Historik Jiří Jaroš Nickelli, jehož většinu příbuzných němečtí fašisté zabili, u pamětní desky uvedl:

Jaký byl cíl Velkogermánů a nacistů? 

Vyhnat Čechy z dosavadních území a vytvořit souvislé germanizační pásy, které by salámovou metodou rozkrájely české území. V Čechách to bylo Neveklovsko, Sedlčansko a Berounsko, na Moravě to bylo Moravskotřebovsko, Drahanská vysočina a Vyškovsko. Na Moravě na místo vyhnaných Čechů byli dovezeni tzv. bessarabští Němci – tzv. Volksdeutsche určeni k práci na uloupených českých pozemcích pro nově založené říšské komandantury. Když Němci opouštěli uloupené území koncem roku 1944, jak v Čechách, tak na Moravě, zachovali se barbarsky. Máme fotografie vypálených a zničených obcí, jako byl Neveklov v Čechách, nebo Krásensko na Moravě… Můžeme našim lhářům a nepřátelům republiky položit před oči tyto fotografie a také svědectví místních kronik. Ono je to všechno také zapsáno.

Připomínáme si zde statisíce našich poškozených, padlých a zničených jedinců i celých rodin českého národa, našich židovských i romských spoluobčanů. Také naše německé spoluobčany, hlavně sociální demokraty a komunisty i pokrokové antifašisty, kteří se postavili hitlerismu. I když jich byla menšina, uznáváme je a ctíme.

Mnozí naši odpůrci, hlavně nepřátelé republiky, nás za tuto desku napadají. Bez důkazů, jen svými bláboly, a zhusta i lžemi. Musíme ukázat všem, nejen nepřátelům republiky, ale i lhostejným, povrchně vzdělaným a ideově vzdáleným občanům na skutečnosti naší minulosti, které současný režim nejen zamlčuje, ale i hanebně selhává.

Mnozí se zaráží nad označením „vyhnání“ našich občanů z pohraničí v letech 1939 až 1945. Tyto občany nikdo nikdy neučil o tom, co se po mnichovské zradě stalo. Od převratu 1989 se výuka našich moderních dějin propadla do zapomnění. Mladší generace často nemá ponětí, co se v letech po Mnichovu a protektorátu u nás dělo – a pokud má, je zhusta zavalena účelovými nesmysly a výmysly.

Úkol vlasteneckých organizací je odhalovat historickou pravdu o dějinách republiky té doby, a tyto dějiny hájit a vykládat podle pravdy. Podle té pravdy, kterou nám ve středověku ukázal Mistr Jan Hus. Podle té pravdy, kterou nám ukazovali TGM, Edvard Beneš i Ludvík Svoboda.

Co nám pamětní deska říká?

České pohraničí po tisíc let našeho státu náleželo nám, českému národu. Němci se tam dostávali mnohem později, jednou v ostrůvcích za středověku, a nejčastěji v 19. století, kdy v rakouském mocnářství němečtí boháči, hlavně statkáři a továrníci z moci habsburské říše „kolonizovali“ naše pohraničí. Proč? Habsburské mocnářství český národ okrádalo a ponížilo, neuznalo práva českého království, a dovolilo Němcům částečnou kolonizaci. Němcům se však nikdy nepodařila souvislá kolonizace. To byl výmysl až tzv. sudetů 20. století – výmysl, kterým otravují nejen nás, ale celou Evropu a dokonce i europarlament, dodnes.

Když dostali čeští Němci zradou Západu klíč k našemu pohraničí, počali ukrutně řádit. Vyháněli české dělníky, české rolníky, české učitele, české četníky, české úředníky. A s nimi též židovské a dokonce i německé občany, kteří stáli na straně republiky. Byla jich menšina, ale byla to čestná menšina, na kterou nezapomínáme. Připomenu jen jedny z nich – mikulovské německé komunisty a sociální demokraty a antifašisty. Ustavili Republikanische Wehr a snažili se hájit republiku. Skončili v hitlerovských koncentrácích. Čest jejich památce!

Čeští Němci se na vyhánění dobře připravili

Měli organizace turnérů, ordnerů a freikorpsů. Co to bylo? Turnéři, jak název napovídá, byly tělocvičné organizace. Byli i zde v Brně a patřila jim tělocvična v ulici Úvoz. Dál to byli ordneři. Měla to být pořádková služba pro sudetské manifestace. Ve skutečnosti to byla zločinecká organizace násilníků a vrahů, připravujících státní převrat. Měli tajné sklady zbraní, dovážené z III. říše, a hned po Mnichovu je vzali do rukou a začali střílet po českých lidech. Stříleli v pohraničí i ve vnitrozemí. Stříleli v Kašperských Horách, v Nových Hradech, v Moravské Chrastové, v Jevíčku i v Krnově, v Mikulově i ve Znojmě, i zde v Brně. Ordneři měli přes jeden milion členů! A ti co nestříleli, začali vyhánět Čechy. Nejen ze škol, nejen z úřadů, nejen z obchodů, ale z vlastních domů. Existují tisíce svědectví o jejich řádění. Odbojáři ta svědectví shromáždili i do sborníků, které vycházely v dřívějších letech

Jiné to bylo s freikorpsy

Freikorps byla polovojenská zločinecká organizace, vytvořená z podnětu Hitlera. Hitler vydával rozkazy, jak má Freikorps postupovat. Někdy veřejně, jindy tajně. Velení Freikorpsu svěřil wehrmachtu a nacistům III. říše. Štáb byl na zámku Dondorf v Říši. Freikorps měl údajně 70 000 mužů odhodlaných vraždit a vyhánět Čechy na běžícím pásu. Měli výzbroj dodanou wehrmachtem. Pušky, pistole, granáty, samopaly, lehké i těžké kulomety. Náklaďáky a vojenské vozy byly k dispozici. Pak bylo lehké vyhánět bezbranné Čechy nebo i osamocené četníky nebo Finanční stráž (tj. celníky). Např. z mých rodinných příslušníků člen československé Finanční stráže Vojtěch Arient, dědeček manželky, bojoval s freikorpsy a ordnery na Kvildě a byl jeden z mála, který boj přežil. Jiní toto štěstí neměli. Řada obránců českého pohraničí, četníků nebo Stráže obrany státu, byla zraněna, zastřelena, často ze zálohy, nebo dokonce odvlečena do německého vězení. Ti co přežili, byli za okupace posláni do vězení a do koncentráků. Mnozí tam zahynuli.

Kolik bylo vyhnaných Čechů z českého pohraničí? 

Podle odborníků a publikovaných záznamů se počet vyhnaných Čechů, Židů a Romů z našeho pohraničí v letech 1938 a 1939 odhaduje na 250 000 osob. Toto potvrdili i britští pozorovatelé, kteří byli přítomni tomuto vyhánění a podávali do Británie zděšené zprávy o hrozném vyhánění.

Starosta Londýna Harry Twyford byl zděšen z výsledku Mnichova a z vyhánění Čechů. Přiletěl do Prahy organizovat humanitární akci na pomoc českým uprchlíkům vyhnaným z pohraničí. Máme jeho fotografii z Prahy. Naši odpůrci tvrdí, že vyhánění je výmysl. Lži různých pánů Krystlíků i jiných lze pohodlně vyvrátit. Jen chtít.

A co tedy ta cifra na naší desce? Tam máme o sto tisíc více! To jsme se spletli? Nikoliv, byla totiž dvě vyhnání. To druhé bylo v letech okupace z českého vnitrozemí. To je právě těch sto tisíc občanů, o které naše deska navýšila udaný počet. Příčinu najdeme v plánech na germanizaci protektorátu. První plán připravil říšský protektor Neurath, ke kterému poníženě lezla protektorátní šlechta, jak dokázal docent Benda nálezem knihy návštěv válečného zločince von Neuratha. Druhý návrh podal generál Friderici, třetí návrh kat Čechů sudet K. H. Frank a poslední, notoricky známý návrh, podal sám R. Heydrich

A návrhy počali realizovat. Pod záminkou budování střelnic wehrmachtu v Čechách na Neveklovsku, na Moravě na Drahanské vysočině. Vyhánění Čechů začalo již roku 1940 a skončilo někdy roku 1944, kdy říše počala dostávat již konečný nářez Sovětů a spojenců.

Jaký byl cíl Velkogermánů a nacistů? 

Vyhnat Čechy z dosavadních území a vytvořit souvislé germanizační pásy, které by salámovou metodou rozkrájely české území. V Čechách to bylo Neveklovsko, Sedlčansko a Berounsko, na Moravě to bylo Moravskotřebovsko, Drahanská vysočina a Vyškovsko. Na Moravě na místo vyhnaných Čechů byli dovezeni tzv. bessarabští Němci – tzv. Volksdeutsche určeni k práci na uloupených českých pozemcích pro nově založené říšské komandantury. Když Němci opouštěli uloupené území koncem roku 1944, jak v Čechách, tak na Moravě, zachovali se barbarsky. Máme fotografie vypálených a zničených obcí, jako byl Neveklov v Čechách, nebo Krásensko na Moravě… Můžeme našim lhářům a nepřátelům republiky položit před oči tyto fotografie a také svědectví místních kronik. Ono je to všechno také zapsáno.

V Čechách činil počet vyhnaných osob z vnitrozemí asi 60 000, na Moravě ze všech oblastí přibližně 40 000, vyhnáním zde bylo postiženo 33 obcí a jedno městečko. To je oněch sto tisíc, které s vyhnanými Čechy z pohraničí let 1938–39 činí dohromady oněch 350 000 osob, které uvádí naše pamětní deska.

Tři sta padesát tisíc občanů se často už nikdy nevrátilo zpět do svých domovů. Takový byl např. osud 300 vyhnaných občanů z moravského Lipovce. Ti byli celou válku nouzově umístěni do městečka Doubravice nad Svitavou, aby po skončení války přešli do pohraničí. Do zničeného Lipovce se tehdy už vrátit nemohli… Podobné příklady mohu konkretizovat dál a dál.

To je důvod, proč připomínáme naše vyhnané Čechy, Židy i Romy. To je důvod, proč na opačném konci republiky vznikl první monument vyhnaných Čechů v Plzni, za strašné nepřízně oficiálních kruhů. To je důvod, proč si naši krutou minulost z 15. března 1938 – obsazení zbytku Čech a Moravy hitlerovskou brannou mocí připomínáme právě v tento výroční den. Upomínková deska je tu na očích a paměť všem! – uzavřel historik Jiří Jaroš Nickelli.

*

Jiří Jaroš Nickelli, České Národní Listy

Na snímku čeští běženci vyhnaní sudťáky z českého pohraničí.Mnozí se do svých rodišť již nikdy nevrátili.