Změna je žádoucí, ale v nedohlednu

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
16. 5. 2017
Josef Mrázek ve svém  zajímavém článku ZDE analyzuje problémy české společnosti a naznačuje řešení, která by mohla vést k tomu, aby po dalších volbách bylo lépe než teď.
Ústava ČR ZDE říká:
“Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.”


Zmíněný paragraf nedefinuje násilí a neposkytuje tedy ani náznak toho, co smí občan dělat, když se politických stran zmocní šmejdi, jimž jsou zájmy společnosti zcela ukradené. Násilí nemusí být jen defenestrace. Násilí může být i to, co jsme viděli ve Sněmovně při její 58. schůzi.

Součást Ústavy, Listina Základních práv a svobod ZDE v Článku 13 uvádí:

“Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.”
Zveřejnění tajně pořízeného záznamu setkání Babiše s novinářem Přibilem je zcela jasným porušením Ústavy, respektive její části. Poslancům, kteří mají plná ústa demokracie a její ochrany to je šumafuk.

Ozvala se proti tomu nezávislá media? Babiš přece vlastní jen Mafru.

V ČR existuje politická krize, kterou podle mého názoru vyvolaly nízké volební preference ČSSD. Svým způsobem jde o obdobu Února 48. Lid tehdy zaplnil náměstí a premiér mu sdělil, že president přijal demisi ministrů a že tam dosadí ty svoje. Komunisté tehdy drželi Ministerstvo vnitra.

Sobotka si na veřejnost netroufne, ale rád by na tiskové konferenci řekl, že president přijal jeho návrh odvolal Babiše a že vláda dovládne jako menšinová bez ANO. On sám na svá bedra naloží břímě vést Ministerstvo financí.

Následující odstavec je spekulace: Sobotkovi jde o to, aby MF ovládl a jeho prostřednictvím zatlačil na Finanční správu. Ta musí přednostně šetřit Babišovy korunové dluhopisy, aby Chovanec mohl konat. Babiše je třeba dorazit jako volitelnou figuru. K tomu stačí změnit jeho mediální obraz na “sprostého podezřelého”. Je třeba zlikvidovat politickou pobočku Agrofertu, za níž ANO označuje Kalousek. Sobotka pak jménem ČSSD přihodí plebsu několik dobrot do koryta. To všechno známe. Cožpak státní zástupce a policie nezačaly jednat proti Rathovi na základě udání, s nímž se veřejnosti anonymní udavač dostal rovnou k vrcholu zastupitelství v Brně? A proti Babišovi již máme odposlechy. Co na tom, že by je jakýkoli spravedlivější soud musel hodit do koše.

Přesuňme se do reálu. Je poledne 14. května 2017. Začíná “nejnezávislejší” pořad ČT, tedy OVM. V ČR je politická krize, ale Moravec se půl hodiny věnuje zamýšlenému omilostnění Kajínka. Cáknout trochu špíny na Zemana nemůže nikdy škodit. President prý kdysi nechtěl a teď omilostňuje. Vzduchem prolétne dávno spasklá bublina, že to dělá proto, aby zakryl svou úlohu ve vládní krizi. Co na tom, že milost předcházela Sobotku a jeho žonglování s demisemi.

Josef Mrázek ve svém článku píše:

“Víme, že stát je veden špatně po dobu mnoha volebních období, takže je zřejmé, že politickou reprezentaci stále špatně volíme. Nestačí opakovat volby, je třeba volit jinak. Musíme změnit volební zákon, ale to je obtížné, protože stávající systém se proti změnám opevnil. Dobrý volební zákon musíme nejen umět navrhnout, ale také musíme mít sílu ho prosadit.”

Má pravdu, ale co s ní. Kapři si přece rybník nevypustí.

Snahou každé moci je upevnit svoje postavení a přetrvat. Dělali to komunisté po roce 1948 a dělají to jejich následovníci po sametu. Obě skupiny k tomu měly a používaly mocenské prostředky vyfutrované propagandou.

Komunisté se pokoušeli budovat nový, kapitalismu nepřijatelný sociálně-ekonomický systém. Jejich propaganda prosazovala model souhlasu veřejnosti s politikou strany, která vládla. Původní poválečné nadšení (ne nepodobné britskému, které zachytil dokument “Spirit of 45”) postupně vyvanulo, ale po nějakou dobu stačilo, že se jednotlivci nebo organizace účastnili oslavných a vítacích akcí. Šedesátá léta znamenala přechod k určité repolitizaci společnosti. Ta byla narušena v srpnu 1968 a vlastně doražena požadavkem, aby nestraníci podpisem vyjádřili souhlas s “bratrskou pomocí”.

Posametová moc uvolnila cestování, za cenu narůstajícího dluhu dospěla ke směnitelnosti koruny a vytvořila podmínky pro podnikání. Svoji propagandu zaměřila na absolutní diskreditaci předcházejícího režimu. Protože každý systém má jistou setrvačnost objevily se nové problémy až se zpožděním. V mezidobí se obnovily tak zvané “tradiční politické strany”. Od začátku nastalo naprosto nekritické přijímání prvků západního kapitalismu. Skoro 28 let po sametu přišel poslanec František Laudát s geniálním pozorováním: Než se něco změní, má se to napřed analyzovat. Je to obecná pravda.

Před i po sametu existovaly mocenské nástroje na kontrolu občanů. Komunisté byli, měřeno současnými měřítky, absolutní břídilové. Postavte proti sobě informace o tom, že umělci dělají večírky a současnou kontrolou pohybu každého z nás, informacemi o tom co a komu říkáme a píšeme a kudy a kam chodíme ZDE .

K těmto faktorům přibyl dříve již zapomenutý neznámý strach z existenční nejistoty, která obecně brání, aby se občan angažoval v protestech.

A pak je tu propaganda, nejlépe již ve škole, jak o tom kdysi zpíval Pete Seger ZDE: Co ses dnes naučil ve škole, můj synku?

I learned our Government must be strong – It’s always right and never wrong – Our leaders are the finest men – And we elect them again and again.
V překladu: Naučil jsem se, že naše vláda musí být silná – má vždy pravdu a nikdy nechybuje – naši vůdcové jsou ti nejskvělejší muži – a proto je znovu a znovu volíme.

Máme-li uvažovat o jakékoli změně existujícího politického či volebního systému, nesmíme opomíjet to, co se děje ve “vyspělých” demokraciích.

V Kanadě a nepochybně i v USA došlo ke ztrátě zájmu občanů o to, co se děje nad místní úrovní. Vše ostatní je jako bůh a car příliš daleko a vysoko. Volby vyšší úrovně jsou v podstatě estrády, které znova a znova udržují u moci “tradiční strany”. Málokdo ví, že třeba Obama ke svému poslednímu zvolení potřeboval 1 miliardu dolarů. Málokdo ví, že peníze určují, kdo se může dostat do americké presidentské debaty. Že Republikáni a Demokrati dali televisním stanicím, které vydělávají na reklamách, ultimatum: buď tam budeme jenom my a nikdo jiný a nebo debata nebude.

V amerických presidentských volbách v roce 1992 získal nezávislý kandidát Ross Perot 18.9% všech hlasů, ale neměl šanci proti “oficiálním kandidátům”. Nezískal ani jeden hlas volitelů.Tak jsou nastavena pravidla proti nežádoucím kandidátům.

Nemožnost politické změny je navíc dána i tím, že establishment v podstatě ukradl termíny jako lidská práva, demokracie a ústava. Těmi mohou kdykoli a kohokoli fackovat jekéhokoli oponenta.

Když čteme Mrázkův návod na (teoretickou) změnu, musíme si uvědomit, že dříve nevídaná kontrola občanů dosáhla celosvětově takového rozměru, že prakticky vylučuje jakékoli kroky, které by mohly existující moc jakkoli ohrozit. V tomto smyslu je tak zvaný boj proti terorismu podvod. Vynakládáme miliardy na policii a tajné služby, abychom zabránili ztrátám desítek nebo stovek lidských životů nebo se buduje ochranka pro bohaté, aby až jednou “chudoba z lidí lotry učiní a z lesů je požene hlad”. Sázím na to druhé.

Mrázek mluví o nebezpečí, které národu hrozí. Má pravdu v prvním bodě, totiž svět, nejen náš národ může rychle zaniknout, když bude válka. V Česku není ve vládě jediný ministr, který by v sobě měl tolik mravnosti, aby řekl “v tomhle s vámi (s NATO a tedy USA) nejedeme”. Místo toho si političtí šmejdi natřásají peříčka, že se bude ještě víc zbrojit a stavět víc plotů. Dělají to v naději, že se nás dorážka Rusů nedotkne a že se pokud možno přiživíme na přesunu bohatství směrem k již bohatým zemím. Nikdo si již nevzpomene na to, co říkal Havel než byl oslepen politickou slávou.

Řešení, bohužel neschůdné, je zrušit politické strany a tato zlorumpovaná seskupení politických šizuňků nahradit nezávislými poslanci. To je praxe z komunálních voleb, která dobře funguje v Ontariu. Tam se nemluví o politické příslušnosti, ale o tom, co je třeba udělat pro komunitu.

Jenže to jsme znova u kaprů a jejich rybníků.