Uprchlíci ve španělské Ceutě a pokrytectví uvnitř Schengenu

Nedávné proniknutí několika desítek tisíc ilegálních migrantů do španělské Ceuty šokovalo celou Evropu. Je správné za to kritizovat Španělsko? Mělo by být vyloučeno ze Schengenu? Jak jsou chráněny hranice schengenského prostoru a jak jednotlivé země udělují občanství migrantům? Je to začátek konce Schengenu, nebo naopak začátek diskuse o jeho zlepšení?

Evropa byla šokována, když do Španělska náhle vtrhlo až 60 tisíc ilegálních migrantů ze sousedního Maroka. Překvapena byla evidentně i španělská hraniční kontrola, která incidentu jen bezmocně přihlížela. Uprchlíci poté k silné nevoli místních obyvatel zaplavili ulice této malé španělské enklávy na severu afrického kontinentu. Rozhodně zde nebyli vítáni chlebem a solí. Po krátké době se velký počet z nich opět vrátil zpět na marocké území. Tím celá akce skončila – objevují se však zprávy, že se podobné incidenty budou opakovat.

Celé to bylo velmi podivné. Nejednalo se rozhodně o spontánní akci. Vzhledem k návratu značného počtu těchto osob nebyla primárním zájmem migrace. Šlo spíše o politické gesto a snahu Španělsko a jeho vládu poškodit. Španělsko má s Marokem již delší dobu napjaté vztahy a tento incident zapůsobil jako marocký políček do tváře španělské vlády. Maroko tím posiluje svůj požadavek na postoupení Ceuty i dalších španělských území na africkém kontinentě pod svou svrchovanost. Jako by tím marocká vláda říkala: pokud budou tato území pod její kontrolou, budou uprchlíci ke vstupu na španělské území potřebovat překonat moře, což bude mnohem těžší.

Maroko je rovněž velkým spojencem USA i současného prezidenta Donalda Trumpa – v hlavním městě po něm byla dokonce pojmenována dálnice. Průnikem ilegálních migrantů na španělské území tak chtělo Maroko pomoci americkému prezidentovi, který Španělsku spílá a jehož vládě nemůže přijít na jméno. Kritika za neschopnost udržet pod kontrolou hranici je oprávněná – zaslouží si ji však nejen Španělsko, ale i Maroko, které stojí na jejím druhém konci a neučinilo k zastavení migrantů vůbec nic.

Ke kritice Španělska se poté přidaly další evropské země, strany a organizace. Většinou se však jedná o spojence amerického prezidenta Trumpa. Kritika přitom nesměřuje pouze k ochraně hranic v Ceutě, ale také k tomu, že Španělsko minulý rok udělilo občanství rekordním 300 tisícům migrantů.

Udělení občanství cizincům

Španělsko opravdu minulý rok udělilo občanství rekordnímu počtu cizinců – nárůst o 18,7 %. I když to byl velký skok, nebyl minulý rok výjimkou. Španělsko každoročně uděluje občanství velkým počtům migrantů a legalizuje pobyty těm ilegálním. Každý rok dostane občanství 100 až 250 tisíc cizinců.

Mnoho z ilegálních migrantů pochází z frankofonních oblastí. Pokud se jejich ilegální pobyt legalizuje, mohou v zemi bez problémů pobývat dál. Když poté dostanou španělské občanství, účastní se voleb a logicky volí strany a politiky, kteří jim v tom pomohli. Vzhledem k frankofonnímu původu mohou poté se španělským občanstvím přejít do Francie a tam legálně pobývat. Pro Francii tím vzniká velký problém a francouzská kritika je tak zcela oprávněná.

Zaslouží si tento španělský přístup kritiku? Bezpochyby. Jedná se však pouze o přístup Španělska? Proč se nyní hovoří jen o této zemi? Německá vláda Friedricha Merze, která Španělsku nešetří kritikou a hlásí se k pravicové politice a zpřísnění migrační politiky, udělila minulý rok občanství více než 330 tisícům migrantů. Tímto podivným způsobem vyřešila problém s velkým počtem žadatelů o azyl – jejich počet tak statisticky klesl, čímž si vláda vylepšila čísla. Ani tento krok není v Německu ojedinělý: v roce 2024 udělilo Německo občanství téměř 300 tisícům cizinců.

Francie uděluje každý rok občanství zhruba 100 tisíc cizinců. Další země jsou po zkušenostech z minulosti opatrnější. I tak se však nejedná pouze o španělský, ale celoevropský problém. Je správné udělovat občanství lidem, kteří v zemi již delší dobu legálně pobývají, pracují, přispívají na daních a jsou zemi prospěšní. Je však velmi nepravděpodobné, že to je případ stovek tisíců těch, kteří toto občanství dostávají. Kritika Španělska je tedy i v tomto bodě oprávněná – neměla by se však týkat pouze jeho.

Schengenská hranice

Oprávněná je rovněž kritika Španělska za neschopnost ochránit své hranice a zabránit vstupu tak velkého počtu ilegálních migrantů. I zde by se však kritice nemělo podrobit pouze Španělsko.

Vnější hranice Schengenu je obecně velmi špatně hlídaná a kontrolovaná. Vzpomeňme na počátky migrační krize z roku 2015, kdy řecké ostrovy, italské pobřeží a ostrov Lampedusa zaplavovaly desítky tisíc ilegálních migrantů ze všech koutů světa, kteří poté postupovali nekontrolovaně dál na sever. Žádná z hraničních zemí schengenského prostoru nebyla schopna tomu zabránit. Stejně jako v případě migrantů do Španělska šlo tenkrát v případě Itálie – která je dnes nejtvrdším kritikem Španělska – hlavně o migranty z frankofonních zemí. A tehdejší italská vláda je nechala projít dál do Francie, čímž problém sobecky vyřešila. Objevily se dokonce spekulace, že některým byly koupeny jízdenky na vlak do Francie.

Severní Makedonie, Bosna a Hercegovina a další země kritizovaly Řecko, že se ilegálních migrantů zbavuje tím, že je tajně a úmyslně pouští na trase dál. Jediný, kdo se tenkrát rozhodl tento proud zastavit, bylo Maďarsko, které vybudovalo na vnější hranici plot. Za to bylo mnohokrát kritizováno a odsouzeno – mimo jiné i Německem, které dnes hlasitě kritizuje Španělsko za to, co samo nedávno dělalo. Maďarsko přitom samo přiznávalo, že i onen pověstný plot představuje pouze částečnou a velmi omezenou ochranu. Pokud by se ho rozhodly překonat desítky tisíc migrantů, dalo by se tomu těžko zabránit. Vojáci by pak stáli před těžkou volbou: buď budou střílet do lidí, včetně žen a dětí, nebo složí zbraně a budou bezmocně přihlížet – stejně jako nyní Španělé v Ceutě. V Polsku se jeden voják pokusil bránit organizovanému proudu ilegálních migrantů z Běloruska střelbou z gumových projektilů a byl za to potrestán. Je nepředstavitelné, že by si to poté dovolil někdo jiný. I z lidského hlediska je to problematická volba, se kterou se normální člověk jen velmi těžko psychicky vyrovná.

Pokud by se velké počty ilegálních migrantů pokusily o překonání vnější schengenské hranice, s velkou pravděpodobností by se jim to na většině této linie podařilo. Evropa stále není připravena na vysoké počty organizovaných velkých skupin. Lepší než pouze kritizovat Španělsko – i když si část kritiky zaslouží – by bylo zamyslet se nad celým systémem a zlepšit ochranu celé vnější hranice.

Místo kritiky bychom měli nabídnout pomoc a přispět k lepší ochraně vnější hranice schengenského prostoru, protože se jedná i o bezpečnost naší vlastní země.

Budoucnost Schengenu

Kromě ochrany vnější hranice by se mělo jednat o celém systému udělování povolení k pobytu a občanství. Evropa, včetně České republiky, potřebuje kvalifikovanou pracovní sílu a pracovníky mnoha profesí, které z vlastních řad nedokáže obsadit. Je proto v pořádku udělovat povolení k pobytu osobám přijatým na tato místa, které v zemi pracují a pozitivně přispívají k jejímu rozvoji. Ten, kdo v zemi pobývá bez problémů delší dobu, naučí se její jazyk, zná její kulturu a přispívá k její prosperitě, si zaslouží i občanství. Pro získání občanství by však měla být laťka nastavena podstatně výše. Povolení k pobytu by se mělo automaticky rušit těm, kdo se podílí na trestné činnosti. Rozhodně není možné nedostatek pracovní síly řešit vpuštěním velkého množství ilegálních migrantů neznámého původu a minulosti.

Vyhoštění nežádoucích osob by se nemělo dělat pouze razítkem v pase, ale reálnou deportací, jak tomu dříve bývalo. Je ostudné, že terorista, který v Berlíně úmyslně najel autem do lidí na vánočním trhu, byl předtím odsouzen za zapálení školy v Itálii. Po teroristickém útoku v Německu jel zase dál a jen náhodou se ho podařilo bdělým policistům ve vlaku v Itálii zastavit. Země Schengenu by měly informace o nežádoucích osobách sdílet.

Na azyl má nárok pouze osoba, která prokáže, že je skutečně vážně pronásledována ve své domovině. I azyl by měl znamenat pouze šanci na lepší život. Pokud ji tato osoba promarní a poruší zákon, měla by toto právo ztratit. Pokud bude jasné, že lidé bez potřebných dokladů nemají na pobyt v Evropě nárok a budou vráceni zpět do své domoviny, migrační vlny přirozeně ustanou.

Všechny výše uvedené případy dokazují, že Schengen v současné podobě nefunguje dobře. Neexistuje zde žádná solidarita ani spolupráce. Naopak – každá země se snaží nežádoucích osob zbavit tím, že je pošle dál. Země uvnitř schengenského prostoru, včetně České republiky, se alibisticky usmívají, že ochrana vnější hranice je pouze záležitostí zemí, na jejichž území se nachází. Máme radost z toho, že většina ilegálních migrantů přes naše území pouze tranzituje dál, a tak se nás to netýká. Zapomínáme přitom na readmisní dohody. Pokud bude Německo skutečně nuceno zpřísnit svou politiku a ilegální migranty vracet, bude je vracet do sousedních zemí, odkud do Německa přišli – tedy z velké části do České republiky. Bude pak na nás, zda přesvědčíme Rakousko a Slovensko, aby si je převzaly a posunuly na trase zpět.

Problém tedy netkví pouze ve Španělsku, ale bohužel v celém systému. Schengen stojí na křižovatce, na níž se rozhoduje o jeho budoucnosti. Buď budeme solidární a společně zajistíme kontrolu celého systému a jeho vnějších hranic a společně zavedeme tvrdou návratovou politiku vůči nežádoucím osobám – nebo celý systém skončí a vrátíme se k politice hranic a národních států. To, co se stalo v Ceutě, by mělo být varováním pro všechny. Může se to opakovat kdykoliv a kdekoliv. A v souvislosti s konflikty na Blízkém a Středním východě a problémy v Africe mohou v budoucnosti přicházet ne desítky tisíc, ale desítky a stovky milionů ilegálních migrantů. Připravme se na to.

*

Tomáš Strnad, expert na Blízký a Střední východ, Asiaskop