Sdružení sudetských Němců? To je lobby s majetkovými nároky, ne folklorní spolek

V posledních měsících se u nás znovu rozběhly vášnivé diskuze o sudetoněmeckém Landsmannschaftu, a to v souvislosti s chystaným sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Od organizátorů zaznívají slova jako „smíření, dialog, historická reflexe“, jenže na druhé straně se objevují obavy z opakovaného otevírání už dávno uzavřených kapitol v naší historii, z posunů – a to nemalých – ve výkladu dějin, které mohou mít nejen symbolické, ale možná i právní a rozhodně politické důsledky.

Proč dnes vyvolává poválečný odsun Němců v naší společnosti tak vášnivé diskuze?

Z jakého důvodu je většina debat o odsunu odvíjena od konce příběhu, a nikoli od jeho začátku?

Byly poválečné kroky Československa po roce 1945 výrazem spravedlnosti, pomsty, nebo státní sebeobrany.

Jsou Benešovy dekrety stále důležitou součástí našeho právního řádu, nebo jsou už tak trochu zbytečné?

A jak se v českých zemích formoval vztah mezi Čechy a Němci v průběhu historie?

To jsou jen některé otázky, které dnes otevřeme, a možná na některé z nich najdeme alespoň dílčí odpovědi. Mým hostem je bývalý velvyslanec naší republiky ve Francii, politolog, bývalý náměstek ministra zahraničí, profesor Petr Drulák.

*

Martina: A ještě zmíním, že jsi autor knih „Podvojný svět“, „Politika nezájmu“, „Česko a Západ v krizi“ a spoluzakladatel spolku Svatopluk. Petře, sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně – chtěla bych říct, že vyvolal silné reakce – ale vyvolal silné reakce jen u nevelké části populace. Co je podle tebe toto setkání za akci? Má to být skutečně, jak to organizátoři prezentují, gesto smíření? Nebo opakovaný návrat neuzavřené historické kapitoly, jak jsem říkala v úvodu?

Petr Drulák: Já tuto akci nevidím jako gesto smíření, a proto jsme také iniciovali dopis Berndu Posseltovi – ty patříš k signatářům – který podepsalo přes 40 osobností českého veřejného života, kde jsme ho vyzvali, aby to přehodnotil, aby nejezdil a v České republice takovéto akce nedělal. Proč? Sudetoněmecké krajanské sdružení Landsmannschaft je sdružení, které je jednoznačně politicky orientováno. To není nějaký kulturní spolek, ale je to sdružení, které hájí zájmy odsunutých Němců, nebo spíš jejich potomků.

A když se podíváme na strategii, tak centrem zájmu, centrem zpochybňování je boj proti dekretům prezidenta republiky, kterým se někdy zkratkovitě říká, často nesprávně „Benešovy dekrety“. I o tom možná budeme mluvit. Je to úsilí přepisovat novodobé české dějiny takovým způsobem, aby v nich byli sudetští Němci vylíčeni jako oběti českého násilí, a kteří tedy mají nárok na určitou nápravu nějakých domnělých křivd, které jim byly způsobeny. Takže toto je Landsmannschaft.

Kdyby to byla čistě kulturní, folkloristická akce bývalých občanů, tak bych říkal: „Proč ne.“ Ale tohle je politické sdružení, které působí v německé politice, a dneska možná ještě výrazněji působí v české politice, protože oni si už řadu let zvou na svá setkání nejrůznější české politiky. A to, že dostali pozvánku do Brna, s plným vědomím a s podporou místních úřadů, to také svědčí o tom, jaké postavení si za těch více než 30 let od roku 1989 tady vydobyli.

To je akce, která by tady byla třeba v 90. letech nepředstavitelná. Takže my tady vidíme legitimizaci jejich nároků, legitimizaci určité verze českých dějin, která není naše, ale je to verze sudetoněmecká. A bohužel vidíme, že významná část českého mainstreamu je k tomuto vstřícná.

Česká lhostejnost je největším spojencem sudetoněmeckých nároků

Martina: Když jsem si dělala osobní anketu mezi kolegy, tak mi překvapivě velké množství z nich říkalo, že sudetoněmecký Landsmannschaft už je jen jakési folkloristické sdružení. Myslíš si, že to je kouřová clona?

Petr Drulák: Obrovským spojencem sudetoněmeckého Landsmannschaftu je česká lhostejnost, a myslím, že většina lidí nad tím mává rukou a říká, že to je daleká minulost a že to je folklorní spolek. A proto vždycky zdůrazňuji, že toto není folklorní spolek, není to kulturní sdružení. Ale toto je sdružení politické s politickými nároky.

A Češi by si tohle měli uvědomit, že to je naprosto jasná lobbistická skupina. A oni to ani neskrývají. A když se podíváme na dokumenty Landsmannschaftu, tak jejich pohled na naše dějiny je takový, že nikdy nemůže být český. Já celkem chápu, že jsou tady lidé, kteří nad tím mávají rukou, protože česká lhostejnost je něco, co k nám asi nějak patří, a není to něco, s čím by se dalo něco dělat. Ale pak je tady skupina dobře organizovaných aktivistů, kteří této lhostejnosti využívají, vědí, že to projde, a postupně tady jejich nároky budou mít stále větší legitimitu.

Martina: A nepřesvědčilo tě ani to, že Landsmannschaft už asi před 12 lety vyškrtl ze svých stanov nárok na vrácení zabaveného majetku v někdejším Československu? A v roce 2023 Posseltovi poděkoval za toto smířlivé gesto v česko-německých vztazích i prezident Pavel.

Salámová metoda: nejdřív zmizí majetky, pak se zpochybní dekrety a nakonec se otevře vše

Petr Drulák: Tak je zajímavé, že prezident Pavel poděkoval. Proč to neudělali prezidenti předtím? Protože – myslím si – měli asi určitou představu o tom, co to znamená. To je samozřejmě taktika. Já jsem se díval na dějiny našeho nelehkého česko-německého soužití a zaujal mě rok 1935, kdy Konrad Henlein jel do Londýna, kde měl obrovské přednáškové turné, protože Němci měli v britské aristokracii obrovskou podporu, takže tam mohl udělat turné.

A na tomto turné se vyslovoval k nejrůznějším otázkám, k československým a k dalším. A on říkal: „My samozřejmě vůbec nezpochybňujeme Československo, my chceme být součástí.“ A pak říkal další věci. Takže si myslím, že tato taktika je něco, co patří do politického jednání. Do politického jednání patří, že když vidíte, že váš cíl je neprůchodný, protože když je otevřeně oznámen, tak nakonec akorát budí nepřátelství a poškozuje vaše hnutí, tak se tento cíl odsune do pozadí a řekne se: „Ne, nám nejde o majetky. Ale mluvme o bezpráví Benešových dekretů.“

To znamená, že o majetky nejde, ale o Benešovy dekrety. A v okamžiku, kdyby si nakonec někdo řekl, nebo kdyby tady převážil názor, že dekrety prezidenta republiky jsou skutečně bezprávím, že to bylo něco, co je špatné, a že bychom to měli všemi našimi ústavními prostředky vymazat…

Martina Kociánová: To by bylo právně poměrně složité.

Petr Drulák: Ale určitě by to bylo možné, a důsledky by byly složité. Ale když by se shodla nějaká ústavní většina, a teď by začali něco dělat a řekli si, že tohle je bezpráví, byla by tady prohlášení, tak by Landsmannschaft najednou řekl: „Tak jo, když to říkáte takhle, tak jak je to pak s občanstvím a s majetkem? A není tam potom nějaký náš nárok, když se toto změnilo?“

Takže je to – jak se někdy říká – salámová metoda. Tedy, že majetkové požadavky, které dlouhá léta měli, odsunou do pozadí, řekne se: „Ne, tohle sem nepatří, ale mluvme o bezpráví.“ Ale proč vlastně? Proč mluvit o tom, co oni vnímají jako bezpráví, když se česká a německá reprezentace shodly a v roce 1997 byla podepsána česko-německá deklarace k tomu, že otázky minulosti budeme považovat za uzavřené. A to myslím, že je hrozně důležitý moment.

Ale toto je organizace, která stojí trochu mimo tento konsensus a která neustále přichází se zpochybňováním toho, co se tehdy na české straně událo. A nejde o to, že bychom nebyli argumentačně vybaveni na to, abychom jim to vysvětlili – myslím, že už se to stalo několikrát – tedy, že to, co se stalo, mělo jasné příčiny a že tyto věci jsou určitým způsobem pochopitelné a odůvodnitelné. Ale tam jde o to, že v české společnosti je jednak lhostejnost, a pak je tady zapomínání, nezájem o historii, takže si nakonec lidé začnou říkat: „Ale možná ti sudetští Němci nakonec mají pravdu.“

Poslední pamětníci odcházejí a sudetoněmecké kruhy to dobře vnímají

Martina: Pravdou je, že shodou okolností mně k tomuto tématu psaly asi dvě, nebo tři děti rodičů, kteří ještě žijí – pánovi z Brna je 97 let, paní, jedné z posledních přeživších Ležáky, je také tak nějak – a jejich potomci psali, že jejich rodiče jim pořád říkají, že se s tímto čekalo, až zemřou poslední pamětníci. Myslíš si, že je to skutečně plán na léta dopředu? Tedy: „My si počkáme.“

Petr Drulák: Byl bych opatrný mluvit o plánu, protože to někdy zní trochu konspiračně. Nepředpokládám úplnou plánovitost, ale vidím v tom určitou energii, určité přesvědčení jít nějakým směrem.

Martina: A chopit se šance.

Petr Drulák: A čekat na šance. Nemyslím si, že by to bylo nutně nějak naplánováno, ale směr je jasný. A to, že to bylo v roce 1945, což je ode dneška dost daleko, vůbec neznamená, že by to poskytovalo nějaké jistoty a záruky v případě, že tu je přesvědčená menšina, která za to bude bojovat.

Protože když se podíváme na to, co se na dnešním progresivistickém Západě děje s nejrůznějšími skupinami, kterým bylo v minulosti třeba neoprávněně ukřivděno – třeba původní obyvatelstvo v Kanadě, ve Spojených státech, i v Austrálii – tak najednou vidíme, že tyto skupiny si dokážou vylobbovat věci, které znamenají poměrně významná plnění. A teď je vůbec nechci srovnávat, protože tam byli tito lidé skutečně oběti kolonizace.

Ale dokážu si představit, že v sudetoněmeckých kruzích toto velmi dobře vnímají, a vnímají i to, jak se dneska Německo nějakým způsobem snaží odškodňovat Namibijce – což byla do první světové války německá kolonie – a říkají si: „Tak každá menšina teď dostává nějaké odškodnění a jsou vyzdvihováni. Tak my jsme přece také menšina, která byla poškozena.“

A teď vůbec neříkám, že tato analogie je z historického hlediska jakkoliv oprávněná, protože to skutečně není tak, že československý stát po roce 1945 někoho kolonizoval a že by tady byla nějaká menšina původních obyvatel, která byla zničena. Nedá se to srovnat s žádným koloniálním projektem. Ale je to analogické přes tu ukřivděnou menšinu, která vytrvale uplatňuje nároky, které jsou neodůvodněné. K tomu se můžeme dostat.

Martina: Ty jsi tady zmínil česko-německou deklaraci z roku 1997. Tehdy ji uzavřel tehdejší kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus. A mnozí lidé tuto deklaraci pokládají za jasný vzkaz, že tato otázka je uzavřena. A z toho, co jsi před chvílí řekl, jsem vyrozuměla, že tady je šance to znovu zpochybnit?

Petr Drulák: Politicky se dá otevřít všechno. Je jedna deklarace – tak za 20 let, 30 let, 50 let může přijít jiná deklarace. Pokud na té druhé straně bude někdo, kdo bude ochoten toto dělat. A pokud jsou tady ve veřejných funkcích lidé, kteří jsou ochotní zvát Landsmannschaft, aby udělal svůj sjezd v Brně – tak dobře, zatím je to na úrovni Brna. Co já vím, jak budou český parlament a česká vláda vypadat za 10 let?

Lidovci byli vždy velkými experty na vztahy s Landsmannschaftem

Martina: Ty jsi před chvílí řekl, že Landsmannschaft je zkrátka spolek s politickými ambicemi a že politicky působí ještě výrazněji v české politice. Skrze koho?

Petr Drulák: Když se podíváme na minulá jednání, nebo na sněmy Landsmannschaftu, tak tam byli často jako hosté ministři, a myslím, že dneska už je téměř povinnost českého velvyslance v Berlíně, aby tam jezdil. Ale toto byla zvláštnost lidovců, čeští lidovci se v tomto hodně angažovali. Myslím, že hodně neslavnou postavou těchto událostí je třeba někdejší ministr kultury Daniel Herman. Ale nebyl sám.

Takže jejich vlivová síť tady k sobě dokázala připoutat některé politické činitele. Říkám, lidovci byli v tomto vždycky velcí experti, což možná souvisí s tím, jak představitelé této strany uvažují. To vždy byla strana nesmírně pragmatická, zvláštní strana, která se sice hlásívala – nebo možná hlásí – k nějakým křesťanským ideálům, ale byla to strana, která vždycky proslula obrovským pragmatismem.

A Landsmannschaft očividně našel nějaké páky, kterými dokázal tento pragmatismus zmobilizovat. Já o těchto vztazích nic nevím, tak můžu vyslovovat pouze nějaké domněnky, ale možná to ne všichni dělali úplně zadarmo. Teď nutně nemyslím, že by dostali třeba nějaké bezprostřední materiální plnění, ale když je poměrně vlivná organizace, tak může poskytovat nějaké jiné statky. Takže si dokážu představit, že vlivová síť Landsmannschaftu dokáže některé české politiky určitými plněními oslovovat.

Martina: A tyto jevy, které pozoruješ v naší politice – ale samozřejmě také v německé – tě ujišťují v tom, že sjezd Landsmannschaftu v Brně nebude o tom, že si budeme vyměňovat recepty na koláče a ukazovat, jak vypadají kroje na Moravě a jak vypadají dirndly?

Petr Drulák: Nevím, jestli tam budou mít i tento program, ale podstata tohoto sněmu je úplně jinde: Podstata je skutečně v legitimizaci jejich nároků, v legitimizaci jejich pohledu na dějiny. Co je jejich pohled na dějiny? To, že sudetští Němci jsou menšina, která trpěla, trpěla z českých rukou, a toto utrpení nebylo nikdy adekvátně vzato v potaz.

Takže toto je ten nárok. A dnešní podoba tohoto nároku je taková, že tam nejsou majetkové nároky, ale v okamžiku, kdy se tento nárok začne nějakým způsobem uskutečňovat, uplatňovat – a jak říkám, postava prezidenta Beneše je v tom naprosto klíčová – tak se otevírá přehrada k dalším nárokům. To je velmi důležité.

Všimněme si démonizace Beneše. To, že se skupinka, řekněme, intelektuálních hochštaplerů a chuligánů rozhodla, že bude k pomníku prezidenta Beneše připevňovat nějakou tabulku, která bude vysvětlovat, že Beneš není úplně tak dobrou postavou a že sice ta socha tady je, takže ji tedy nebudou kácet, ale že je potřeba přesně vysvětlit, co byl zač. To je jednání, které je poměrně nehorázné, ale jsou to lidé, kteří se těší určitému renomé v české, řekněme pražské kavárně.

A tyto věci jsou propojeny, protože boj o Beneše je hrozně důležitý. Beneš byl náš nejvýznamnější ministr zahraničí, kterého jsme kdy měli, a jeden z našich nejvýraznějších státníků. A to, jakým způsobem si do něho necháme kopat a jakým způsobem na něj necháme plivat, je velmi špatná vizitka. A je to také něco, s čím určitě Landsmannschaft pracuje a bude to využívat.

A pro ně je ideální, když to dělají Češi. Kdyby Posselt řekl: „Tady je potřeba k Benešovi udělat tabulku,“ tak by to nebylo takticky správné. Ale když to řekne Petr Pithart, tak si najednou řada lidí řekne: „No jo, tak ten Beneš byl skutečně složitá osoba. Možná by tam něco být mělo.“

Kritika Beneše je německá kritika, kterou si Češi vzali za svou

Martina: My máme v historii postavy, na které stále není jednoznačný názor, a možná ani nemůže být. Možná srovnám nesrovnatelné, ale mnozí mají velmi ambivalentní vztah třeba k prezidentu Háchovi, přestože byl v naprosto jedinečné a v naprosto destruktivní situaci. Zároveň máme rozporuplný vztah třeba k bratřím Mašínům, a mezi postavy našich dějin, o kterých stále pochybujeme a stále objevujeme nová pro a proti jejich krokům, je právě Edvard Beneš. A mě by zajímalo, proč myslíš, že je to teď mnohem silnější, než si v novodobých dějinách pamatujeme. Pořádají se konference, na kterých se Beneš usvědčuje z kolaborace se západními mocnostmi proti českému státu. Zkrátka všechno, co udělal, bylo špatně. Myslíš si, že to má nějakou spojitost? Nebo je to jen posun ve výkladu dějin, posun v hodnocení minulosti současnýma očima?

Petr Drulák: Já bych řekl, že jsou tu dvě věci. Jednak je to nějaký progresivistický módní trend, a to je něco, co zažívá celý Západ. Ve Francii řeší, jestli by vůbec někde měli mít sochu Colberta, toho velkého ministra Ludvíka XIV., protože Colbert je autorem zákona upravujícího obchod a nakládání s otroky. Takže to bylo ve Francii velké téma.

Britové zase zjišťují, jak to bylo s rasismem Winstona Churchilla. Když se Britové, Francouzi a další podívají do historie, tak musí zjistit, že každý z těch státníků byl rasista, protože tehdejší doba byla taková. A toto je jakási sebedestrukce Západu. Říkám „sebedestrukce“, ne sebereflexe, protože sebereflexe je v pořádku a je dobré vidět něco, co budeme považovat za slabosti těchto velkých postav.

Nebo je dobré si uvědomit, že některé jejich názory bychom asi dneska vnímali negativně, ale že tehdejší doba to vnímala jako něco normálního. A na tomto si uvědomit složitost dějin. To mi přijde ještě normální, to by byla sebereflexe. Ale sebedestrukce znamená, když na základě tohoto ahistorického přístupu začneme nějakou velkou postavu dehonestovat. A pak se hledají různé marginální figury, které nějakým způsobem mají odrážet představy progresivistů, což se v západním vztahu k vlastním dějinám děje naprosto běžně. Takže bych řekl, že je tady tento trend, kterého jsme součástí.

Ale potom je potřeba si klást otázku, proč je to tolik namířeno třeba na Beneše, a ne třeba na Masaryka? Protože Masaryk je také vysoce sporná postava, a to z nejrůznějších důvodů. A Beneš má obrovskou zásluhu, a v mnoha ohledech je v něčem i dál než Masaryk. A to proto, že Masaryk je otec Československa z roku 1918, ale Beneš tento stát zakládá dvakrát. Jednak exilovou akcí s Masarykem, kde sám Masaryk uznává, že bez Beneše by to nebylo. A pak po okupaci v roce 1939 zahajuje exilovou akci a vydupe si uznání exilové vlády, což vůbec nebyl jednoduchý proces, ale naopak to byl velmi složitý proces.

A tím se pak stává znovuzakladatelem, obnovitelem československé státnosti po roce 1945. A tato státnost leckomu vadí, protože tam se střetl s řadou zájmů. Na české polistopadové scéně je dobrým tónem určitá germanofilie. Já proti tomu nic nemám a musím říct, že mám celkem Německo i rád. Tedy to Německo, které jsem znal v 90. letech, ale ne to dnešní, abych řekl pravdu.

Ale cítím respekt k tomu, co Němci dokázali, ale to vůbec neznamená, že bych chtěl, abychom se jakýmkoliv způsobem podřizovali německým představám o tom, co by Češi v Evropě měli, nebo neměli dělat. Ale to je to, co v sobě bohužel současná germanofilie zahrnuje, že Češi přejímají německý pohled na samotné Čechy. A to je zvrácená věc.

A tato zvrácená věc se krystalizuje v pohledu na Beneše. To znamená, že kritika Beneše – která je dnes tak silná – to je německá kritika. Ale bohužel je to německá kritika, kterou si Češi vzali za svou. Češi se nechávají připravit o svůj vlastní pohled na jednoho z největších státníků, kterého kdy měli, a přebírají pohled jeho historických nepřátel.

A to je tedy ještě horší než progresivistické kácení ikon, protože to je výsledek určité zmatenosti myslí, tedy zmatenost woke a progresivistů. Kdežto toto se určitým způsobem překrývá s mocenskými zájmy některých skupin, jako jsou třeba sudetští Němci.

Martina: Já si Benešovy dekrety nechávám ještě na detailnější rozbor za chvíli. Teď bych se ještě vrátila k Landsmannschaftu v Brně. Posun ve vnímání dějinných událostí v naší republice a v našich hlavách je patrný, a mnozí kritici zdůrazňují, že Landsmannschaft dlouhodobě zdůrazňuje témata kolektivní křivdy – to je to, co už jsme tady zmínili – a že to příliš nedává do kontextu s předválečným vývojem, s podporou nacismu mezi sudetskými Němci. Myslíš, že je toto nazírání na kroky Landsmannschaftu přesné?

Sudetští Němci podrývali předmnichovskou republiku a drtivá většina se přiklonila k nacistům

Petr Drulák: Jistě, oni říkají: „Byli jsme odsouzeni na principu kolektivní viny.“ Ale není to tak úplně pravda, protože v poválečném zákonodárství to nebylo tak, že každý Němec je vinen. Ale je pravda, že tam byla určitá presumpce viny. Byla tam dána určitá presumpce viny, to znamená, že museli dokazovat, že se nějak neúčastnili zločinných akcí a že dokonce pomáhali českému národu, protože tím prokázali svou sounáležitost s českým národem. To znamená, že tyto předpisy ukládaly, že toto musí prokázat.

A teď, když to vezme nějaký lidskoprávní nebo politický filozof, který říká: „Lidé se rodí svobodní, mají svá práva a není možné někoho vinit za něco, co udělal někdo jiný.“ To se sice dá takhle hezky a abstraktně říct, ale v realitě – v realitě válek, ale i politického jednání – se to neděje.

Vždyť se podívejme, jakým způsobem funguje mezinárodní politika. Vždy tady máme nějaká uskupení, která mají své představitele, představitele států nebo nějakých skupin, a jednání těchto představitelů členy daného společenství zavazují. Takže to, že sudetští Němci soustavně podrývali předmnichovskou republiku ve 20. a 30. letech, to, že se drtivá většina z nich přiklonila na stranu nacistů – Henleinova Sudetoněmecká strana byla odnoží NSDAP – tak to jsou přece fakta, která vyvolávají určité následky.

Martina: Akce, reakce.

Petr Drulák: Akce, reakce. To neznamená, že každý sudetský Němec to tak měl, ale v té chvíli, kdy jsou dějiny v pohybu, když je někdo součástí společenství, které páchá zlo, tak samozřejmě nese následky tohoto zla. Myslím, že to je naprosto pochopitelné.

A to, že někdo přijde s nějakou politicko-filozofickou konstrukcí, že nějaký člověk jakožto osoba může být nevinný, to je určitě pravda, a určitě se během historických událostí křivdy dějí. Nejde o to zpochybňovat, že se řadě sudetských Němců určitě udála křivda, protože třeba nechtěli mít s Henleinem a Hitlerem nic společného. Ale byli součástí tohoto společenství, které neslo odpovědnost.

A ti z nich, kteří skutečně byli tak odvážní, že z toho vybočili, tak i tehdejší československý stát – i v tehdejší velmi těžké době, kdy se v několika měsících musely řešit velké otázky – říkal: „Ano, vám podáváme ruku.“ Takže takto to bylo. Ale používat nějaké absolutistické kategorie, že každý měl být souzen – tak takto to nefunguje.

Odsun je terminus technicus a jeho cílem byla stabilizace, ne pomsta

Martina: Jaký termín bys zvolil pro nucený odchod Němců? Říkáme tomu „vyhnání“, „divoký odsun“, odsun?

Petr Drulák: Tak my máme termín, který je naprosto správný, a to je termín „odsun“. Je to odsun, což je terminus technicus, a netýká se zdaleka pouze sudetských Němců, kteří odcházeli z Československa. Odsuny probíhaly i jinde v Evropě, například z Polska, což byly dokonce mnohem masivnější odsuny. Ale probíhaly i jinde.

Příkladem odsunu, který stabilizoval situaci mezi státy, je odsun a výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem ve 20. letech. Když se vytvořily nové hranice Turecké republiky a Řecké republiky, tak tomu neodpovídaly tamější menšiny, a než aby tyto menšiny působily jako destabilizující faktor v Řecku a Turecku, tak došlo k výměně.

Takže toto jsou odsuny. Je to něco, co samozřejmě lidem přináší obrovské útrapy, ale také to může stabilizovat situaci v tom smyslu, že momentální, jednorázové útrapy jsou potom cenou, která se platí za stabilitu a mírové soužití.

Martina: Jaký jsi měl dojem z odpovědi Bernda Posselta na výzvu signatářů, aby zvážili návštěvu Brna?

Petr Drulák: Tak byla to odpověď velmi zkušeného politika, který je na tyto diskuse zvyklý. Byla to odpověď, řekněme, diplomatická, přátelská, konstruktivní.

Martina: Trochu celuloidová.

Petr Drulák: Celuloidová, ale zároveň odpověď, která říká: „Tady jsme my. A my samozřejmě nic měnit nebudeme, ale rádi si o tom s vámi popovídáme.“

Martina: A všichni přijďte do Brna.

Petr Drulák: Všichni přijďte do Brna. To je pravda. A ještě nás zval do Brna.

Vláda, která sjezd v Brně označí za věc města, nechrání bytostné české zájmy

Martina: Co budeš v této souvislosti dělat dál? Zkusil jsi dát dohromady, spolu se spolkem Svatopluk, tento dopis s prosbou – a byla to prosba, nebylo to, jako v Cimrmanovi: „Poslali jsme císaři ostrou prosbu“ – a vysvětlení, že česká veřejnost by tento krok mohla vnímat negativně. Co budeš dělat dál, když české veřejnosti je to možná celkem jedno?

Petr Drulák: Já jsem považoval za důležité – i ze symbolického hlediska – aby tady byla část české veřejnosti, která přímo sudetským Němcům řekne: „Podívejte se, nedělejte to.“ A myslím, že z tohoto hlediska jsme toto udělali, že tady byl tento hlas.

A pak samozřejmě vím, že až bude tento samotný sněm v Brně probíhat, tak řada místních organizací připravuje protestní akce, a myslím, že to je dobře. Myslím, že je dobré, aby tyto protestní akce proběhly. A je také důležité, aby úřady, které to umožnily, a nevládka, kterou v Brně financují, věděli, že to, co dělají, překračuje určité hranice.

Trochu mě samozřejmě mrzí, jak se k tomu staví vláda, ale já od této vlády nějakou moc vlasteneckou politiku ani nečekám, abych řekl pravdu. A dávají to najevo tím, že říkají, že to je otázka Brna, že ji do toho nic není.

Ale je možná dobře, když se to takhle obnaží. Když se obnaží, jak k tomu naše instituce přistupují. To znamená, že Brňáci si něco rozjedou, ale je to věc, která jde proti bytostným českým zájmům, a vláda, která je zodpovědná za chránění těchto českých zájmů, říká, že ji to nezajímá. Takže aspoň minimálně víme, jakým způsobem k tomu naši političtí představitelé přistupují. A už to je celkem užitečné. Ale nemyslím si, že je v moci nějaké iniciativy několika desítek občanů tomu úplně zabránit.

Martina: Myslím, že to byl Jan Schneider, který se zmínil o tom, že jediné místo v naší republice, kde by se mohl tento sjezd Landsmannschaftu uskutečnit, by byl Terezín.

Petr Drulák: Ano, myslím, že to byl Jan Schneider, kdo to takto připomněl. Já si myslím, že by to nemělo být ani v Terezíně, ale chápu, co tím myslel. A samozřejmě je to souvislost, která je důležitá.

*

Petr Drulák, Rádio Univerzum, rozhovor vedla Martina Kociánová

Celý rozhovor s profesorem Petrem Drulákem o sjezdu Sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně, o salámové metodě zpochybňování Benešových dekretů a o tom, jak česká lhostejnost napomáhá přepisování dějin, si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.