jaképak copak. A i kdyby, je zde nedostatečná pasivní legitimace, způsobená Cemperovými machinacemi s právnickými osobami, za které se celá činnost portálu od počátku schovává a kterou soud tak nějak neprověřoval, a tudíž ani neprověřil. Ó jaké překvapení. A vůbec, Bulíř má prostě velký dosah, a tak je povinen toto snášet, ať už je to jakkoliv. Tečka, pohov.
Soudkyně Barbora Šumová promine, ale musel jsem to takto zkrátit a převyprávět do jazyka lidu srozumitelného. Za deset minut bych to, na rozdíl od ní, opravdu nesepsal, a asi ani čtenáři nepřečetli. Kdo má zájem o doslovné znění tohoto zdůvodnění, odkazuji jej na audio celého verdiktu ze soudního stání, odkazované již v úvodu článku. Víc toho nenadělám. V tento moment vypínám diktafon a začínám si balit batoh. Poněkud předčasně, zpětně vzato, protože zde zazněla docela zajímavá slovní výměna mezi soudkyní a Radkem Suchým, kterou jsem tak již do záznamu nezaznamenal. Zatímco si ukládám svůj milovaný Olympus LS-P1 nazpátek do krabičky, soudkyně mne po očku nervózně sleduje, a pak zastaví Radka Suchého, který je už málem ve dveřích. „Možná, jestli, pane magistře, tady počkáte, až odejde veřejnost, abych tady nebyla tak osamocena,“ obrací se na něj se svou úpěnlivou žádostí, a já si tak říkám, kde že to vlastně jsem. U soudu, který rozhoduje tak, že už se musí obávat veřejnosti, a to i v počtu jednoho člověka, ozbrojeného pouhým diktafonem.
No nic. Asi si budu muset tuto „zbraň“ brát s sebou na podobná místa častěji…
*
Pavel Cimbál, Deník TO, na snímku manipulátor Jan Cemper
Čtěte také:
U soudu s Cemperem
Manipulátor Cemper obvinil Deník TO ze lži, a sám se z ní usvědčil
Proč ověřovači pravd cílí jenom na pravičáky?
Talár to má, ale soudit se to nenaučilo ! Doufám, že Jindřich Rajchl, bude ve svém případu, úspěšnější. Už by totiž bylo na čase, aby spravedlnost přestala být slepá.