Čtení na víkend: Kdo vyhrál u Little Bighornu?

Cherchez la femme

Kdo někdy seděl u táboráku, ten nejspíš slyšel, jak „z indiánských signálů… po nebi letí dým…“ a zažil si příjemné vzrušení z představy bitvy, která se před sto padesáti lety změnila v nečekané vítězství zbytku „rudých bratrů dezolátů“ a masakr modrých kabátů pod velením George Armstronga Custera.

Milovníci amerických filmů jistě také mají v paměti geniálního Malého velkého muže s Dustinem Hoffmanem, kde je Custer vyveden jako ješitný blázen. Mezi trampskou písní, filmovým obrazem a skutečnou bitvou z 25. června 1876 je však ještě jeden polozapomenutý příběh: Život a úsilí jedné ženy, která z manželovy porážky dokázala udělat americkou legendu, a možná jako jediný (nepřímý) účastník celé události opravdu indiány porazila, aniž prohrála.

Pravda?

Bitva u Little Bighornu má (hlavně v Americe) přezdívku „Custerův poslední boj“. To je pravda, která ale obrysy skutečného bitevního pole spíše maskuje. Na bojišti u malé říčky jistě padl George Armstrong Custer i velká část 7. kavalerie. Indiánské vítězství však bylo jen posledním vzedmutím odporu lidu, v podstatě odsouzeného imigranty-kolonizátory k záhubě.

Veřejný otřes, který debakl vyvolal ve Spojených státech, navíc vedl k mnohem tvrdšímu postupu proti Lakotům (jinak řečeným Siouxům), Čejenům a jejich spojencům. V následujících měsících se odpor původních Američanů sesul jako domeček z karet. Black Hills, posvátné území Lakotů, byly americkou vládou zabrány bez náhrady. Zbytek zúčastněných kmenů (nejvíce Lakotů-Siouxů) byl poté vyvražděn, přinucen emigrovat, násilně asimilován a/nebo donucen žít v rezervacích, kde ještě o sto let později byly statisticky ty nejhorší životní a zdravotní vyhlídky z celých USA.

Salám po americku

Abychom celé věci rozuměli, je třeba vrátit se před červen 1876. Lakotové, severní Čejenové a jejich spojenci nebyli v údolí řeky Little Bighorn žádnou náhodou nebo „natruc“. Je pravda, že se nacházeli v rezervaci, kterou smlouvy s bělochy přiřkly kmeni Vran, největším siouxským nepřátelům. A také v jejich tradičním loveckém teritoriu. Vrány promptně upozornily „bílé“ úřady (mnoha indiánům nikdy nevadilo používat proti ostatním jako zbraň i bělochy a jejich armádu).

Jenže – kam měli Siouxové a spol. jít? Jejich vlastní smlouva, ta z Fort Laramie z roku 1868, jim přiznávala rozsáhlé území včetně Black Hills, pohoří, které mělo pro Lakoty nejen hospodářský, ale i náboženský význam. Po Custerově expedici roku 1874 se však rozšířily zprávy o nálezu zlata a do kraje začali přívalem proudit bělošští prospektoři, turisté – a všichni ostatní. Americká vláda místo ochrany smlouvy ustupovala tlaku osadníků a horníků; když Lakotové nakonec odmítli Black Hills prodat, byli ti, kdo žili mimo rezervaci, označeni za nepřátele. Prostě stará dobrá „salámová metoda“, kterou běloši postupně obehráli divochy na celém kontinentu o všechno.

Velký Duch proti generálovi

Velký tábor u Little Bighornu byl součástí letního shromáždění a lovu. Krátce před bitvou se konal Sun Dance, tedy „tanec slunce“, jeden z nejdůležitějších náboženských obřadů prérijních indiánů, spojený s obětí, modlitbou a prosbou o sílu či vedení. Při tomto obřadu měl Sedící Býk vidění vojáků padajících hlavou dolů do indiánského tábora a vyložil je jako znamení blížícího se vítězství. Tato scéna není jen folklorní ozdobou: pro indiány měly podobná vidění naprosto zásadní význam: Velký Duch promluvil.

Na druhé straně stál George Armstrong Custer, muž strmé kariéry se sklony k opovážlivému spoléhání na Boží milost, bez něhož by ona kariéra nebyla. Za občanské války se proslavil rychlým vzestupem (velel jednomu z klíčových střetnutí u Gettysburgu) i okázalým životním stylem. Na Západě si nesl pověst velitele, který rád jedná rychle a útočně. Film Malý velký muž z něj udělal téměř groteskní postavu, ale skutečnost byla střízlivější. Custer nebyl šílenec z westernové podívané; byl to důstojník, kterého jeho povaha, předchozí úspěchy a potřeba dalšího vítězství do armádní statistiky přivedly k fatálnímu podcenění protivníka.

Tam uprostřed svých vojáků…

Sama bitva proběhla rychleji, než by pozdější legenda napovídala. Zvědové našli velký tábor „hostilních“ indiánů. Custer tragicky podcenil četnost a sílu protivníka a rozdělil své vojsko do několika částí: major Reno dostal rozkaz zaútočit od jihu do údolí, kapitán Benteen měl prozkoumat terén na jihozápadě a Custer s pěti rotami postupoval po vyvýšeninách k severní části tábora.

Plán počítal s tím, že indiánský tábor bude sevřen ze dvou stran a dá se na útěk. Jenže to se nestalo. Renoův útok se pod indiánským odporem rychle zhroutil, jeho muži ustoupili přes řeku a zaujali obranu na výšinách. Mezitím se velké množství lakotských a čejenských bojovníků obrátilo proti Custerovu oddílu a během krátké doby jej na severní části bojiště zničilo do posledního muže.

Mimochodem: Pozdější výzkum ukázal, že stará představa jednoho souvislého „posledního boje“ je příliš jednoduchá. Nešlo o romantickou scénu mužů stojících v kruhu a pálících do posledního náboje, ale o sled rozpadajících se postavení, ústupů a izolovaných ohnisek odporu. Film i populární obraz nabízejí silnou scénu, dějiny spíš zmatek, chyby a rychlý rozklad. Na konci každopádně byl mrtvý Custer, značná část jeho mužských příbuzných (kteří sloužili pod ním) a přes dvě stě padesát dalších vojáků. A „cáry vlajky hvězdnatý.“

Jemná výšivka historie

Zde vstupuje do příběhu Libbie Custerová. Inteligentní dáma, téměř etalon yankeejské lepší slečny, která se svým mužem tvořila velmi oddaný pár. Po jeho smrti zůstala vdovou dalších sedmapadesát let. Brzy pochopila, že po Little Bighornu se nevede jen spor o jednu bitvu, ale o paměť. Zatímco prezident Grant kladl vinu za pohromu hlavně Custerovi, Libbie začala vytvářet jiný obraz: obraz statečného, rytířského a nepochopeného vojáka.

Dělala to velmi účinně. Psala články, přednášela a vydala tři knihy: Boty a sedla, Stanování na pláních a Za praporkem jezdectva. V nich vykreslila život pohraniční armády i svého manžela tak, aby se z problematického velitele stal padlý hrdina. Nebyla to hrubá propaganda, spíše trpělivá a inteligentní práce s tónem, výběrem a emocí. Prostě výšivka. Libbie měla výhodu v tom, že svého muže skutečně následovala, kamkoli se hnul. Mohla tak vystupovat téměř jako očitý svědek.

Postava v černém

Zbylým aktérům se tak dobře nevedlo. Sedící Býk nakonec zahynul při zatýkání v roce 1890, které přímo předcházelo masakru zbytku jeho kmene (hlavně žen a dětí) u Wounded Knee. Libbie Custerová naproti tomu pohodlně žila ze své verze minulosti až do roku 1933. Přednášela, publikovala a z vdovské věrnosti udělala nejen poslání, ale i způsob, jak zůstat dámou z lepších společenských kruhů. Bonmot, že jediným skutečným vítězem Little Bighornu byla ona, tak není jen efektní nadsázka.

Little Bighorn stojí za připomínku (nejen) jako slavná porážka bílých nebo další z jejich neférových vítězství v rámci genocidy technologicky nepoměrně slabší civilizace Velkých amerických plání. U táboráku se bude dál zpívat o Jimu Bridgerovi a filmy budou dál vracet generála Custera na plátno. Ale za těmito obrazy stojí ještě jiná postava: žena v černém, která pečlivě dbala o to, aby Amerika na jejího muže vzpomínala tak, jak má.

Kam čert nemůže…

*

Helena Hulejová (25. 6. 2026), Ztráty a Nálezy