V zásadě to není žádná novinka. Už dva roky píšeme o tom, že Britové, když si uvědomili, že Ukrajina selhala a bude pohřbena, vsadili na celoevropskou válku proti Rusku – pod patronátem USA. Zatím, co se Joseph Robinett Biden v Bílém domě snažil pochopit, kdo je a jak se sem dostal, mechanismus rozšíření války byl už jasný: provokace v Baltském moři (méně pravděpodobná v Černém moři nebo na běloruské hranici), která nedá Rusku šanci vyřešit krizi bez střelby, následná hysterie ohledně „útoku“ na zemi EU a NATO, prohlášení o vojenské podpoře ze strany lídrů EU (vyslání vojsk a techniky, ovšem bez formálního vyhlášení války Rusku). Nakonec by vstoupily na scénu Spojené státya Británie s požadavkem, aby Rusko zastavilo palbu, a hrozbou, že v opačném případě poskytnou spojencům veškerou možnou podporu.
Upozorňuji, že mechanismus provokace předpokládá, že ve všech případech zahájí vojenské akce proti konkrétní zemi Rusko. Moskva si může pouze vybrat: zaútočit na Pobaltí, jež zablokovalo Kaliningrad, nebo doufat v zázrak; potopit transporty s francouzskými a německými vojsky a technikou směřujícími do baltských přístavů, nebo vyjádřit protesty; zaútočit na území USA a Británie v reakci na jejich ultimátum, nebo souhlasit s příměřím a jednáním za jejich zprostředkování. Jakákoliv smlouva by nakonec nevyhnutelně vedla ke kapitulaci (protože jakmile by byly splněny některé požadavky, Západ by okamžitě předložil nové). Bylo by to stejné jako eskalace, jež by vedla ke světové jaderné válce.
Trump neříkal jen tak, že Biden směřuje k jadernému armagedonu. Není důležité, zda si Biden své činy uvědomoval, nebo zda jej řídilo jeho okolí, ale lidé, kteří v USA rozhodovali (stejně jako většina britského establishmentu a eurobyrokracie), byli přesvědčeni, že Rusko se k jadernému konfliktu neodhodlá a ustoupí. Na Západě však byli i jiní politici, kteří nepochybovali o tom, že pokud bude Rusko přitlačeno ke zdi, jaderné hřiby vyrostou po celém Západě – nikdo neodejde bez svého podílu. Tito lidé se dostali k moci v USA spolu s Trumpem a jejich stoupenci postupně vytlačují evropské levicově liberální zastánce války.
V důsledku toho USA vypadly ze hry a Trump otevřeně prohlásil, že pokud chce Evropa s Ruskem válčit, může tak učinit sama, bez Spojených států. Evropané nutně válčit nechtějí, ale prostě nemohou s Ruskem neválčit, protože přiznání porážky v ukrajinské krizi by zcela znemožnilo levicově liberální evropské elity. Aby bylo jasné, proč je to důležité – pro EU by to znamenalo politické, ekonomické a společenské změny v rozsahu těch, které otřásaly Ruskem po Říjnové revoluci až do začátku Velké vlastenecké války. Evropa, jak ji známe, zmizí a nová se bude rodit v mukách, ve srovnání s nimiž budou 90. léta v Rusku jen mírným deštíkem během letního pikniku.
Evropané však s Ruskem válčit nemohou. Nemají k tomu ani armády, ani skladové zásoby, ani možnost rychle rozvinout odpovídající vojenskou výrobu. Bez USA je EU pouhým papírovým tygrem. Vlastně ani to ne, papírový tygr je strašnější než EU bez USA. Proto Alastair Crooke zdůrazňuje, že provokace musí být tak strašná a rozsáhlá, aby ani Trump, ani jiní američtí a evropští politici – zastánci deeskalace – nemohli nevstoupit do války s Ruskem.
Mimochodem, jako věrný poddaný Jeho Veličenstva Alastair Crooke nic neříká o vedoucí roli Británie při vypracování tohoto plánu a přípravě provokace. Za všechno může EU, která se chystá vtáhnout USA do války s Ruskem, a Spojené království šlo jen tak náhodou kolem.
Je to pochopitelné. Provokace se již pravděpodobně odvrátit nedá. Britové a evropská byrokracie se nemohou nepokusit využít svou poslední šanci. Kdysi jsem psal, že je nic nezastaví. Dokonce i v Kyjevě by mohli odpálit jadernou nálož, aby obvinili Rusko. V poslední době však ukrajinská vláda již dostatečně nekontroluje situaci v zemi. Vnitrostátní opozice proti Zelenskému, jež zatím není schopna dosáhnout jeho odchodu, se nevzdává pokusů zbavit se ho a ponechat si alespoň nějakou část Ukrajiny.
V takové situaci je příprava rozsáhlé jaderné provokace, která vyžaduje přísné utajení, velmi komplikovaná, protože do její organizace je třeba zapojit stovky lidí (přeprava, skladování příslušných zbraní, jejich převoz přes hranice, ostraha a další opatření nelze provést bez zapojení velkého počtu lidí). I kdyby se na hranici jednoduše nahradili celníci a pohraničníci důvěryhodnými lidmi, okamžitě by se rozkřiklo, že se převáží něco velkého a tajného.
V poslední době však Ukrajinci spolu s Brity začali pracovat na variantě námořní provokace, při níž by útočili na tankery jakékoli země převážející ruskou ropu. Rusko již začalo reagovat na oděský přístav a lodě, jež do něj připlouvají. V zásadě je možné zorganizovat nějakou „Lusitanii“* (s vlivnými Američany na palubě) silami britského námořnictva a jejich ukrajinských kolegů. Složitější by však bylo prokázat „vinu“ Ruska. Jak ukazuje zkušenost Polska, už nestačí pouze prohlásit, že Rusko chtělo vyhodit do vzduchu železniční trať a způsobit velkou katastrofu, je třeba předložit přesvědčivé důkazy.
A v tom je vlastně ten háček: jak zorganizovat provokaci tak, aby dokonale otřásla představivostí „všech lidí dobré vůle“, aby poskytla „přesvědčivé důkazy“ ruské „viny“, aby se nikde nezanechaly stopy a aby Spojené státy neměly na výběr? Úkol je složitý, ale jak ukazuje zkušenost, řešitelný. Pokud britští diplomaté (byť již v důchodu) začínají varovat a distancovat se, znamená to, že příprava nějaké rozsáhlé ohavnosti vstoupila do závěrečné fáze nebo je v zásadě dokončena a londýnským podněcovatelům války zbývá jen vydat rozkaz k zahájení operace.
Zastánci eskalace nemají totiž moc času. Do března, pokud se ukrajinská armáda nakonec nerozpadne a Zelenskyj bude ještě ovládat nějakou část ukrajinského území, musí Trump stáhnout USA z ukrajinské krize a přeorientovat se na indicko-tichomořský region a Latinskou Ameriku. Tím spíše, že oznámil zahájení vojenské operace proti Madurovi ve Venezuele v nejbližší době. Pokud Britové a evropští byrokraté pustí Spojené státy z ukrajinské krize a umožní jim zapojit se do jiných, nebude již možné vrátit je zpět. Washington si nemůže dovolit pobíhat po světě jako šílený králík a dvě nebo tři velké krize v různých částech světa nezvládne ani organizačně, ani z hlediska zdrojů, logistiky ani financí.
Na Západě rádi spojují politické akce s tradičními svátky. Lépe se to pamatuje a vyvolává to více emocí. Právě vstupujeme do období svátků: katolické Vánoce, Nový rok, pravoslavné Vánoce, Epifanie**. Obecně lze říci, že od poloviny prosince do konce ledna je pro organizátory provokací vhodný prakticky každý den. Zbývá jim jen najít odvahu a uskutečnit svůj plán.
Po únoru sice nebezpečí nezmizí (nezmizí až do konečného globálního urovnání), ale výrazně se sníží a čím více se budeme blížit roku 2026, tím bude nižší.
***
*
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (11:53 15.12.2025)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
*
* Potopení Lusitanie bylo jedním z milníků první světové války. Loď byla chloubou americko-britského rejdařství CunardLine. Potopila ji německá ponorka 7. května 1915. Během 18 minut zahynulo 1198 cestujících a členů posádky. Když v březnu 1917 potopily německé ponorky 5 amerických obchodních lodí, vstoupily Spojené státy do války.
** Epifanie /zjevení/:
V západní tradici se slaví jako Svátek Tří králů 6. ledna. Je to připomínka cesty Tří králů, kteří uctili nově narozeného Ježíše, čímž se Kristus zjevil pohanům.
V pravoslavné východní tradici se slaví 19. ledna jako Křest Páně v řece Jordán, kdy byl Ježíš poprvé rozpoznán jako Mesiáš.
*
Podpořte nás
Vaše podpora je pro nás nezbytná, abychom vám mohli i nadále poskytovat ty nejlepší informace ze světa i z domova, všechno to, co se momentálně mocní snaží před vámi zatajit. Díky vašim darům budeme moci pokračovat v poskytování pluralitních názorů a skutečně objektivních informací. Spoléháme na vás a děkujeme
Účet Nové Republiky:
2300 736 297 / 2010
*
Z toho obsazení Ruska, by ti co žijí z roku na rok, stejně neměly žádný užitek. Tak zvané západní státy jsou prolezlé muslimy, takže je jasné, kdo by z toho měl největší užitek. Samozřejmě nejdemokratičtější stát na světě.