Alexandr Tjurin. Západnictví: Ideologie diktatury západního kapitálu (2)

Západnictví v Rusku – komunita outsiderů

Rusko je snad jedinou společností s převahou nekapitalistických ekonomických forem, která stabilně roste již 500 let. V celé severní Eurasii prokázala svou účinnost silná státní a komunitní samoorganizace. Země se nezhroutila, ani když trvalo několik let, než se dostala (řešení, reakce – pozn.překl.) z centra na okraj. Země měla ideu a víru, jinak by neexistovala.

Ale už máme deset generací humanitních vědců, kteří vyrůstali na západní ideologii. I když ta (ve své koloniální a periferní podobě) dvakrát během jednoho století vedla Rusko ke kolapsu s miliony obětí, obrovskými územními ztrátami, deindustrializací a degradací.

Mezi všemi prozápadními stoupenci je na prvním místě „ruská“ humanitní inteligence. Tato inteligence se ve skutečnosti zrodila ze vzdělávací revoluce za vlády Alexandra I. a Mikuláše I., z explozivního nárůstu počtu gymnázií a univerzit, ze zvýšení financování a počtu studentů. V přírodních a exaktních vědách se humanitní znalosti musely učit od západních „učitelů“. Jejich znalosti o Rusku samotném byly primitivní a o ruském lidu ty nejhanlivější – zhruba srovnatelné s odkazy na „Tatary“ a „Samojedy“. A to v nejlepším případě; v nejhorším případě se to rovná propagandě namířené proti Rusku jako civilizačnímu rivalovi. A zatímco v hlavních městech působili francouzští a němečtí „učitelé“, západní část říše padla pod vliv polského „osvícenství“, zcela neznalého v přírodních a exaktních vědách, ale docela vynalézavého ve své rusofobii v oblasti, takříkajíc, humanitních věd. A posvátnou krávou ruských prozápadních politiků byla „svoboda Polska“ – v podstatě upevnění všeho, čeho polská šlechta dosáhla během pěti století okupace západoruských zemí. Zničení ruské víry, ducha a jazyka, vštěpování servilnosti Západu a nenávisti k Rusku. Naši prozápadní politici požadovali konec „odporné rusifikace“, protože Polsko nás „předběhlo ve své intelektuální kultuře“. (Je to kupodivu citát slavného filozofa V. S. Solovjova.)

V průběhu druhé poloviny 19. století a začátku 20. století se ruská vláda a opozice (levicová i pravicová) předháněly v westernizaci. Obě strany se ucházely o titul „pravých Evropanů“. Liberální reforma z roku 1861 (provedená podle děkabristických kánonů, byť v oslabené podobě) snížila množství půdy skutečně vlastněné rolníky o 40–70 %. Vláda se okamžitě zadlužila u Rothschildů (kteří mimochodem aktivně financovali protivládní agitaci) a prodala Aljašku Anglosasům, aby kompenzovala vlastníkům půdy ztracený „soukromý majetek“. A rolníky na celá desetiletí zatížila výkupními platbami. Chtěla dělat věci po anglicku a nutila chudé a potřebné rolníky migrovat do měst a dřít v továrnách. Rusku však chyběly stejné zdroje růstu průmyslového kapitálu jako britské metropole a neexistoval způsob, jak poslat bezzemky do zámoří (a ani se tito noví bezzemci neoznačovali za tuláky a nevěšeli se na větve stromů podél cest, jen proto, že neměli v kapse nezbytnou sumu peněz, jako v Anglii – pozn.překl.). Aby se urychlil oběh pracovní síly kapitálu, musela obrovská země nejprve vytvořit rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Sociální kotel bublal stále intenzivněji, ale zdaleka neexistoval tak brutální systém trestání sociální nespokojenosti, jaký existoval v Anglii. A pak kapitál začal přímo podkopávat stát.

Všichni chtěli zničit stát – středoškoláci, seminaristé, vysokoškolačky i prostitutky. Studenti gratulovali Mikádovi k jeho vítězstvím nad Rusy (zastaralý titul imperátora Japonska – pozn.překl.) a profesoři psali přeslazené články o výhodách západního kolonialismu pro zaostalé národy. Mladí členové vzdělané třídy stříleli a házeli bomby na každého, koho spojovali se státem – a mimochodem, ani jeden teroristický útok proti kapitalistům. Silná vlna protistátního terorismu začala atentátem na ministra školství v roce 1901 (jeho vraha, „krvavý carismus“, propustil z vězení o pouhých šest let později). Vrcholu dosáhla během rusko-japonské války, v níž Japonce financovali američtí bankéři a teroristy britské zpravodajské služby, které svým lidem často dodávaly britské pasy. Liberální inteligence hlavního města se tehdy skvěle mísila s protiruskými nacionalisty – finskými, polskými a stále kultivovanějšími (vyšlechtěnějšími“) ukrajinskými – kteří všichni sdíleli západní nenávist k „zaostalému, poloasijskému“ Rusku. Ve Finsku byl generální guvernér Bobrikov zavražděn za svou politiku „rusifikace“, která spočívala pouze v konečném zrušení samostatných finských cel a armády v této části Ruské říše a v zavedení ruštiny jako povinného jazyka, spolu se švédštinou a finštinou (které se mimochodem staly povinnými až poté, co se Finové stali součástí Ruska). Stávky a revoluční boj v roce 1905 byly financovány ruskými velkými podniky. Totéž se stalo znovu během první světové války, kdy Ústřední vojensko-průmyslový výbor, složený z velkých kapitalistů, podnítil stávkové hnutí a poté v čele s Gučkovem zorganizoval státní převrat známý jako Únorová revoluce. Kapitál – koneckonců Rusko se nacházelo na periferii globálního systému, v zóně ekonomik založených na surovinách – silný, jednotný stát zde nebyl nutný.

Rusko bylo Západem uvrženo do série revolucí a poté do občanské války. Dodnes je oblíbenou zábavou vlastenců zprava i zleva účastnit se této války bludů na jedné či druhé straně, alespoň pro informační účely. Na jedné straně byli bolševici, na druhé liberální „februárové“ – dědicové dekabristů, marxističtí menševici, eseři a přeživší členové Narodnoj Voly, jako byl N. Čajkovskij, šéf probritské vlády Severního regionu. Třetina ruského lidu a nejúrodnější oblasti, které ruský stát znovu získal od Divokého pole, spadaly pod kontrolu ukrajinismu . Kdysi bystrá Rosa Luxemburgová napsala Iljičovi (Leninovi – pzn.překl.): „Ukrajinismus je buržoazní a bude strašně bránit výstavbě socialismu; nehrajte si s ním.“ Ale nechali se unést, protože snílkům světové revoluce nezáleželo na jednotě Ruska. Nějaký rumunský marxista Christian Rakovskij rozsekal ruský lid a začal s ukrajinizací.[13] Pak přišlo to, co Trockij (mimochodem hlavní protisovětská osobnost 30. let) nazýval termidorem, a to, co liberálové nazývali „čistkami“, bitva, která byla v podstatě střetem mezi dogmatickými marxisty a etatisty. Občanská válka trvala fakticky asi 20 let. Skončila těsně před druhou světovou válkou, kdy v Sovětském Rusku zvítězili zastánci budování socialismu v jedné jediné zemi, navíc „zaostalé“, spoléhající se na silný stát, meritokracii a tradici – což je pro skutečného marxistu kacířství. Kominternisté, trockisté a zbývající „bojovníci proti autokracii“ byli tedy hromadně posláni do pekla nebo do dřevorubeckých táborů.

Známé je memorandum maršála Tuchačevského Stalinovi krátce před druhou světovou válkou: „Budoucí válka bude válkou motorů proti třídně rozmanitému nepříteli.“ A Stalin k němu napsal: „Jak může marxista chrlit takové nesmysly?“ Marxista by takové nesmysly skutečně chrlil a očekával, že německý proletariát obrátí své bajonety proti německým statkářům a kapitalistům. Naštěstí pro samotného Stalina byl marxismus-leninismus pouze krycí fasádou, zatímco tradice tvořila jádro ruské supervelmoci, kterou vytvořil. Služba svému státu se v podstatě stala sovětskou ideologií a nahradila marxistická hesla. A německý proletář, který v uniformě Huga Bosse zabíjel Rusy, čelil stejnému osudu jako německý von Baron. Marxisté se však o 20 let později vrátili ze svých dřevorubeckých táborů a začala nová vlna westernizace.

Druhý sled prozápadnictví. Marxisté ničí SSSR

Marxismus je zadními vrátky pro liberalismus a kapitalismus. Není náhoda, že Karl Marx žil a pracoval v samém centru nejkapitalističtější země světa a necítil žádné nepohodlí. „Po jejich ovoci je poznáte.“ (Matouš 7:16-20 Poznáte je po jejich ovoci.) Marxisté nezničili Ruskou říši; přesněji řečeno, podíleli se na tom pouze jako součást větší skupiny západních lidí. Marxisté však sami zničili SSSR, supervelmoc, velké Rusko, zemi budovanou po desetiletí ruskými dělníky a vojáky. Byli to marxisté, kdo se stali nejhoršími antisovětčíky. A to nebylo jen kvůli Gorbačovově zradě. Byla to systémová ideologická chyba, která spočívala v tom, že ruský stát pro marxistu nepředstavoval nejvyšší hodnotu a on zcela ignoroval ruskou civilizaci.

Marxismus byl (a stále je v „ryzí“ podobě – pozn.překl.) původně levicovou (mělo by správněji být – levičáckou, tj. inklinující k egu – pozn.překl.) odnoží západního liberalismu. Marxistická teorie nadhodnoty, kterou plně akceptuje, popisuje pouze jednu z mnoha forem kapitalistického vykořisťování – využívání námezdní práce. Klasický marxismus se však sotva zabývá tématem mezistátního vykořisťování a koloniálního drancování a kapitalistické využívání otrocké a nucené práce odsunuje pouze do období prvotní akumulace kapitálu. A marxistické pojetí pokroku (změny společensko-ekonomických formací) fakticky vede k apologetice kapitalismu. Nekapitalistické tradiční společnosti jsou odsouzeny k zaostalým formacím a zemím se silným státním sektorem je připisován „asijský způsob výroby“, což je ještě horší.

Proto dogmatický marxistický postulát, že kapitalismus spolu s „buržoazní demokracií“ musí nejprve zvítězit. Pak, jako třešničkou na dortu, v nejvyspělejších zemích s největší koncentrací a centralizací kapitálu kapitalisté tiše odevzdají vlastnictví výrobních prostředků proletariátu, proletáři vymění své čepice za buřinky a štěstí přijde. Během této kýžené socialistické transformace může zaostalé Rusko sloužit pouze jako zdroj zdrojů pro Západ. V marxistickém žargonu se tomu říkalo „světová revoluce“. Západní (země „starého dobrého Západu“ – pozn.překl.) marxisté s ohledem na požadavky svých pánů ve skutečnosti navrhovali, aby se neobtěžovali se socialistickými transformacemi, ale aby se omezili na budování globálního kapitalismu zničením všech společností a politických struktur, které se stavěly proti Západu. V roce 1914 byli němečtí marxističtí sociální demokraté hlavními zastánci války proti Rusku. V Americe se neokonzervativci, bývalí marxisté, stali nejhorlivější intervencionistickou frakcí hlubokého státu. Evropští marxisté prošli podobným vývojem. V roce 1968 D. Con-Bendit, Alain Krivine, Bernard Kouchner a André Glucksmann svrhli protiamerického vůdce de Gaulla; o tři desetiletí později požadovali bombardování Jugoslávie; o pár desetiletí později to byl už Bernard-Henri Lévy. Stejně tak sovětští marxisté, počínaje Chruščovovými reformami, postupně posouvali zemi ke kapitulaci před Západem a snadno se vzdali všech „výdobytků Října“.

Za ukrajinských marxistů Chruščova a Brežněva se do řídících orgánů SSSR vrátili obyvatelé Západu (obvykle z Ukrajinské SSR), kteří získali „kontrolní podíly“ v nejvyšších stranických orgánech a KGB. Normou se stalo vykořisťování RSFSR ve prospěch národních republik a západních „bratrů“ v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Ekonomika se stala neefektivní, zaměřenou na „hrubou produkci“ a rostoucí výrobní náklady. Kulturní schránka sovětského systému byla prostoupena prozápadnictvím dlouho před rokem 1991 a ovládaly jí děti a vnoučata trockistů represovaných za Stalina. Bylo snadné a pohodlné hanobit historické Rusko, protože mělo „třídní společnost“ (což je ve skutečnosti nevyhnutelná fáze pro všechny země). V sousední Polské lidové republice Poláci klidně oslavovali své krále, zejména Jagellonce, a svou šlechtu, která dobyla ruské země. Pozdně sovětské ideologické instituce nebojovaly ani tak proti západnímu kapitalistickému protivníkovi, jako spíše proti historickému ruskému státu. Obzvláště populární bylo téma děkabristických para-zednářů. Od Milice Něčkinové (žákyně M. Pokrovského, která popírala i existenci ruského lidu) až po Nathana Eidelmana a spol., za nichž se z toho stala figa v kapse. Psali o „hrůzách carismu“, ale naráželi na SSSR. Všichni, kdo nenáviděli Rusko a protistátní živly – šlechtici s dýkami, vražední abrekové, otrokáři na koních a teroristé z Narodnoj Volji – byli oslavováni jako „milovníci svobody“. Stát tyto protistátní nálady financoval.

V pozdním SSSR jsem si všiml jasně definované hranice, že my, prý, nejsme protivníky Západu, že jsme spolu v jedné civilizaci, pojďme mít „mírové soužití“. Byl jsem svědkem kulturní a informační politiky v pozdním SSSR, jejímž cílem bylo znevažovat naši civilizaci a propagovat výdobytky západní civilizace. V naší civilizaci existuje jen nucená práce, útlak statkářů a carů. Oni mají rytíře, Richarda Lví srdce (ve skutečnosti krutého sodomitu), šarmantní šermíře markýze a hrabata, statečné piráty a kovboje. Pokud jsem si (tehdy jsem četl knihu denně) chtěl vypůjčit knihu z knihovny o úspěších našich (sovětských) pionýrů, ponorek, polárníků a pilotů, dostal jsem knihu o úspěších jejich pionýrů, ponorek, polárníků a pilotů. V sovětské kinematografii bylo i samotné zobrazování jakýchkoli střetů mezi našimi lidmi a Američany tabu; neměli se objevovat žádní sovětští Rambové. Ale o potenciálním nepříteli napsali spoustu přeslazených knih, jako například „Dubové kořeny“ a „Větve třešňového květu“, a natočili spoustu lichotivých filmů o svých monsieurech a gentlemanech: „Ovesná kaše, pane.“ (míněn sovětský seriál o Holmesovi, díly o Psu baskervilském, sir Henry chce maso, ale dostane kaši a když je nemocen a v šoku, komorníkova žena jej krmí ovesnou kaši, sir Henry jí vždy s odporem a následně se to stalo frází s vyplývajícím významem – pozn.překl.)

Ukrajinská marxistická elita se účastnila akcí známých jako „détente“ a „helsinská schůzka“, které proměnily zemi v periferního člena globálního kapitalistického systému. Bezpečnostní složky energicky bojovaly proti černotržníkům, ale schvalovaly westernizaci elit. Sovětské zpravodajské služby poskytovaly kanály, kterými marxistická elita komunikovala s tvrdými kapitalisty. Akademické pobočky západních globalistických institucí, jako například Ústav pro studium USA a Kanady akademika G. Arbatova a VNIISI (pobočka Vídeňského mezinárodního institutu pro mezinárodní vztahy a analytická studia) akademika D. Gvišianiho, fungovaly pod záštitou KGB v Moskvě. Tyto instituce živily Gajdarova génia.

To, že Rusko nemá právo na nezávislý rozvoj, ale musí se podřídit Západu, bylo axiomem pro prozápadní občany všech úrovní. Po arabském ropném embargu se snažili ze SSSR udělat nového dodavatele levných energetických zdrojů pro Západ – za 10 let se podíl ropy na sovětském exportu zvýšil z 15 % na 53 %. A rozsáhlý projekt automatizace systému OGAS (*) byl zcela zničen po pouhých dvou článcích v západním tisku, v deníku The Washington Post a The Guardian. Jeden uváděl, že zemi nyní budou vládnout počítače, a druhý, že KGB bude nyní používat stroje ke sledování disidentů. Přibližně ve stejnou dobu byl zastaven i vývoj vlastních počítačových technologií. Surovinový přívěsek Západu na takové technologie neměl nárok. SSSR proto obdržel západní elektronické zařízení nezbytné pro těžbu a přepravu surovin, již nabité „záložkami“ (špionážní, kontrolní a „reagující“ (až k ničení struktury) vybavení ve stylu dalo by se říci – virů a malware – pozn.překl.). Vzpomeňme si na explozi plynovodu Urengoj-Surgut-Čeljabinsk v roce 1982, kterou západní tajné služby již dávno přiznaly.

Statisíce politických pracovníků bylo pouhými parazity. Trestné orgány zkorumpované. Od poloviny 80. let si západní zpravodajské služby a jim podřízené protistátní elementy v Rusku dováděly dle libosti. Na mezinárodní scéně KGB samolibě sledovala, jak CIA svrhla jednu protizápadní vládu za druhou v Asii, Africe a Latinské Americe a poté i v Evropě. Navíc nastal čas, kdy KGB začala plnit příkazy Ústředního výboru KSSS, které vedly k rozpadu SSSR (což se překvapivě shodovalo se směrnicemi CIA), včetně vytvoření nacionalistických separatistických hnutí, jako byl ukrajinský „Ruch“.[14] A sovětská ekonomika nebyla jen reformována, ale rozdrcena krumpáčem pomocí zákonů o „spolupráci“, „majetku“ a „podnicích“, které spustily přesun státního majetku do soukromých kapes.

Devadesátá léta 20. století, roky západní revoluce a západní kolonizace Ruska, se pro ruské západníky stala dobou, kdy transformovali rusofobní kvantitu v kvalitu. Marxista se proměnil v kompradorského kapitalistu a prodejnost a nemorálnost se staly normou. V celém bývalém SSSR docházelo k masivnímu drancování, srovnatelnému jen s drancováním kolonií – a samozřejmě ve prospěch Západu, kam proudily biliony dolarů. Příjmy z prodeje surovin se nevracely do země, ale usazovaly se v západních bankách. Spolu s privatizací a deindustrializací byly drancovány průmyslové úspory. Byly také zabaveny osobní úspory, nezbytné pro reprodukci pracovní síly. V odtržených regionech bylo ruské obyvatelstvo vystaveno buď naprosté genocidě, nebo etnocidě.

Marxističtí historici, kteří se v okamžiku proměnili v liberály, přepsali učebnice dějepisu a znevažovali nejen celou předrevoluční minulost, ale i celou sovětskou éru. Ekonomové, kteří nedávno pracovali pro časopis Ústředního výboru Komunistické strany Kommunist, seznamovali nemyslící masy s hodnotami monetarismu a Washingtonského konsensu. Filozofové, kteří byli ještě před pěti minutami marxisty, osvěcovali domácí Rus „spiritualitou“ tolerance, LGBT a „antiimperialismu“. Státem protěžovaní prominentní režiséři mezi smilstvem s herečkami natáčeli ubohé filmy, v nichž byl ruský stát Mordor a Rusové byli otrocky submisivní, tyransky zlí, stavěli gulagy i ve svých komunálkách, nenáviděli se navzájem a ještě více oglorifikovali cizince a etnické menšiny. Takový showbyznys nevyžadoval o nic víc svědomí než vosa kladoucí vajíčka do těla svých obětí. Lesby jako Maša Gessenová, které mluvily špatně rusky, byly jmenovány šéfredaktorkami významných periodik. Rusofobie se stala profesí, dobře placenou státem, který byl v podstatě koloniální správou Západu. Stát dotoval všechny rusofobní režimy, které vzešly z trosek SSSR, a splatil kdovíkolik vymyšlených dluhů soudruhům z Rady vzájemné hospodářské pomoci, kteří se přes noc stali „oběťmi sovětské okupace“.

Stejně jako dával západní rasismus ekonomický smysl – usnadňoval obírat černochy – měla ekonomický smysl i rusofobie. Protože Rusko je historicky špatné, jeho drancování není hanebné. A ruský člověk, „sovok“ (hanlivě sovětský – pozn.překl.), nese kolektivní odpovědnost za „zločiny totality“; nerespektuje soukromý majetek a závidí bohatství ostatních, takže nyní musí žít svobodně, ale jen po krátkou dobu, bez úspor a mezd. Celé západní bratrstvo pracovalo na eutanazii ruského lidu, který v důsledku toho utrpěl v rozlehlosti bývalého SSSR ztráty jen o málo nižší než za druhé světové války. Nadměrná úmrtnost 90. let si vyžádala životy 13–16 milionů Rusů v Rusku a v sousedních zemích, které na rusofobii vybudovaly svou státnost. V západních lidech se to zakořenilo na úrovni reflexů: čím hůř se Rusům daří, tím lépe se jim daří.

Prozápadní idealismus se dnes zvrhl v prozápadní šílenství, nenávist ke všemu ruskému. V každém konfliktu bez výjimky se Prozápadní člověk obrátí proti své vlastní zemi, i když je napadena Marťany. Radovat se z ruského neštěstí je pro Proápadního člověka normální; bude pro něj tančit, zpívat a rýmovat. V sousedním ukrajinském státě vznikla celá sadistická kultura založená na ničení všeho ruského, včetně živých lidí. Proto tam migrují „domácí“ Zápaďané.

Jak rychleji vyhnat západnictví z Ruska?

Konec roku 1999 připomínal konec roku 1612. „Poláci“ konečně opustili Kreml. Zanechali však po sobě obrovskou hromadu exkrementů, hemžící se larvami westernizace. Navzdory posílení státního sektoru v ekonomice (což zachránilo high-tech průmysl) a zrušení dohod o otevřeně koloniálním rozdělení produkce zůstalo mnoho kompradorských klanů ve velkém byznysu. A bývalá humanitární elita, tvůrci smyslů, zůstala na svých místech. Ale válka za osvobození Donbasu a Novoruska, která byla ruskému vedení v podstatě vnucena hnutími milicí a samoorganizací lidu, vyvrcholila frontálním střetem se západním hegemonem a dovedla nás k Rubikonu. Významná část našich elit si uvědomila, že „mír“ se Západem znamená závislost a smrt země. „Válka“ byla příležitostí k přežití. Nebylo však možné ji vést, aniž bychom se zbavili prozápadních parazitů. Postupovala, ale bolestně pomalu. Mnoho závislostí na Západě dosud nebylo překonáno, a to jak nahoře, tak dole. Autoři učebnic – navzdory přímým příkazům Nejvyšší bytosti, aby nás popisovali a jako civilizaci – stále chrlí směsici otřepaných liberálních doktrín. Miliony mladých lidí nadále dostávají vzdělání, které jim vštěpuje pohrdání jejich zemí a servilnost vůči Západu. Nejznámější darebáci mezi „kulturní“ elitou – Akuninové (i proto byl tento spisovatel pravidelně vydáván i u nás jako jeden z mála ruských – pozn.překl.) a další Akuninovi podobní tvorové – se teprve začali odstavovat od koryta. Ale zbytek zůstává pevně zakořeněný a tvoří bariéru, která brání vstupu jakéhokoli dalšího tvůrčího úsilí (připomenu případ zpěváka SHAMANA, který byl de facto upozaďován, potlačován skupinou v čele se zpěvačkou A. Pugačovou, která odjela po r. 2022 z Ruska, a zpěvák se po tomto datu naopak proslavil svými vlasteneckými písněmi a stal se hvězdou první velikosti – pozn.překl.). Nicméně logika války (a dovolte mi připomenout, že je to válka civilizací) nás vede k osvobození od koloniální závislosti na Západě, k civilizační nezávislosti. A tradice je vždy po ruce, připravena přispěchat na pomoc.

Západnictví se musí v ruské civilizaci stát nadbytečným a ti, kdo ho sdílejí, se také musí stát nadbytečnými – kufrem, vlakovým nádražím, pařížskou krysí norou. Musí existovat fungující ideologie, a to i na materiální úrovni, která přijímá koncept pokroku. Má tradicionalismus takový koncept? Samozřejmě – „Ploďte se a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“.

Tradice nese odpovědi na to, co je třeba dělat v budoucnosti, a čerpá ze zkušeností minulosti. Služba státu a společnosti. Stát, který vytváří univerzální podmínky pro bezpečnost a rozvoj. Meritokracie. Samoorganizace na místní úrovni. Svoboda ne na úkor druhých, ale společně s druhými. Kontrola nad tím, aby se nejdůležitější výrobní prostředky nedostaly do soukromých rukou, zejména ne do rukou cizích. Kombinace státního, kolektivního a soukromého sektoru v ekonomice (ten se bude mimo jiné spoléhat na aditivní technologie, 3D a 4D tiskárny). Vytváření trvanlivých věcí, a to i prostřednictvím samoopravitelných a programovatelných materiálů. Geografický a hodnotový determinismus. Silná umělá inteligence – asistent schopný zpracovávat velká data, zajišťující integritu rozvoje a strategického plánování.

V nadcházejících desetiletích budeme dělat totéž, co ruská civilizace dělala o staletí dříve: osvojovat rozsáhlá území Eurasie, čistit naše historické země od Ukrajinců, usazovat arogantní Evropu na její místo a ničit globální hegemonii západních parazitů.

 (*) Na základě digitální technologie shromažďovat všechny údaje ekonomiky státu, podniků, vyhodnotit a zprůhlednit tak vzájemné vztahy, zjednodušit spolupráci a kooperaci, zprůhlednit finanční operace, náklady, zkrátka by se značně zefektivnilo státní hospodářství.

***

Glosa: A víte co? Nechám ji, tu glosu, na vás. A protože úporné myšlení bolí a vyžaduje spoustu cukru, zásobte se sladkostmi, sladkým čajem, dorty i sladkým ovocem a zkuste sami si odpovědět na otázku, jak se to týká i našeho vlastního osudu a možná pochopíte a možná i ne … ale já vám to neulehčím. Už ne. Ale vězte, že nejhorším rádcem je naše vlastní hloupost, zjednodušování a i nenávist. Jen pamatujte, že nesprávná hodnocení vedla a budou vést nejen k nepochopení toho, co se děje u nás, ale jsou i přímou cestou tam, kam stále jdeme – do otroctví jak fyzického, tak především duševního. A co je nejhorší – především těch, co máte nejvíce rádi VY sami. 

**

Peter 008, Pokec24

https://flibusta.is/b/801201/read

Na snímku je zachycena barikáda a revolucionáři na Litejném prospektu v Petrohradě – únor 1917

**

ODKAZY:

1. Zeiten und Menschen. Paderborn: Schoeningh, 2011
2. Абрамова С.Ю. Африка: четыре столетия работорговли. М., 1992
3. https://archive.siasat.com/news/britain-robbed-45-trillion-india-columbia-university-study-1446535/
4. Fitzgerald G. 1973. Towards a New Ireland. Dublin. P.67
5. Снесарев А.Е. Индия как главный фактор в среднеазиатском вопросе. СПб.,1906
6. https://dic.academic.ru/dic.nsf/sie/2872/ВАНДЕЙСКИЕ
7. Daniel Vangroenweghe. Du Sang sur les lianes. Bruxelles, 1986. P.10
8. Семенов В.Ф. Пауперизм в Англии XVI века и законодательство Тюдоров. В сб. Средние века. Выпуск  IV. М.,1953.
9. W. Harrison. The description of England prefixed to the Holinshed’s Chronicles, vol.I, 1807, p.186; Самаркин В.В. Историческая география Западной Европы в средние века. М., 1976, с.197
10. Тревельян Дж.М. История Англии от Чосера до королевы Виктории. Смоленск, 2001. ( https://flibusta.is/b/452221/read )
11. Таmtéž
12.  https://www.oxfam.org/en/press-releases/richest-1-percent-bagged-82-percent-wealth-created-last-year-poorest-half-humanity
13.  https://zavtra.ru/blogs/yad_nezalezhnosti
14. Таmtéž Peter 008