Již v Byzantské říši (330–1453) bylo dokonale chápáno, že manipulace s informacemi je levnější než vedení války. Sofistikovaný systém dezinformací, propagandy a diplomatických lstí ve starověkém a středověkém světě se stal vzorem hodným napodobování dodnes.
Ze slavného „Strategikonu“, jedné z nejdůležitějších byzantských vojenských příruček, od císaře Mauricia (kolem roku 600 n. l.), pochází zásada, která platí dodnes: „Je velmi důležité šířit mezi nepřítelem zvěsti, že plánujete jednu věc, a pak jít dělat něco jiného.“ I tehdy se používala technika posílání falešných zpráv s úmyslem být zachycen nepřítelem, předstírané ústupy vedoucí k přepadům, simulované slabiny nebo předvádění svalů v závislosti na strategických potřebách. Samotná Konstantinopol byla nástrojem dezinformací. Její monumentální architektura, bohatství a nádhera měly za cíl zaujmout představivost a vnímání návštěvníků a přesvědčit je o moci říše, která často daleko přesahovala realitu.
Středověk byl svědkem vzestupu intenzivní náboženské propagandy v kombinaci s dezinformacemi, která přiživovala konflikt mezi křesťanstvím a „silami temna“. V důsledku schizmatu Východ-Západ v 11. století se samotné křesťanství rozdělilo na dva válčící tábory, které se navzájem obviňovaly z odpadlictví od „pravé víry“. Ozvěny tohoto konfliktu lze dnes nalézt v konfrontaci mezi „demokratickým“ Západem a „autokratickým“ Ruskem.
Metody vyvinuté starověkými Číňany, Peršany, Řeky, Římany a Byzantinci, zahrnující překrucování historie, svévolnou interpretaci faktů a naprosté lži, zůstávají po tisíce let nezměněny. Tradice obviňování ostatních z toho, co člověk dělá nebo má v úmyslu dělat, s námi přetrvává. Mění se pouze vyjadřovací prostředky a technický rámec.
V době internetu se manipulace s informacemi stala globálním fenoménem. Prakticky žádná vláda ani korporace na světě nevyužívá tento soubor nástrojů k nejlepšímu využití svých schopností a zájmů. Šíření falešných informací je úmyslnou činností států, jejímž cílem je dezorientovat a uvést v omyl zahraniční vlády a zasévat svár v jejich společnostech. Cílem je ovlivnit vlivné elity – politiky, média, akademiky a veřejné mínění – a tím umožnit rozvoj různých podpůrných skupin pro odstředivou činnost – „páté kolony“ a „užitečných idiotů“. Podstatou těchto snah je zvýšit šance na dosažení osobního prospěchu na úkor ostatních.
(Poznámka Nové Republiky: Mnohé dezinformace směřují vlády i dovnitř vlastní společnosti, vlastního státu s cílem udržet stávající strany u moci anebo připravit obyvatelstvo na válečný konflikt, který plánují v blízké budoucnosti. Také dezinformace šířené médii hlavního proudu a veřejnoprávními médii, která jsou pod silným vlivem vlády, mají vzbuzovat falešné představy o cílech a praktikách vlády a vytvářet atmosféru nenávistného odhodlání podporovat válku. Děje se teď v mnoha evropských zemích, které podporují ukrajinský banderizmus a na jeho straně chtějí vstoupit do ozbrojeného konfliktu s Ruskou federací. Konkrétně sem spadají nejen cenzurní zásahy proti vybraným webům politické alternativy, jejichž cílem bylo uvolnit informační prostor pro bezproblémové šíření propagandistických kampaní oslavujících ukrajinské nacionalisty, ale i pomlouvačné kampaně proti Rusku jako např. “otrava Skripalových Novičokem”, „otrava Navalného“, „sestřelení malajsijského letadla nad Donbasem“, “přetržení podmořského kabelu ruskou lodí” , “ruské drony nad evropskými letišti”, ale patří sem i mediální štvanice na slovenského premiéra Fica atd. atd. v nedávné historii pak dezinformační kampaně proti Srbům v Bosně a na Kosovu, proti Kaddáfímu v Libyii, proti irácké armádě v Kuvajtu, činnost dezinformátorů z neziskovky Bílé přílby v Sýrii apod.. V současnosti pak běží dlouhodobá dezinformační kampaň proti Ruské federaci, její armádě a osobně proti ruskému prezidentu. V ní pak jsou vyráběny jednotlivé dílčí kauzy jako např. „poprava civilistů v Buči“ nebo „ raketový útok na civilisty před nádražím v Kramatorsku“ atd. atd. Ostatně jsme toho svědky dennodenně v médiích hlavního proudu, v televizích i na rozhlasových vlnách.)
Současná dezinformace…
se liší od předchozích forem mezinárodní manipulace s informacemi díky své technologii. Sociální média umožňují nebývalý dosah a vliv neuvěřitelným tempem. Výpočetní systémy motivují a automatizují mediální obsah, aby zajistily široký a cílený oběh. Uprostřed záplavy obtížně ověřitelných faktů diváci nedokážou rozlišovat mezi „aktéry“ digitální sféry, mezi které patří neidentifikovatelné vysílací společnosti, hackeři, trollové, honeypoty, boty, falešné účty, falešné skupiny uživatelů zdola a další.
Dezinformace v mezinárodních vztazích jsou primárně spojovány se zahraničním vměšováním do vnitřních záležitostí států. Krize demokratických systémů na jedné straně a hrozba podkopání legitimity autoritářské vlády na straně druhé činí všechny státy v současném světě extrémně citlivými na vnější oslabování své autority. V podmínkách polyarchie převládá skepticismus vůči zahraničním narativům. Jakákoli informace šířená, zejména rivaly a protivníky, může s úspěchem představovat dezinformaci.
Ve „starých“ západních demokraciích důvěra v politické instituce klesá, stranická krajina je stále více polarizovaná a vládnoucí oligarchie nedokážou řešit potřeby voličů. Proto jakékoli negativní názory vycházející zvenčí posilují přesvědčení, že liberální demokracie je ohrožena. To vysvětluje uzurpátorské a autoritářské tendence a oživení hesla „militantní demokracie“. (U nás je jendím z úpředstavitelů tohto proudu protonacista Otakar Foltýn, zaměstnaný prezidentskou kanceláří nebo gang kriminálníků Oganesjana a Pšenáka patronovaný policií.)
V autoritářských systémech jsou legální formy zahraniční interference zásadně omezeny, protože pod rouškou toku informací se skrývá činnost zahraničních agentur. Tato činnost je obtížně rozpoznatelná a odhalitelná. Jejím nejviditelnějším znakem je využívání externího financování různými organizacemi. Tato praxe má dalekosáhlé antecedenty a připomíná Bismarckův Reptilienfonds, tj. vytváření tajných manipulačních fondů (černých pokladen) za účelem získání přízně tisku a novinářů ve státě považovaném za nepřátelský (jednalo se o Britské impérium).
Podle všeobecného názoru, který se opírá o americké stratégy (viz Bílá kniha Ministerstva obrany USA: Russian Strategic Intentions. A Strategic Multilayer Assessment, White Paper, Washington, DC, květen 2019), je mezi státy provádějícími organizovanou manipulaci informacemi na prvním místě Rusko. Inspirace ze strany Američanů se ukázala jako mimořádně účinná, protože mnoho analytických center a akademických výzkumníků, také v Polsku, se vrhlo na tuto ruskou hrozbu a ztratilo ze zřetele to, co v této oblasti dělají samotné Spojené státy a jejich spojenci.
Fake news, které mají svůj původ v masově vydávaných novinách z první poloviny 19. století, se staly specifickou specialitou amerických médií. Jedním z prvních případů byla manipulace newyorského časopisu „The Sun” v roce 1835, kterou provedl mladý novinář Richard Locke, o vědeckém objevu lidí-netopýrů a dalších tvorů na Měsíci. Tehdy se ukázalo, že neexistuje žádná hloupost, které by lidé neuvěřili. S cílem dosáhnout co největších zisků z prodeje velkonákladového tisku začala soutěž v oblasti „vkládání lží“ naivním a důvěřivým lidem, která trvá dodnes (Tom Phillips, „Pravda. Krátká historie vkládání lží“, Varšava 2021).
Případ Ruska
Není pochyb o tom, že od dob Ivana Hrozného se Rusko spoléhalo – vedle síly – na efektivní diplomacii k dosažení svých cílů v mezinárodním prostředí. V Polsku je význam tohoto nástroje podceňován, protože nám chybí institucionální kontinuita a následné politické formace musely začít znovu budovat svou diplomatickou kulturu. (Podobně je tomu v dnešním Česku, kde byla záměrně přerušena kontinuita československé diplomacie.) Rusko mezitím, jako jedna z mála mocností s dlouhou a složitou imperiální historií, dědí staletou filozofii ovlivňování příznivé „korelace sil“ s ostatními mocnostmi prostřednictvím profesionální diplomacie, schopné formovat vědomí svých soupeřů v zahraničí. Využívá širokou škálu ideologických, náboženských, kulturních, vědeckých, ekonomických a politických prostředků a využívá svou originalitu a přitažlivost k upoutání pozornosti a, na rozdíl od zdání, k širokému uznání.
Západní političtí vůdci si jsou vědomi hrozících nebezpečí. Protože nejsou schopni blokovat vlivy měkké síly (vyvolávající sympatie a kulturní přitažlivost), zejména na sociálních sítích, vznášejí obvinění proti Rusku z vyvolávání chaosu, organizování sabotáží, podněcování k nepokojům atd. Ačkoli jsou dopady těchto činů často přehnané (tzv. dezinformace dezinformací) a jejich vyvracení postrádá dostatečně věrohodné důkazy, nicméně vytvářejí obecnou dezorientaci a společenský zmatek (úzkost, strach, paniku) – od Spojených států až po Polsko. To odráží psychologickou nejistotu a otupělost společností. Vede to také k eskalaci preventivních a diskriminačních opatření proti všem mezinárodním kontaktům na společenské úrovni.
Polská posedlost
Mezi evropskými zeměmi je Polsko na prvním místě v citlivosti na ruské dezinformace. Převzalo roli protiruské fronty a bašty západní podpory Ukrajiny. To má neúměrnou cenu. Kvůli své hlučnosti a nepředvídatelnosti jsou polští politici v jakémkoli formátu mírového procesu irelevantní. Jsou dokonce považováni za „brzdící síly“ jakéhokoli pokroku v jednáních. V důsledku toho se vina za jejich vlastní neefektivitu a chyby neustále přesouvá, a to jak v tuzemsku, tak i ve vztazích s ostatními zeměmi. Jakákoli myšlenka na řešení ukrajinského konfliktu je předmětem zničující kritiky a dokonce i popírání, přestože nikdo není schopen navrhnout žádnou alternativní mírovou iniciativu.
Polské složité geopolitické výzvy řeší opakované hrozby ze strany vládních úředníků namířené proti jednotlivcům a institucím podezřelým z účasti na šíření ruských dezinformací . Existuje neodolatelná tendence uchylovat se k represivním opatřením k blokování informací, které jsou pro úřady nepohodlné. Proto klesá důvěra v politické vůdce a jejich důvěryhodnost při předávání sdělení, která jsou klíčová pro národní bezpečnost.
Selhání ukrajinského narativu
Vytvoření uceleného a přesvědčivého protiargumentu je selhání. To pramení z do očí bijící zaujatosti vlády a mainstreamových médií vůči úřadům v Kyjevě, zatíženým korupcí, selháními v první linii a spolupachatelem tragédie ukrajinského národa. Velká část polské populace projevuje nedůvěru v oficiální narativ. Prostřednictvím sociálních médií, navzdory provládním komentářům, lidé demonstrují svou nezávislost a ochotu hledat vlastní interpretaci faktů a událostí. To pouze podkopává společenskou legitimitu vlády, zejména proto, že stále více upřednostňuje ochranu před zahraničními (ruskými) dezinformacemi před svobodou projevu. Ještě před několika lety Evropský parlament ve zprávě argumentoval, že opatření omezující dezinformační obsah „mohou představovat větší škodu pro demokracii než samotná dezinformace“. V současné době se tón prohlášení významných politiků EU zjevně zostřil a zájem o svobodu projevu byl nahrazen rétorikou, která hanobí všechny nezávislé myslitele.
Pokud jde o funkce dezinformací, paradoxně díky moderním technologiím, které poskytují nebývalý dosah, šíři a hloubku dopadu, přispívají k popularizaci znalostí o otázkách, které byly donedávna předmětem soukromých debat mezi politickými osobnostmi. Sociální citlivost vede k tomu, že lidé nedůvěřují případům dezinformací hlášeným úřady a požadují přesvědčivé důkazy. Tento tlak omezuje zneužívání dezinformačních argumentů vládou k maskování vlastní neschopnosti a zároveň zvyšuje citlivost lidí k interním manipulacím s informacemi.
Žádná společnost není imunní vůči negativním důsledkům dezinformací. Je také nemožné izolovat vnější vlivy od těch domácích, které se často zaměřují na dosažení stejného efektu. Míra náchylnosti k vlivu závisí na stupni politické polarizace a konfliktu. Čím více jsou lidé rozděleni v otázkách životně důležitých otázek (bezpečnost, ochrana blahobytu, záruky rozvoje), tím zranitelnější jsou vůči zahraničnímu vměšování. Náchylnost k vnější manipulaci závisí také na sociální struktuře, ve které existují zahraniční diaspory. V posledních letech Polsko získalo početnou ukrajinskou menšinu, jejíž náchylnost k vnějším dezinformacím (etnická subverze) je funkcí příležitostí k obnově vlastní státnosti.
Dezinformace jsou nepochybně destruktivní, pokud jde o udržování veřejné morálky, pocitu jednoty, motivace, občanské loajality a ochoty obětovat se v obraně vlastní státnosti. Četné analýzy prokázaly, navzdory hlučné propagandě tvrzení o opaku, a to jak ve Spojených státech během prezidentské kampaně, tak ve Spojeném království po referendu o brexitu v roce 2016, že dezinformace vzkvétají na existujících rozporech a obavách a nejsou schopny ohrozit bezpečnost států, která je zakotvena v mezinárodních strukturách.
Válka na Ukrajině se blíží ke konci. Bez ohledu na odpor a nespokojenost s americkými mírovými návrhy budou muset evropští lídři pochopit, že udržení statusu Evropské unie jako konkurenceschopné mocnosti je nemožné bez přetváření vztahů na kontinentu jak se Spojenými státy, tak s Ruskem. Je nezbytné snížit riziko mylných představ, opustit předsudky a falešné narativy, vrátit se k obezřetné a zdrženlivé diplomatické komunikaci a založit vzájemné vztahy na systematickém pluralismu.
*
Prof. Stanisław Bieleń
Objektivní pravda? Co a kde to je????