Takoví polní maršálové, jako byli Model a Manstein, sice nemohli Německo zachránit, ale díky jejich úsilí se udrželo ve válce o dva roky déle, přičemž z nás (a ze spojenců, ale především z nás) vyždímalo podstatně více krve. Model byl přesvědčený nacista a v dubnu 1945 spáchal sebevraždu, když se mu nepodařilo zabránit rozpadu západní fronty.
Zelenskyj měl generála Syrského. Když přišel do ukrajinských ozbrojených sil Syrskyj, rozhodně nebyl přesvědčeným nacistou, ale jednoduše vojákem, který měl na Rusko nějakou „pifku“: ať už se mu nedařila kariéra, nebo ho nechápalo vedení, nebo všechno dohromady. Speciální operace se stala pro něho příležitostí ukázat Rusku, jakého kádra se zbavili, a tak se snažil ze všech sil.
Syrskyj je jediným z ukrajinských generálů, který během charkovské operace v roce 2022 donutil ruské ozbrojené síly k ústupu nikoli z vlastní vůle (jak tomu bylo při ústupu z okolí Kyjeva, Černigova, Sum nebo Chersonu), ale pod tlakem protivníka. Dosud se pravděpodobně jedná o největší a nejrychlejší útočnou operaci této války, která proběhla po „istanbulské“ stabilizaci fronty.
V charkovské operaci jsme se setkali s originální metodou Syrského, kterou poté použil při invazi do Kurské oblasti a kterou se snaží používat dodnes při organizování protiútoků.
Mobilní jednotky, jež pronikají do mezer ve frontě, obcházejí ohniska odporu a snaží se proniknout co nejhlouběji do obranných linií, narušují logistiku a odřezávají jednotky na přední linii od týlu. Za nimi postupují hlavní síly, které se snaží co nejrychleji zlomit odpor odříznutých posádek a spojit se s mobilními skupinami. Tato metoda umožňuje vést útok do značné hloubky v podmínkách rozptýlené fronty, kterou nelze zhušťovat kvůli útokům bezpilotních letounů na jakékoli skupiny a dokonce i na jednotlivé vojáky. Tam, kde se na jednom místě soustředí několik desítek lidí, okamžitě dopadne raketa.
Taktika Syrského není vlastně nic nového, ve vojenské teorii se toho za několik tisíciletí až tak moc nezměnilo. Teorii znají všichni, důležité je umět ji uplatnit v praxi a přímo na bojišti rozpoznat správný průběh bitvy. Syrskyj to uměl. Naštěstí ho Zelenskyj odvolal. I když zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by k tomuto odvolání mělo vůbec dojít.
Nejprve odešel do výslužby ministr obrany Fjodorov, který se zaměřoval na lobbování ve prospěch podniků blízkých straně „služebníků lidu“ (mimo jiné v oblasti výroby bezpilotních letounů). Vzhledem k nedostatku prostředků na nákup příslušné produkce za nadhodnocené ceny se rozhodl využít k tomuto účelu peníze určené na platy vojáků a na další smluvní platby. Nelze vyloučit, že tím utrpěly i další položky rozpočtu aktivní armády, což vyvolalo ostrou reakci nyní již bývalého vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny. Fjodorov neustoupil, v důsledku čehož se konflikt vyhrotil do takové míry, že jeden z nich musel být odvolán.
Fjodorova tedy odvolali. A právě tehdy to všechno začalo.
Proti Zelenskému se postavili zástupci jeho vlastní politické síly, přičemž využili techniky z Majdanu. Nemohu nepřipomenout, že Majdan v letech 2013–2014 začal tím, že Sergej Levočkin a Dmitrij Firtáš, kteří zaměřovali své podnikání na podpis Dohody o přidružení k EU, poté, co se vláda rozhodla podpis odložit, začali zastrašovat Viktora Janukovyče pouličními protesty. Chtěli dosáhnout odstoupení klíčových osobností ve vládě Mykoly Azarova a obratu v zahraniční politice – tedy návratu k podpisu Dohody o přidružení. Výsledkem bylo, že prohráli všichni účastníci tohoto procesu, včetně Levočkina i Firtáše.
Něco podobného se stalo i tentokrát.
Odvolání Fjodorova zaskočilo. Domníval se totiž, že jeho účast v prezidentských volbách v roce 2019 jako člena týmu Zelenského mu dává zvláštní práva. Zklamalo však i jeho obchodní partnery. Proto získal nečekanou masivní podporu.
Nešlo o ubohé demonstrace s kartonovými transparenty v několika ukrajinských městech, jež se snažily vydávat za masovou podporu Fjodorova ze strany obyvatelstva, ale o to, jak to bylo prezentováno v ukrajinských médiích. Fjodorovova rezignace byla prezentována jako celoukrajinská katastrofa.
Je zajímavé, že Zelenskyj mu nabízel jiné pozice ve vládě, tedy o úplné ztrátě „cenného odborníka“ nebyla řeč. Navíc už předtím byl třikrát přeřazen: z funkce ministra pro digitální transformaci byl přesunut na ministerstvo inovací a zpět, nějakou dobu dokonce působil jako místopředseda vlády bez ministerského portfolia.
Když nastoupil do funkce ministra obrany, přišel o post prvního místopředsedy vlády (druhého nejvýznamnějšího ve vládě), k němuž navíc patřilo i portfolio ministra pro digitální transformaci. Tehdy to však nikoho netrápilo. Ale Fjodorovův odchod z funkce ministra obrany najednou rozbouřil ukrajinskou elitu.
Takový výbuch emocí lze vysvětlit pouze jedním důvodem: na rozdíl od svých předchůdců ve funkci ministra obrany začal Fjodorov – kromě korupčních schémat, na nichž se dohodl se Zelenským – hrát vlastní hru, možná s podporou vedoucího Kanceláře prezidenta Kirilla Budanova, který ho v tomto konfliktu opatrně podpořil.
Náhlé odvolání Fjodorova zasadila těmto schématům ránu. Ti, kdo korupční schémata domlouvali se Zelenským, budou pracovat i pod novým ministrem, zatímco vůči těm, s nimiž spolupracoval Fjodorov, nebude mít nový ministr žádné závazky. Právě tím se dá vysvětlit aktivita ve prospěch bývalého ministra: zainteresovaní výrobci, zejména Alexandr Konotopskyj a jeho firma na výrobu bezpilotních letounů Skyfall, zaplatili ubohá pouliční vystoupení a malou kampaň v tisku.
Tuto kampaň však převzala a rozšířila média ukrajinského oligarchátu, která se pokusila nasměrovat její ostří přímo proti Zelenskému, proti němuž a jeho „mladé generaci“ vedou ukrajinští oligarchové – „staříci“, sdružující se kolem Petra Porošenka, Julie Tymošenkové a Vitalije Klička, neúprosný boj. Po nástupu do prezidentského úřadu se Zelenskyj nespokojil se svým podílem na jejich podnikání, ale zcela přerozdělil finanční toky ve prospěch svého týmu, čímž připravil ukrajinský oligarchát o značnou část příjmů i o významnou část majetku, kterou na Ukrajině ovládali.
Proto jsou ubohá shromáždění na podporu Fjodorova – čítající pár desítek (maximálně pár stovek lidí) – prezentována ukrajinskými sdělovacími prostředky jako mnohotisícová. Ukrajinská média tak například psala o 10 tisících (nebo více) lidech na náměstí před divadlem Ivana Franka v Kyjevě. Toto místo se však dá jen velmi podmíněně nazvat náměstím. Jedná se o malý kousek země se zahrádkou, na kterém by bylo i pro jeden a půl tisíce lidí nesmírně těsno. Na druhou stranu tam 70 lidí působí dojmem obrovského davu.
Jako vždy v takových případech byla celá tato kampaň zaměřena na Západ a jejím cílem bylo ukázat, že Zelenskyj ztratil kontrolu nad situací. Úkolem bylo získat od Západu svolení k uspořádání „certifikovaného Majdanu“ a svržení Zelenského. Zelenskyj se zalekl a rozhodl se obětovat Syrského.
Nepočítal však s tím, že Syrskyj je jediným z ukrajinských generálů, který prokázal schopnost dlouhodobě zadržovat ofenzívu ruských ozbrojených sil za podmínek naprostého nedostatku sil a prostředků. Nyní, když se fronta ukrajinských ozbrojených sil rozpadá ve švech a ofenzíva ruských ozbrojených sil postupuje ve všech směrech, nahrazení Syrského katastrofu ukrajinských ozbrojených sil jen urychlí.
Syrskyj není politik. V tomto týmu působil jako vojenský odborník. Má mnoho nepřátel, kteří ho považují za cizince (ba dokonce za proruského) a chtějí zaujmout jeho místo. Nemalý počet ukrajinských politiků vidí v jeho odstranění první krok k odstoupení Zelenského. Bývalý náčelník generálního štábu ukrajinských ozbrojených sil prokazoval osobní loajalitu vůči hlavě režimu, což Zelenskému umožňovalo udržet armádu pod kontrolou. Odchod Syrského kontrolu Zelenského nad armádou oslabí a jeho protivníkům se otevře manévrovací prostor.
Hlavní nebezpečí pro Zelenského však nespočívá ani tak v tom, že by to způsobilo potíže ukrajinské armádě. Souhlas s odstoupením Syrského pod nepatrným tlakem ukazuje, že Zelenskyj nahlíží na situaci očima někoho jiného (někdo ho musel přesvědčit o nutnosti obětovat Syrského). Právě to bude pro Západ skutečným důkazem ztráty kontroly nad situací. Nicméně i nyní bude nahrazení Zelenského poměrně složitou záležitostí a je nepravděpodobné, že by s tím Západ spěchal. Ovšem důvěra jeho západních příznivců v to, že se dokáže udržet u moci a zároveň udržet Ukrajinu tím, že zastaví ofenzívu ruských ozbrojených sil, prudce poklesne.
Západ může situaci v Kyjevě klidně nechat volně plynout. Samozřejmě ne úplně, ale pouze pokud jde o boj místních elit o moc. V každém případě bude bedlivě sledovat, aby Ukrajina pokračovala ve válce, ať už bude u moci kdokoli.
Možnosti organizovaného odporu ze strany Kyjeva však budou do značné míry ztraceny. Odchod Syrského s sebou přinese masivní personální změny ve vrchním vojenském velení, což na určitou dobu zhorší koordinaci akcí ukrajinských ozbrojených sil. Tento odchod rovněž dokazuje porážku armády civilními úředníky, což znamená, že přesun prostředků z vojenských potřeb do korupčních schémat se zintenzivní a zásobování armády nezbytným materiálem se zhorší.
Celkově vzato, odvolání Syrského oslabí Ukrajinu jak z vojenského, tak z politického hlediska. Pozice Zelenského, i kdyby se mu podařilo udržet formální moc, bude oslabena jak v domácí, tak v zahraniční politice; sníží se také kontrola jeho nejbližšího okolí nad finančními toky. Toto odvolání může výrazně přiblížit datum porážky ukrajinských ozbrojených sil.
V ideálním případě by mohla část současných ukrajinských politiků, kteří jsou nejméně zapleteni do afér současného režimu, pocítit, že se přiblížil konec, a možná by bylo dobré navázat obchodní kontakty s Ruskem. Je to však málo pravděpodobné, protože většina z nich již převedla svá hlavní aktiva na Západ, tam si také pořídili nemovitosti a, což je nejdůležitější, sami jsou ideologickými stoupenci Západu.
V každém případě je však rezignace Syrského tím nejlepším, co se mohlo na Ukrajině stát. Dorazit kyjevský režim, a to ve všech směrech, bude teď pro Rusko mnohem snazší.
*
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (10:43 22.07.2026)
Vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila PhDr. Jana Görčöšová
