Alexej Feněnko: Rusko by mělo opustit politiku jednostranných ústupků, aby rozptýlilo iluze Západu

O tom hovořil v interview pro Ukrajina.ru profesor fakulty světové politiky Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova, expert Ruské rady pro mezinárodní záležitosti Alexej Feněnko.

Asistent ruského prezidenta a předseda Námořního kolegia Nikolaj Patrušev prohlásil, že útoky Západu na ruské lodě a náklady ve světovém oceánu budou častější, pokud nebudeme klást tvrdý odpor těmto pirátům.

Podle jeho slov Rusko využije k urovnání situace politicko-diplomatické a právní mechanismy, ale pokud se to nepodaří dosáhnout mírovou cestou, blokádu „prolomí a zlikviduje námořní flotila“.

– Alexeji Valerijeviči, je Rusko připraveno na konfrontaci se západními zeměmi na moři?

– Pokud Rusko nebude na takovou konfrontaci připraveno, dalším krokem Západu bude buď pokus o odtržení Kaliningradu od naší země, nebo pokus o odtržení přístavu Pečenga, který by Finové opět rádi považovali za své Petsamo.

Toto dění sleduje velmi pozorně Japonsko, jež diskutuje o násilném obsazení sporných ostrovů Habomai, Šikotan, Kunašír a Iturup. Pokud by Rusko nebylo připraveno na konfrontaci na moři, potom by se muselo připravit na útok na svou územní celistvost.

– Je pro nás Finsko nebezpečným protivníkem? Víme, že Helsinky a Washington uzavřely rozsáhlou dohodu (v hodnotě přibližně 6,1 miliardy dolarů) na stavbu 11 ledoborců pro pobřežní stráž USA. Kromě toho – podle Patruševa – si Finsko pořizuje korvety, jejichž výzbroj je schopna zasáhnout severozápadní regiony Ruska.

– Nebudeme si nic namlouvat. U nás je občas zcela běžné tvrdit, že ta či ona země není pro nás významným protivníkem, že jeho armáda nestojí za nic. A pak se najednou setkáme s tvrdým odporem. Ti, kdo říkají, že Finové nejsou nebezpečným protivníkem, by si měli vzpomenout, že se totéž říkalo i o Ukrajině. Že je to neživotaschopný stát, že jeho armáda je téměř na úrovni kmenů Tichého oceánu. V co může taková Ukrajina vůbec doufat?

A ukázalo se, že může. Už čtyři roky s námi vede plnohodnotnou těžkou válku. Finové, vzpomeňme si na historii, byli velmi nebezpečným protivníkem pro Rudou armádu jak v Zimní válce, tak ve Velké vlastenecké válce.

Válka s nimi byla těžká a krvavá. Proč bychom si po takové historické zkušenosti měli myslet, že Finsko je slabá země? I když samotná historie této země čítá jen něco málo přes sto let, měli vždy dobrou armádu, která zaznamenala nejen porážky, ale i úspěchy. Vzpomeňte si na zapomenutou sovětsko-finskou válku v letech 1918–1920, kdy Finsko obsadilo část Karélie. Proto bych se skandinávským zemím nepoškleboval a nenazýval je druhořadými protivníky.

Nemluvím jen o Finsku, ale i o Švédsku. Po celé 18. století bylo pro nás Švédsko velmi nebezpečným vojenským protivníkem. Bitva u Poltavy nebyla jediná. Ještě sto let po Poltavě nám Švédové působili nemalé problémy v Baltském moři. Vzpomeňte si alespoň na rusko-švédskou válku v letech 1788–1790. Švédové na to všechno nezapomněli. Připomenu, že když si ve Švédsku v roce 2009 připomněli třísté výročí bitvy u Poltavy, ihned se ve švédské společnosti začalo hovořit o definitivním odmítnutí neutrality.

– Přitom Švédové měli v minulém století dobrou reputaci jako neutrální země.

– Ale zároveň měli vždy silné ozbrojené síly. Ještě v roce 1957 švédský Riksdag (jednokomorový parlament a nejvyšší zákonodárný orgán Švédského království) diskutoval o tom, zda se Švédsko má stát jadernou velmocí. Švédsko skutečně disponuje jaderným palivovým cyklem, který mu to umožňuje i v současné době. Švédské námořnictvo také nikdy nebylo slabé.

Švédové se rozhodli pro neutralitu po napoleonských válkách a po Vídeňském kongresu v roce 1814. Neutralita však může mít různé podoby. Švédská neutralita byla neutralitou se silnou armádou, která nám způsobovala vážné potíže jak v krymské válce, tak i ve Velké vlastenecké válce. Bylo nutné držet část ozbrojených sil v záloze s ohledem na možný vstup Švédska do války. Sovětské vedení se obávalo, že Švédové by se mohli připojit k mocnostem Osy, což by bylo pro Leningrad velmi těžkou ranou.

Když mluvíme o Velké vlastenecké válce, nezapomínejme na hrdinství našich diplomatů. Díky nim Sovětský svaz neutrpěl úder ani z boku, ani zezadu. Ani od Švédska, ani od Japonska, ani od Turecka. Vzpomeňme si, jak osmanská fronta zkomplikovala situaci Ruské říše v letech první světové války.

– A nyní může Rusko diplomatickými prostředky zabránit Tokiu v jeho revanšistických snahách ohledně navrácení Kurilských ostrovů?

– Po událostech v Kurské oblasti v roce 2024 se i v Japonsku rozproudila diskuse. Za prvé, na území jaderné velmoci lze bojovat konvenčními prostředky bez použití jaderných zbraní.

Za druhé, Rusko je připraveno vést válku na svém území konvenčními prostředky.

Za třetí, Rusko je připraveno i v případě okupace části svého území vyzvat k diplomatickému urovnání konfliktu.

Tokio si vztáhlo tyto poznatky na sebe. A co kdybychom, řekli si v Tokiu, obsadili sporné ostrovy náhlým útokem? Pustí se Rusko do plnohodnotné války s americko-japonskou aliancí? Nebo přistoupí k jednání?

Diplomacie zde opravdu nepomůže. Je zapotřebí mít na Dálném východě silné vojenské uskupení.

– To znamená, že jaderné odstrašování už v mezinárodních vztazích nyní nefunguje?

– Po událostech v Kurské oblasti na Západě a v Japonsku usoudili, že je neúčinné. Domnívají se, že je možné vést nejadernou válku na území jaderné velmoci.

První pochybnosti v tomto směru vyvolala válka mezi Vietnamem a Čínou v roce 1979. Vietnam porazil Čínu, nikdo jaderné zbraně nepoužil. Poté následovala válka o Falklandy v roce 1982, kdy Argentina obsadila část území jaderné velmoci – Velké Británie, a opět nikdo jaderné zbraně nepoužil.

Události v Kurské oblasti v roce 2024 je o tom přesvědčily.

– Takže, aby Rusko zvýšilo úroveň jaderného odstrašování, musí buď provést jaderné zkoušky, nebo jaderné zbraně použít?

– Bezpochyby. Rusko musí definitivně vystoupit z Úmluvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek. Zatím jsme jeho platnost nejednoznačně pozastavili. Dále odstoupit od smlouvy o zákazu jaderných zkoušek ve třech oblastech: v atmosféře, ve vesmíru a pod vodou. A provést příslušné zkoušky.

Domnívám se, že stojí za to vypovědět memorandum „jaderné pětky“ ze dne 3. ledna 2022. Jednalo se o prohlášení, že legální jaderné mocnosti se zdrží použití jaderných zbraní. Západ se rozhodl pro vojenskou podporu Ukrajiny z velké části právě proto, že po podpisu tohoto dokumentu byl přesvědčen, že Rusko do jaderné eskalace nepůjde. Je třeba tyto iluze rozptýlit.

– Neznamená to, že nás k tomu Washington jakoby tlačí, když i Trump oznamuje plány na obnovení jaderných testů v USA?

– Vzpomeňte si na román Alexandra Dumase „Dvacet let poté“: všichni duelanti jsou si podobní, protože nastal čas tasit šavle. To je Dumasova krátká odpověď všem, kteří se ptají, proč je naše pozice tak podobná americké? Protože pozice všech duelantů jsou si podobné v okamžiku, kdy je třeba tasit šavle.

Naším problémem, jak správně poznamenal Sergej Karaganov, je kultura jednostranných ústupků, která se vyvinula v dobách uvolnění napětí. Neobjevila se za Gorbačova, ale na počátku 70. let. Její smysl spočívá v následovném: „A co kdybychom Američanům neodpovídali? Počkáme, dříve nebo později přijde „normální prezident“, který situaci zhodnotí a konfrontaci ukončí.“ Uplynulých osmdesát let však dokázalo, že takový prezident nikdy nepřišel.

Američané nás k ničemu nenutí; důsledně provádějí silovou politiku, která je nepřátelská vůči naší zemi. Pokusy „neodpovídat“, „vyhýbat se“ je jen podněcují k zesílení tlaku. Americká kultura je totiž založena na pohrdání slabostí a na kultu úspěchu.

– Zmínil jste hrozbu, jež visí nad Kaliningradem. Nedávno německý deník Die WELT uspořádal pod svou záštitou vojenskou strategickou hru na toto téma. Byla založena na scénáři, podle něhož ruská armáda napadne Evropu a prorazí si cestu Suvalským koridorem (také Suvalskou kapsou) – což je úsek o délce 65 km na pomezí Polska a Litvy, který na jedné straně sousedí s Kaliningradskou oblastí a na druhé straně s Běloruskem. Tato myšlenka vzrušuje mysli západních stratégů již od dob studené války. Jak lze využít konzervativního myšlení evropských vojáků?

– Máme alternativní způsoby, jak odblokovat Kaliningrad. Například přes Litvu. Navíc vojenské umění je už proslulé hledáním nestandardních řešení.

– Nedávno skončilo v Ženevě další kolo třístranných jednání mezi Ruskem, USA a Ukrajinou. K čemu slouží taková setkání, když strany nadále trvají na svých pozicích v těch nejkomplikovanějších otázkách?

– Zvykli jsme si na to, že válka musí nutně připomínat druhou světovou válku. Ale to ani zdaleka nemusí být pravda. Vzpomeňte si na války v 18. a 19. století. Na pozadí bojových akcí probíhaly neustálé rozhovory.

Na frontě jsme zatím nedosáhli takového vítězství, jež by vedlo ke kapitulaci Kyjeva. A to je klíčový problém. Pokud je tedy naším cílem donutit Ukrajinu k míru, pak právě vojáci budou nejlíp vědět, jaký vojenský kontingent je k tomu zapotřebí.

*

Alexej Feněnko (na snímku) – Denis Rudomjotov, UKRAJINA.ru (06:30 21.02.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

**

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné v případě, že uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory s děkujeme.

Vaše redakce