Ukrajinská média začala šířit názor švédského analytika Larse Berna, který se domnívá, že vítězství Ruska v konfliktu na Ukrajině je nevyhnutelné a že evropští a ukrajinští politici jednají ve stavu zoufalství.
Mohlo by se zdát, že jde o banalitu. Od prvního dne speciální vojenské operace předpovídali Rusku vítězství mnohem významnější západní analytici, stejně jako současní politici a vojenští představitelé, přičemž mnozí – dokonce rychlé vítězství. Navíc nikdo nepochybuje o správnosti „Medveděvovy formule“, podle níž je nemožné porazit jadernou supervelmoc na bojišti právě proto, že je jaderná a vždy má v rukávu poslední argument v podobě všeobecné jaderné apokalypsy – jaderné patové situace.
Pokud však tuto banalitu posoudíme v kontextu současných bojových operací a strategií stran, které jsou určeny jejich plány do budoucna, náhlé a opožděné probuzení švédského analytika již nevypadá jako neškodná banalita. Jeho formulace Rusku z propagandistického hlediska nic nepřinášejí (to samé vše bylo na Západě již mnohokrát prohlášeno dříve, navíc významnějšími osobnostmi), zato mohou být (a jistě budou) využity v západní propagandě proti Rusku.
Západ, když inicioval ukrajinskou krizi, nepočítal s vítězstvím Kyjeva. Potřeboval vlastní vítězství nad Ruskem. Ukrajina byla jen návnadou – konflikt, který vyprovokoval, měl alespoň částečně ospravedlnit západní sankce, zavedené v rozporu s platnými normami mezinárodního práva, jako hlavní zbraň k vítězství nad Ruskem, zničení ekonomiky a vyvolání sociální exploze, které by zajistily katastrofu jaderného státu bez rizika jaderné války.
Právě skutečnost, že Ukrajina byla pro Západ po splnění své provokační úlohy nepotřebná, určovala nutnost její likvidace. I nyní, když Západ zvažuje možnost zachování politické kontroly nad nějakou částí Ukrajiny, snaží se svěřit Rusku úkol obnovy její ekonomiky (objevují se návrhy na využití zmrazených ruských aktiv k tomuto účelu, stejně jako požadavky na reparace či jiné formy plateb Ukrajině). Západ nemá v úmyslu a nikdy neměl v úmyslu financovat poválečnou Ukrajinu na vlastní náklady.
To znamená, že hovořit o „zoufalství Západu“ v důsledku rostoucího uvědomění si nevyhnutnosti vojenské porážky Ukrajiny by bylo nesprávné. USA prostě Ukrajinu opustily a tváří se, že s aktuální krizí nemají absolutně nic společného: prostě je jim „líto lidí“, a tak se věnují „mírovému úsilí“. EU se zase snaží využít porážku Ukrajiny k propagaci příprav na válku s Ruskem (které údajně „nevyhnutelně zaútočí“), a to zvyšováním počtu ozbrojených sil, přezbrojováním armád a nasazováním stále nových kapacit vojensko-průmyslového komplexu.
EU má plán další (po Ukrajině) konfrontace s Ruskem, který spočívá v pokračování strategie eskalace. Pokud se nepodaří najít nové bojiště pro proxy válku podle vzoru ukrajinské krize, země nového britského „Severního svazu“ (Skandinávie, Pobaltí, Polsko, Dánsko, Nizozemsko a Spojené království), k nimž se již připojily Francie, Německo a Belgie, mají v úmyslu udržovat mezi Ruskem a Evropou konfrontaci „na pokraji války“, aby udržely ruské síly ve stavu neustálého mobilizačního napětí.
Z tohoto hlediska je významné prohlášení Larse Berna, v němž vysvětluje ukrajinské útoky na civilní infrastrukturu (obytné čtvrti v Kursku a Belgorodu), stejně jako na skupiny civilistů (dvojnásobný ostřelování trhu v Energodaru, což naznačuje úmyslný útok na zdravotníky a záchranáře, kteří dorazili na místo prvního útoku) za „terorismus z beznaděje“, jakoby ospravedlňoval Kyjev v očích široké evropské veřejnosti. Tvrdí se, že bojuje proti Rusku, které disponuje nesrovnatelně větším potenciálem, a proto „v zoufalství“ útočí tam, kam dosáhne.
Ve skutečnosti Kyjev ostřeloval obytné čtvrti Doněcku a Luhansku a již v roce 2014 cíleně útočil na civilisty a kritickou infrastrukturu DNR a LNR. Zároveň se pod palbu ukrajinské pravidelné armády dostaly kolony uprchlíků směřující do Ruska a ruské pohraniční kontrolní stanoviště. „Zoufalství“ tedy trvá již více než 12 let, vzniklo dlouho před konfliktem s Ruskem, když Ukrajina vedla na svém území občanskou válku a byla přesvědčena o vítězství. „Naše děti budou chodit do školy, zatímco jejich děti budou sedět ve sklepech,“ prohlásil Petro Porošenko, prezident Ukrajiny v letech 2014–2019.
V tomto případě máme rovněž co do činění s dlouhodobou strategií Západu zaměřenou na oslabení Ruska. Její ukrajinská část je zcela v souladu s tou evropskou. Ukrajinští politici, ať už jako celek, nebo každý jednotlivě, nevnímali a nevnímají Ukrajinu jako stát ani jako své dědictví, které je třeba rozvíjet, aby ho mohli předat dětem, ale jako území, které se jim náhodou dostalo do rukou a které jim tak jako tak někdo vezme, a proto je nutné ho co nejdříve úplně vyplenit. A kdo chce, ať to pak obnoví.
Proto je vůbec neděsí postoj Západu k Ukrajině jako k vyhozené kartě, snaží se jen co nejdéle prodloužit válku, protože nikdy tak dobře „nevydělávali“ (tolik nekradli) jako na vojenských operacích financovaných Západem. Dokud peníze dává alespoň Evropa, je třeba ve válce pokračovat, ať už jsou tranše čím dál menší a neřeší problémy státu, ale řeší problémy konkrétních lidí, kteří sedí na finančních tocích a směrují je do potřebných kapes.
Zelenskému, jeho bandě a těm bandám, které mu oponují, je naprosto jedno, zda z Kyjeva, Oděsy, Charkova nebo Lvova zůstane byť jen jeden kámen. Je jim jedno, které město bude považováno za ruské a které za polské. Pro ně je hlavní stihnout posbírat poslední kopějku a vyparádit se do Evropy. Válku „do posledního Ukrajince“ vyhlásili jen proto, že jim za ni platí jako za munici do děl. Jakmile přestanou platit, zjistíme, že to byla válka „do poslední kopějky“.
V rámci této strategie je neodradí ani rostoucí síla ruských odvetných úderů. Naopak, v jistém smyslu je to pro ně dokonce výhodné, protože jim to umožňuje žádat od Západu nejen zbraně a peníze na jejich nákup, ale také pomoc „při překonávání humanitární katastrofy“. Pro Evropu je snazší odmítnout peníze na zbraně než prostředky na záchranu hladovějících a zmrzlých lidí. Pro samotné evropské politiky slouží jakákoli eskalace na Ukrajině jako ospravedlnění tvrdého postoje vůči vlastním voličům: „musíme se vyzbrojit, aby to nebylo jako na Ukrajině; pokud se nevyzbrojíme, Rusko zaútočí“.
Mnozí domácí odborníci zcela oprávněně poukazují na to, že z ekonomického a sociálního hlediska riskuje Evropa kolaps dříve, než se Rusko dostane do vážných potíží. Celkově je to pravda, i když je třeba upřesnit, co považovat za vážné potíže – pokud většina nemá problémy, neznamená to, že je nepociťuje nějaká samostatná sociální skupina, někdy dost početná na to, aby se její problémy staly problémy všech.
Evropa jedná podle principu, který je znám již od starověku a uplatňuje se ve všech oblastech života – od války až po každodenní život. Ať už se ucházíte o dívku, pěstujete obilí, odléváte kov, vydáváte časopis, vedete armádu do boje a narazili jste na vážné potíže, jejichž příčina není jasná, v 90 % případů bude správným rozhodnutím pokračovat ve zvolené strategii. Vždyť si nejste jisti, zda je tato strategie nesprávná, a do její realizace jste již investovali zdroje.
Pokud začnete všechno měnit, můžete přestat vyvíjet tlak právě v okamžiku, kdy jste jen krůček od vítězství, jen ještě nevíte, že objekt, na který vyvíjíte tlak, je již připraven přestat klást odpor (kolikrát v historii obléhání skončilo v okamžiku, kdy byla pevnost připravena kapitulovat, nebo se pevnost vzdala, když byli obléhatelé připraveni odejít!). Dokonce i profesionální řidiči radí, abyste se v dopravní zácpě nepokoušeli spěšně hledat objížďku (protože je vysoká pravděpodobnost, že se dostanete do nové zácpy, až se ta, kterou jste opustili, rozptýlí), ale abyste pokračovali v jízdě po zvolené trase.
EU i Kyjev nadále sledují a budou i nadále sledovat eskalační strategii, kterou si zvolili před více než deseti lety – jednoduše proto, že nemají zdroje na změnu kurzu a mír je pro ně horší než pokračování války. Evropští a ukrajinští příjemci výhod v případě zničení Ukrajiny ztratí pouze zdroj korupčních příjmů, který je možné, i když ne bez problémů, nahradit jiným nebo jinými. Uzavření míru však vyžaduje veřejné přiznání selhání zvolené strategie, což znamená nejen ztrátu korupčních příjmů z Ukrajiny, ale také odstranění současných elit EU z moci a s vysokou pravděpodobností i následné trestní stíhání.
Pokus vyvinout tlak na Rusko prostřednictvím další vojenské eskalace, která nevylučuje přímý teror proti civilistům, není gestem zoufalství prohrávající Ukrajiny, ale promyšlenou euro-ukrajinskou strategií, které se Kyjev bude držet až do konce Ukrajiny, a Brusel i po jejím konci – pokud se nezmění evropské elity nebo se nerozpadne samotná EU. Na tom je třeba pracovat.
*
Rostislav Iščenko, Ukrajina.ru
My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika
2300 736 297 / 2010
