Střípek reflexe

Právě skončený sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu vyvolává řadu otázek. Jedna z nich se vztahuje k Čechům a Moravanům, kteří na této akci kolaborovali s landsmanšaftem. Jejich výraznou tváří je Milan Uhde, kterému landsmanšaft udělil i vyznamenání. Protože Milana Uhdeho i jeho životní historii každý zná, rozhodl jsem se hledat příčiny jeho chování.

Klíčová událost jeho života se netýká přímo jeho, ale jeho matky, která za protektorátu hledala cestu, jak popřít své židovství. A tuto cestu našla. Vyvolala proces, který popíral, že její matka je její biologickou matkou, protože byla svému manželovi nevěrná s „nežidem“ a tudíž matka Milana Uhdeho není židovka. Dotyční úředníci byli podplaceni, a tak matka M. Uhdeho se sice stala nevěrnou manželkou, ale přestala být židovkou.

Uvedený přístup je zcela racionální. Nevěrná babička zemřela v koncentráku, ale to by se stalo, i kdyby nebylo zpochybněno její mateřství. Výhrou bylo, že maminka ani sám M. Uhde nešli do koncentráku. Věcně je celá kauza velmi dobře vymyšlena a přináší samé věcné bonusy.

Lidské chování nemá však pouze racionální stránku. A tato iracionální stránka se nemohla nepromítnout do celé rodiny. Jak píše M. Uhde, jeho maminka se nikdy neusmála. Známe osud známého herce Miloše Kopeckého, jehož tatínek se rozvedl s matkou-židovkou, aby zachránil obchod. Miloš Kopecký jako chlapec doprovázel svou maminku do transportu do koncentráku. Tato událost stála psychické zdraví Miloše Kopeckého, který celý život trpěl zničujícími záchvaty deprese. Jak se událost promítla do psychiky Milana Uhdeho nevím, to je černá skříňka. Známe však „výstupy černé skříňky“, chování Milana Uhdeho.

Protektorát má však i jiné příběhy. Osobně znám jeden z Kladna. Známému kladenskému Židovi hrozil transport do koncentráku. V této situaci se za něho provdala žena, která vzhledově dokonale naplňovala představu árijky. Před transportem ho zachránila, měli spolu tři děti, s nimiž jsem se kamarádil, a on se v padesátých letech výrazně podílel na organizování kladenského sportu a kultury.

Milan Uhde, dle jeho vyjádření, byl vnitřně loajální s nacistickým režimem protektorátu. Po válce se stal stalinistou, známé jsou jeho oslavné básničky na Stalina a po listopadovém převratu nastaly přímo žně jeho života. I zde však stihl měnit svou základnu; občanské fórum, ODS, Unie svobody. Jeho orientace vždy, jako kompas ukazuje sever, ukazovala na výhodnou existenci. Výjimkou je, tak jako u jiných disidentů, pozice v normalizaci po invazi armád Varšavské smlouvy. I zde je však situace složitější. Lidé, jejichž symbolem je Petr Pithart, se přizpůsobují a optimalizují svou pozici vzhledem k moci. (Petr Pithart změnil svou politickou pozici za život pětkrát). 21. srpen 1968 byl však netypický rychlým přeskupením moci, které neumožňovalo přizpůsobování. Variantou bylo disidentství se spoluprací s STB a současnou orientací na západní financování. Milan Uhde byl v normalizaci tak pronásledován, že si v Brně postavil vilu.

Ač neznáme, jakým způsobem byly rodinné události z protektorátu zakódovány do osobnosti Milana Uhdeho, je zřejmé, že rodinný vzorec chování Milan Uhde interiorizoval a dodržoval. Tak jako bylo výhodné popření manželského rodičovství, tak byly výhodné změny pozice Milana Uhdeho. Současná identifikace Milana Uhdeho se sudetoněmeckým landsmanšaftem vypovídá, že vidí v landsmanšaftu nastupující moc, s kterou je třeba dobře vycházet.

V čem je problém Milana Uhdeho?  Je Žid, pokud babička byla věrná manželka, nebo úředně, na základě uplaceného dokumentu, není Žid? Problémem Milana Uhdeho je nezvládnutá identita. A problém identity je patrný i u brněnských kolaborantů.

*

Petr Sak, autor je sociolog a vysokoškolský pedagog