Jan Palach se upálil na protest proti komunistům a je vzorem (Mýty, nástroj ovládání lidí –  9)

Nejsilnější moc je moc ovládat lidskou mysl.

Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média. Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus, odvádějící lidi od reality, je malý zlomek. Opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.

Prvním předpokladem pozitivní společenské změny je nahradit u dostatečné části populace falešný obraz skutečnosti pravdivou realitou. A pro tento cíl je potřebné rozbít mýty, kterým lidé věří. V sérii článků se pokouším demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejího vědomí.

Ideologie má ve společnosti negativní konotaci. Málokdo z těch, kteří ideologii chápou, vědí, že autorem myšlenky „ideologie je falešné vědomí“ je Karel Marx. Domnívám se, že ideologie v původním významu řád (systém) idejí může mít i pozitivní význam. Poselství Ježíše je také soubor idejí a tedy ideologie. Ideologie je tmelem společnosti a problémem současné mocenské elity nejen u nás, ale i u evropské politické elity, je absence věrohodné ideologie.

Tuto absenci nahrazuje frází o našich evropských hodnotách. Již tato floskule je věcně chybná, protože může mluvit pouze o hodnotách Evropské unie. Vzhledem k tomu, že Evropská unie je formální sociální entita, může hodnoty definovat formálně, úředně. To však nelze učinit s evropskými hodnotami, které jsou produktem živého sociálna evropských společností a nelze je formálně určit.  Floskuli o evropských hodnotách můžeme slyšet často, aniž bychom slyšeli, které hodnoty to jsou. Tato stydlivost je na místě, protože pokud by konkrétní hodnotu jmenovali, ihned by tím vyjevili své pokrytectví a prolhanost. Pravděpodobně by mluvili o svobodě slova jako o evropské hodnotě. Ovšem myslící Evropan by ihned tuto hodnotu konfrontoval se systematickou snahou o cenzuru, která stojí Evropany nemalé finanční prostředky.

Absenci věrohodné ideologie nahrazuje česká politická elita upnutím se na některé osobnosti, z nichž dělá modly. A jak víme z křesťanství i z jiných kultů, nejlepší je mrtvá modla. Mrtvý se nemůže bránit ani nic pokazit. Při instalování modly má významnou roli pohřební rituál. Pohřeb Václava Havla měl až asiatský rozměr a nijak nezaostal za pohřbem vůdce KLDR Kim Čong-ila, který se konal ve stejné době. Stejnou funkci měl i pohřeb Karla Schwarzenberga.

Zcela ojedinělou byla smrt Jana Palacha. Ojedinělá byla všemi parametry. Dramatičností zapálením sebe sama, místem činu, magickým, kultovním a sakrálním místem českého národa – mezi Národním museem a sochou sv. Václava, dobou, v čase krátce po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy národ byl traumatizován z brutálního potlačení Pražského jara. Ojedinělá byla také jednota lidí v odporu proti okupaci, i když marginálně se našli i lidé, kteří se s okupací ztotožňovali (Petr Pavel a jeho rodina). Nezvládnuté emoce lidí se „navěsily“ na tento čin a na Jana Palacha, z kterého udělaly hrdinu, do něhož se promítaly.

Ode dne, kdy zemřel se stal on a jeho čin objektem manipulace, především novinářů a propagandistů napojených na politiky. Každá garnitura politiků v každé době za těch 56 let od této události upravuje reálnou událost a osobu Jana Palacha do podoby, která je pro ni domněle výhodná. Palach je mediálně a sociálně velice výhodná komodita. Funguje jako věnec slámy, který se stává základem pro věnec květin, které se do věnce slámy zapichují. Palach je takový slámový věnec, který politici, novináři a kdekdo zneužívají jako základ pro svůj produkt. Příkladem je Jana Černochová, které jsem si poprvé před léty povšiml, když mluvila ve sněmovně jako poslankyně o Janu Palachovi. Bylo to tak hloupé a lživé, že jsem si Janu Černochovou od té doby zapamatoval.

Dokonce jsem četl na Novinkách článek, v němž novinář tvrdil, že se studentkou fakulty sociálních věd a publicistiky Evou Bednárikovou Jan Palach přišel o panictví, což je naprostý nesmysl. S Evou jsem několikrát o Palachovi mluvil a situace byla jiná. Eva měla kamarádku, která byla nemocná a ta vytvářela zdání, že je přítelkyní Palacha. Jiné vymyšlené narativy nasazené na Palacha mají již politický charakter.

Součástí palachovského mýtu je tvrzení, že o Palachovi se po jeho upálení nesmělo mluvit, což není pravda. Ve zpravodajství Československé televize vystoupil Luděk Pachman a 21.1.1969 dokonce prezident republiky Ludvík Svoboda, který také pozval několik studentů na Hrad, včetně Luboše Holečka, který mluvil s Janem Palachem v nemocnici. Za Janem Palachem byl v nemocnici ministr školství Vilibald Bezdíček, ministr pro mládež a tělovýchovu Emanuel Bosák a předseda Sdružení organizací dětí a mládeže Zbyněk Vokrouhlický. Předseda české vlády Stanislav Rázl pozval několik studentů k sobě na diskusi. Mezi nimi byl i Zděnek Zbořil předseda fakultního výboru FF UK. Snažil se studenty uklidňovat, ale nakonec souhlasil s většinovým názorem, který byl kritický k tehdejším vládním institucím.

Ovšem následovalo postupné utlumování zájmu o Jana Palacha a vyvrcholením bylo přenesení jeho ostatků z pražského hřbitova na Olšanech do hřbitova v rodných Všetatech.

K protestním politickým sebevraždám došlo i v polistopadové kapitalistické společnosti. Jak se k nim postavila vládnoucí moc? Z řady politických sebevražd si všimněme dvou. První sebevražda mladého muže se uskutečnila v roce 2002 a byla informačně potlačena. Další sebevražda se odehrála 31. října 2022. Před Úřadem vlády se zastřelil starší muž. Tato politická sebevražda byla anonymizována. Nebylo zveřejněno jméno muže, zapálené svíčky byly odstraňovány a bylo zakázáno je dávat na místo události. Přitom ve všech třech případech Palach + další dva obětovali životy pro politické hodnoty stejně. Avšak sebevraždy v roce 2002 a 2022 se nedaly využít pro stávající politickou moc a tak byly vytěsněny z veřejného a mediálního prostoru. Politici deklarující demokracii se zachovali hůře než komunisté, politici systému, kterému oficiálně říkáme totalitní. Počet sebevražd celkově roste.

V hodnocení Jana Palacha a jeho činu jsou dva alternativní přístupy. První přístup vidí v Janu Palachovi hrdinu a vzor. Druhý vnímá událost z pohledu psychicky labilní osobnosti. Tento přístup je diskvalifikován nálepkou, že je komunistický.

Disidentský a polistopadový pohled na upálení Jana Palacha má dvě roviny. První je dezinterpretací chování a cíle Jana Palacha. Druhá rovina je jeho adorace.

Já mám i ve svém okolí kamarády a přítelkyně, s nimiž vedu o Janu Palachovi polemiky. Můj kamarád J. Š., který se s Janem Palachem i osobně znal, ho vyzdvihuje na piedestal jako hrdinu a vzor pro národ a generace. Tento přístup nejenže odmítám, ale považuji ho za škodlivý a nebezpečný.

Klíčové je filozoficko antropologické východisko pro smysl života člověka, kterým je duchovní vývoj člověka. Cokoliv, s čím se člověk v životě střetává, slouží jeho duchovnímu vývoji. Přínos životních událostí je individuální podle duchovní a vzdělanostní úrovně a inteligence jedince. Člověk je dualita individuálního a sociálního, a proto podle své sociální vyspělosti má také usilovat o vývoj společnosti.

Sebevraždou jedinec zastaví proces svého duchovního vývoje i podíl na vývoji společnosti. Je to vlastně rezignace a útěk z přirozeného řádu věcí. Kdybychom měli páchat sebevraždu vždy, když se nám společnost nelíbí, řadě z nás by nestačilo sedm kočičích životů. Nejenže Jan Palach utekl z vlastního hlavního bojiště, do něhož byl vložen, ale ocitl se i mimo složitý společenský vývoj od roku 1969 do současnosti. Myslíte si, že by byl ochoten položit život za společnost, kterou v současnosti v “Československu“ máme a že by byl s ní spokojen?  Jeho ústřední hodnotou rozhodně nebylo Zlaté tele, jako pro současnou konzumní společnost. Svým vědomím zůstal v posrpnové normalizaci.

Na rozdíl od něho, kolik jsem musel vyložit intelektuálního úsilí a rozvinout kognitivních dovedností k pochopení všeho, co se ve společnosti za těch 56 let dělo. Tak jako jsem se v šedesátých letech a v Pražském jaru alikvotně podílel na společenské změně, podobně se snažím působit na společnost i nyní, a tím současně měním i sebe. Má osobnost a spiritualita se za tu dobu posunula, na rozdíl od Jana Palacha, který zamrzl svou osobností i společností v roce 1969. V čem hrdina, v čem vzor, když popřel smysl svého zrození? Navádění mladé generace k následování je naváděním k destrukci a genocidě národa. Komplementárně k tomu působí aktivity Petra Pitharta, Matěje Spurného a dalších, kteří usilují o kulturní, sociální a historickou destrukci českého národa.  Opakem je vyzývání T. G. Masaryka k drobné národní práci.

Psychický stav české populace v srpnu 1968 bych charakterizoval jako kolektivní hysterii, to se týká i mne.

Politická pozice Jana Palacha byla levicová. Také měl velice pozitivní vztah k Sovětskému svazu, kde pobýval několik měsíců. Co Jana Palacha trápilo a stálo za jeho rozhodnutím bylo postupné opouštění polednové politiky. Tato politika byla nejexaktněji formulována v „Akčním programu KSČ“, přijatém na plenárním zasedání ÚV KSČ.  Mýtus o upálení na protest proti komunistické ideologii je nejen dezinformace, ale je to přímo protiklad skutečnosti. Jan Palach stál za komunistickou ideologií Pražského jara silněji než řada vrcholných komunistických funkcionářů.

Příčinnost sebevraždy J. Palacha má dvě větve, kognitivní a psychickou. Výrazem kognitivní je sociologická a politologická nedostatečnost. Zjednodušeně lze říci, že svůj fiktivní svět zaměnil za realitu. V jeho světě bylo možné aktivovat lednové ideály občanů a pohnout svědomím armád Varšavské smlouvy k odchodu z Československa. V reálném světě však platí jiné zákonitosti.

Vliv na okupaci mohl mít nejmocnější muž světa, americký prezident Lyndon B. Johnson. S ním však v předstihu okupaci konzultoval sovětský velvyslanec v USA A. Dobrynin. Sovětskému velvyslanci bylo řečeno, že Československo je v sovětské sféře vlivu a USA s tím nemají nic společného.

USA okupace Československa vyhovovala, protože diskreditovala SSSR a odváděla pozornost od masakrů prováděných USA ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Jen na Laos dopadlo 270 milionů kusů bomb, více než bylo použito bomb za celou 2. světovou válku. Američtí politici dobře věděli, že okupací si Sovětský svaz dává gól do vlastní branky. Zbigniew Brzezinski dokonce prohlásil, že okupace je začátek konce Sovětského svazu. Proto USA nejen proti okupaci nevyvíjely žádnou reálnou aktivitu, ale v skrytu ji dokonce vítaly, i když samozřejmě událost patřičně propagandisticky, politicky a diplomaticky využily. Kdo na rozdíl od Jana Palacha reálně působil kolem okupace v Radě bezpečnosti OSN byl JUDr. Miroslav Polreich[1].

Ovšem Jan Palach nechápal nejen mezinárodní souvislosti, ale také sociální psychologii člověka, malých sociálních skupin, davu a národa. Zvláště u Čechů se za staletí existence na křižovatce uprostřed Evropy „vyšlechtil“ specifický modální člověk, s flexibilní strukturou mravnosti, morálky a pragmatizmu. A tento modální člověk si vyhodnotil reálnou situaci a tomu přizpůsobil své chování, kdy na jedné straně šel na pohřeb J. Palacha a adoroval ho, na druhou stranu se přizpůsobil nastupující normalizaci. Imperativ chování Petra Pavla, který prezentoval ve vystoupení v Evropském parlamentu: „Aby člověk přežil, tak se musí přizpůsobit“, byl i imperativem občanů v normalizaci.

Je tendence za statisíce vyloučených z KSČ obviňovat G. Husáka. Je pravda, že on určil rámec, ale nevyloučil ty statisíce. Za statisíci vyloučených jsou opět nejméně desetisíce vylučujících. Při prověrkách realizovali své zájmy, charakter a komplexy méněcennosti. Co se realizovalo v prověrkách v normalizaci není spjato výlučně s žádnou ideologií. Důkazem jsou obdobné procesy s opačným politickým znaménkem v devadesátých letech a současná moc komunistických antikomunistů a také zákaz propagace komunistického hnutí těmito komunistickými antikomunisty. Pokud bychom to chtěli personalizovat, můžeme se podívat na herce Ondřeje Vetchého, který před listopadem 1989 šel z role do role, po listopadu se náhle změnila historie, a on v „komunizmu“ nemohl hrát.  Po zahájení války na Ukrajině ucítil, že válka je obrovský kšeft a ihned se stal velkým milovníkem Ukrajinců a dodavatelem zbraní.

Chybné kognitivní procesy Jana Palacha o společnosti a o mezinárodních souvislostech by však nestačily. Vždyť velká část populace tomu, co se děje ve společnosti, vůbec nerozumí. Například do současnosti mnozí nepochopili, že listopad 1989 byl převrat StB. Přes tato nepochopení občané běžně sebevraždy nepáchají.

Chybné pochopení reality jako podnětu k činu dynamizovala psychika. Podobně jako virus napadne nejslabší orgán, také ve stavu kolektivní hysterie podlehne nejslabší článek, jedinec s oslabenou, labilní psychikou, který neunese obrovskou zátěž stresu a frustrace, která je navíc ze sociálního prostředí stále potvrzována. Chybělo to, čemu se v současnosti říká krizové řízení. Ovšem v Osvětimi a v dalších koncentrácích lidé přežili daleko horší situace. Není náhodou, že přeživší vězni z Osvětimi se oproti normální populaci ve statisticky větší míře dožívali vysokého věku. Prošli selekcí a přežili jedinci extrémně psychicky odolní a stabilní.

Součástí mýtu je také názor, že Jana Palacha ovlivnilo sebeupalování buddhistických mnichů. Tito mniši byli však buddhisty pouze vnějšně, formálními atributy. Pokud by pochopili Buddhovo poselství, nemohli by se upalovat.

Součástí palachovského mýtu je také jeho přiřazování k Janu Husovi. Zde jsou rozdíly ve všech parametrech. Jan Hus se obecně snažil vrátit církev k Ježíšovu poselství a konkrétně vyslovoval řadu požadavků. Také za ním byla práce rektora a jazykovědce. Nespáchal sebevraždu, ale odmítl zradit to, v co věřil. Plameny jako příčina smrti jsou to jediné, co tyto dva Jany spojuje.

Zemřít bylo těžké, ale těžší je každé ráno se rodit pro hledání a naplňování smyslu života a ten vnášet do společnosti. Pokud se však nejedná o tvory, kteří ve „faustovské volbě“ vyměnili svou duši za moc, peníze a funkce jako komunističtí antikomunisté. Jedná se o mafiány, jejichž loupežnými nástroji je ideologie, propaganda a politika a cílem nejsou drobné za prostituci a výpalné z barů, ale celá národní ekonomika, kterou pod propagandistickým krytím privatizace „vytunelovali“, a po vytunelování mají pro další patologické obohacování válku.

V opakovaných výzkumech české populace, zjišťující názor na nejvýznamnější osobnosti českých dějin, které jsem prováděl v devadesátých a nultých letech, se ukázalo, že česká populace dokáže vyhodnotit osobnosti podle hodnot, které jsou s nimi spojeny.  Na prvních místech žebříčku jsou Karel IV., Jan Hus, Jan Amos Komenský a Tomáš Garrigue Masaryk.

Petr Sak

Na snímku je na desce vedle Jana Palacha i další sebevrah upálením, dělní Jan Zajíc. Třetího upáleného se stejnou motivací už dnešní mocní tají úplně. Byl to Evžen Plocek, člen Celozávodního výboru KSČ, předseda Závodního výboru Revolučního odborového hnutí v jihlavském Motorpalu a delegát na 14.sjezdu KSČ, komunista zapálený pro reformy “pražského jara”.

*

Upozorňuji na mou nově vydanou knihu Sak, P. Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita v 21. století.

https://www.databazeknih.cz/knihy/clovek-a-realita-spolecnost-moc-a-spiritualita-ve-21-stoleti-586824  

[1] Polreich, M. Utajená zákulisí. Praha: Petrklíč, 2009.