Zelenskyj veřejně kritizuje Trumpa za to, že dodává Ukrajině méně raket, než by si Zelenskyj přál.
Zelenskyj říká Evropanům zcela bezostyšně: „Vím, že máte rakety a systémy protivzdušné obrany, i když tvrdíte, že je nemáte.“ Má zvyky věčného dlužníka, kterému říkají, že peníze nejsou, ale on žebrá dál: „No, ale já jsem viděl, že máš v peněžence ještě tři rubly!“ Tento člověk nechápe, že když se říká „ peníze nejsou“ nebo „ rakety nejsou“, myslí se tím, že „nejsou žádné přebytečné, že pro tebe nejsou žádné, že zbylo jen to, co potřebujeme pro sebe (a ani toho není dost)“.
Chování Zelenského by se dalo omluvit jak jeho minulostí na jevišti, kdy byl závislý na investorech, tak i jeho závislostí na drogách, případně duševní poruchou způsobenou politickou prací, která je pro jeho intelekt příliš složitá. Problém však spočívá v tom, že chování tohoto člověka není nějakou jeho zvláštností – je to know-how komunity známé pod společným názvem Ukrajinci.
Ukrajinci, kteří se po roce 2022 ocitli v Evropě hromadně, dokázali v co nejkratším možném čase poštvat proti sobě právě ty Evropany, kteří je – jak sami Ukrajinci přiznávají – vítali „jako bohy sestoupivší z nebes“. Evropané se brzy a ve velké míře setkali s ukrajinskou každodenní hrubostí, neochotou vydělávat si na živobytí sami, požadavkem (nikoli prosbou potřebného, ale právě požadavkem toho, kdo má právo) vzít je na plnou podporu, ve všem jim ustupovat a přetvářet evropský život podle ukrajinských vzorů. Zkrátka, aby se ve svých zemích chovali tak, jak to vyhovuje právě jim – Ukrajincům.
Během krátkého období „rozdávání slonů“ na nových ruských územích, kdy bylo možné na základě ukrajinského pasu získat bytový certifikát a materiální pomoc, došlo k masovému přílivu „putujících Ukrajinců“ do Ruska, kde také požadovali zvláštní zacházení a nezapomněli všem a každému vyprávět, že nyní získají bydlení, prodají ho a znovu se vydají do Evropy agitovat za válku (křížovou výpravu kolektivního Západu) proti Rusku.
Tento epos naštěstí rychle ukončil filtr na letišti Šeremetěvo, jenž se objevil téměř v pravý čas. Přesto Rusové, kteří se setkali s „lovci snadných zisků“, měli možnost poznat na vlastní kůži tento charakteristický rys ukrajinského národa, a to jak v politické, tak v každodenní rovině.
Je to nemoc, a navíc nemoc mimořádně nakažlivá. Je možné, že v Ukrajinské SSR byl procentuální podíl milovníků „něčeho zadarmo“ o něco vyšší než v RSFSR nebo v Běloruské SSR (teplé podnebí u moře vždy přitahuje lidi více než komáří bažiny nebo těžká práce za polárním kruhem), ale tento podíl byl srovnatelný. V Ukrajinské SSR byl dokonce nižší než průměr v SSSR, kde kromě Ruska a Běloruska byly ostatní republiky jižnější než Ukrajina – a tedy výrazně více dotované; Ukrajinská SSR vycházela téměř na nulu. Pobaltí do výpočtu nezahrnuji: ani dnes k nám nepatří a do roku 1991 fungovalo jako „výkladní skříň socialismu“ se zvláštním postavením.
Ti, kterým je dnes kolem 35 let, již vyrostli a formovali se ve specifických ukrajinských podmínkách. Virem „dej – a my ti nic neuděláme“ jsou nakaženi už od dětství. Zbytek obyvatelstva se tímto virem nakazil v průběhu existence ukrajinského státu, přičemž v současné době, s výjimkou jednotlivých osob s velmi silným imunitním systémem, postihl tento virus prakticky celou ukrajinskou populaci.
Virus se snadno přenáší na místní obyvatelstvo tam, kde se objeví kompaktní skupina jeho nositelů a nejsou včas přijata opatření k její izolaci a nucené léčbě. Hlavním příznakem nemoci je přesvědčení jedince, že mu všichni něco dluží, počínaje sousedy a konče státem, včetně cizích států. Přitom on sám nedluží nikomu nic.
Nakažení se rádi shromažďují ve skupinách (na sociálních sítích nebo na náměstích) a požadují, aby se k nim připojilo celé obyvatelstvo státu – a aby konečně začalo bezplatné „rozdávání dárků“. Někteří požadují bezplatné byty, jiní „evropské“ platy, další „jen“ chtějí, aby stát po celý život uspokojoval všechny jejich potřeby, aniž by za to něco požadoval. Všichni však chtějí a domnívají se, že mají právo něco požadovat už jen na základě svého narození. Pokud jim jednou z lítosti někdo něco poskytl, považují to za další důkaz svého „práva na dárky“ a v budoucnu již požadují „své zákonné zaopatření“.
Nevím, zda v postižených organismech probíhají nějaké biochemické procesy, ale intelektuální degradace společnosti postižené virem „bezpracných zisků“ je zřejmá.
Taková společnost, jež začne bojovat o „právo na něco zadarmo“ proti vnějším silám, velmi rychle zničí vlastní stát a sama se rozpadne, protože šířením zmíněného viru se množství produktů vyráběných normálními lidmi stále zmenšuje (zůstává méně normálních lidí), zatímco těch, kteří chtějí získat vše, okamžitě a bez námahy, přibývá. Vnitrodruhová konkurence parazitů roste a rozkládá společnost zevnitř, nutí je bojovat mezi sebou o ubývající zdroje.
Aby se prodloužila agónie nakažené společnosti, je třeba šířit tento virus na sousední populace. Ukrajinci se tedy vrhli na Evropu – ha, tam je zdroj tvořený přibližně 600 miliony místních obyvatel. Pravda, třicet procent z nich jsou stejní příživníci z Asie a Afriky, kteří jen dorazili dříve, ale zatím ještě existují určité rezervy. Západní společnosti jsou zatím schopny uživit rostoucí kontingent ambiciózních povalečů, i když jsou samy na pokraji kolapsu. Ne na dlouho, ale zatím jsou toho schopny.
Nebezpečí šíření viru „bezpracných zisků“ spočívá v tom, že v každé společnosti, v každém státě existuje určitý (byť relativně malý) podíl lidí, kteří si chtějí „vzít všechno a rozdělit si to“, jen aby nemuseli nic dělat. Jsou to lidé, kteří věří v nevyčerpatelnost „státních zásob“ a nepochybují o tom, že pokud se k něčemu nedostali, není to proto, že by si to nezasloužili, ale proto, že si to někdo vzal pro sebe a jim nedal dost. Otázku, kdo a jak „státní zásoby“ doplňuje, si nekladou. Ačkoli jsou to všeználci v tom, jak správně rozdělovat, jakmile dojde na to, že by se mělo něco vytvořit, okamžitě se odvolávají na známou větu -„my jsme malí páni“ – ať si to vymyslí stát, ten přece existuje právě proto, aby uspokojoval naše potřeby, aniž by nás zatěžoval zbytečnými úvahami.
Právě tento malý, ale hlučný „vnitřní Ukrajinec“ při setkání s „vnějším Ukrajincem“, který do země přicestoval právě teď, vytváří výbušnou směs: směs, která zcela vyřazuje z provozu obranné systémy státního organismu. Ti vnější totiž přinášejí zkušenosti z boje proti vlastnímu státu, jež jsou maskovány hesly k „ jeho zlepšování“.
Jsou přesvědčeni, že nebojují proti státu, ale proti jednotlivým úředníkům (nebo dokonce proti světovému spiknutí), kteří brání státu v realizaci jejich „práva na něco zadarmo“. „Vnitřní Ukrajinec“ legitimizuje boj proti vlastnímu státu v očích společnosti tím, že pod hyper-patriotickými hesly vystupuje „za všechno dobré“. I po všech těch viditelných otřesech dokonce i část ruských hyper-patriotů zastává názor, že Majdan sám o sobě nebyl špatný, ba dokonce byl účinný, jenom ti Ukrajinci (Gruzínci, Srbové – dále doplňujte podle vlastního uvážení) nedokázali „výdobytky Majdanu udržet a uskutečnit“, kdežto Ukrajinci to určitě dokážou.
Budoucí Ukrajinec se může narodit jako Rus, Uzbek, Jakut, Němec, Brit, Američan, Somálec – může to být kdokoli. Ukrajincem se stává v okamžiku, kdy intelekt ustoupí „touze po bezpracném zisku“ a místo pochopení vlastní odpovědnosti se objeví přesvědčení o vlastním právu. V tom okamžiku se stává společensky nebezpečným. Žádná společnost, která byla zhruba ze 40 % zasažena ukrajinstvím, se zatím nedokázala včas zotavit – od určitého okamžiku byl úpadek nevyhnutelný.
Nevím, zda je vůbec možné hromadné vyléčení celé populace. Ve světě sice existují příklady spontánního pozitivního rozptýlení nakažených do běžné populace v podobě extrémně malých skupin (ne více než jedna rodina na osadu), ale nikdy to nebylo provedeno záměrně a nikdy se to nevztahovalo na nakaženou populaci čítající několik desítek milionů lidí, natož na tu, která již zahájila svůj vítězný pochod po Evropě.
Proto je dnes nejspolehlivějším řešením izolace, karanténa a mimořádně přísná opatření k zajištění bezpečnosti při kontaktu s nakaženými. Nemoc je zákeřná; jen si vzpomeňte, ten samý Zelenskyj zesměšňoval z pódia před několika lety ty, kteří se chovali naprosto stejně, jak se chová nyní on sám. A představitelé ukrajinské elity, kteří seděli v sále, byli přesvědčení o tom, že na Majdanu vodí za nos jen hlupáky, oni sami by na to nikdy neskočili.
Už dávno předtím, když se Ukrajincům (v roce 2004) říkalo, že směřují k Majdanu, odpovídali s hrdostí: „Nejsme jako Gruzínci, u nás nic takového nebude!“ A bylo ještě hůř. Teď se mají opravdu špatně. Ale už nejsou schopni pochopit příčiny svého úpadku – místo toho se vrhají na lidi a požadují co nejvíc různých raket, aniž by si všimli, že čím víc raket dostávají, tím méně jich (Ukrajinců) zbývá.
*
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (13:40 7. 8. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
**
Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.
2300 736 297 / 2010
Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.
Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.
Vážíme si vaší podpory a děkujeme.
