Další nepohodlné masakry

Avatar
Původní autoři

Jana Maříková
25. 1. 2018
Před časem jsem na Nové republice publikovala svůj článek „Nepohodlné masakry“ZDE,  kde jsem srovnávala zdánlivě nesrovnatelné – masakr v Dersimu v Turecku v roce 1938, kdy byly zmasakrovány tisíce alevitských Kurdů, a masakr v malé vesničce Lejčkov nedaleko mého rodného městečka v jižních Čechách v poslední den války – vlastně už po něm, 9. května 1945. Vysvětlila jsem i proč to píšu – přivedlo mě na to sledování filmu ZER kurdského režiséra Kazima Öze, kde je masakr v Dersimu, i když není přímo vidět a je „jen“ v minulosti babičky hlavního hrdiny, vlastně ústředním motivem. Článek byl publikován i v Německu, kde se setkal se slušným ohlasem.


Nepohodlné masakry jsou to proto, že nikdo neví, co vlastně s nimi. Teď jsme ve fázi, kdy Němci jsou naši obchodní partneři, Turci také a k tomu ještě spojenci v NATO. To takový masakr ve Srebrenici, to už je jiná….tam jsou padouši jasní. A je úplně jedno, že to celé asi bylo dost jinak – Srbové mohli za všechno. Tím pádem je tento maskar vlastně velice komfortní a leccos ospravedlňující – bombardování Jugoslávie například.

Teď nastává doba dalších nepohodlných masakrů. Erdoganovo Turecko zaútočilo na oblast kolem města Afrin na pomezí Turecka a Sýrie, obývanou Kurdy a chráněnou jejich milicemi,ale i zaplněnou uprchlíky z války v Sýrii. Turecká armáda bombarduje, ostřeluje, zabíjí civilisty. Za hromového, ohlušujícího – ticha. Občas někdo vznese chabý protest, občas někdo vyzve Erdogana k mírnosti, ale to je asi tak všechno. Německé tanky (v Německu vyrobené) obkličují kurdská města a vesnice – pohled, který samotným Němcům není příjemný a nám, pamětníkům válečných filmů, už vůbec ne.

Nejsem expert na vojenskou situaci a nebudu si na něj hrát. Přečetla jsem za posledních pár dní tucty článků nejméně ve třech jazycích – a jasné je mi jedno. Proti Erdoganovi nikdo nejenže nezakročí, ale ani ho neodsoudí. Německo mu přiznalo právo „chránit si své hranice“, Američané patrně usoudili, že kurdské milice už v bojích proi Islámskému státu svou roli užitečného idiota splnily a dál jich není třeba, zato Turecko je pořád parťák v NATO a studená válka nabírá na obrátkách….a Rusové? Ti se snaží přesvědčit Kurdy, aby přenechali svá ropná pole u Afrinu Sýrii výměnou za to, že se zasadí o to, aby Turecko zastavilo své operace. (podrobnosti v angličtině na http://www.atimes.com/turkey-reenters-syrian-endgame-smart-power/).

V každém případě jsou Kurdové na obtíž. Se svým požadavkem vlastího státu, se svou bojovností, tím, jak zatěžují svědomí světa. A co hůř – mají ropu a vodu, kteréžto suroviny by určitě měl rád někdo jiný…takže ať už se tam stane cokoli, bude to západnímu světu včetně Ruska značně nepohodlné – tedy mluvit o tom. Kurdové – a nejen oni, demonstrují v Německu, Švýcarsku i Rakousku….a tím upozorňují na pokrytectví „bojovníků s příčinami migrace“, kteří svou pštrosí politikou umožňují vznik nové uprchlické vlny. Hlavně když jedou kšefty…..čím špinavější, tím víc nesou.

Ještě jednou se vrátím k textu, který jsem uvedla výše:

„The UN Security Council meeting on Tuesday regarding Turkey’s military operations in Syria turned out to be like the dog that didn’t bark in the night in the Sherlock Holmes short story. There was no bark – no statement by the Security Council – condemning Turkey.“

„Zasedání Rady bezpečnosti OSN v úterý, které se týkalo tureckých vojenských operací v Sýrii, se ukázalo být jako pes, který v noci neštěkal, stejně jako v detektivní povídce o Sherlocku Holmesovi. Nebyl žádný štěkot – žádné prohlášení Rady bezpečnosti – které by odsoudilo Turecko.“

Nikdo nejenže nezaštěkal, ale ani nezavrčel. Má Evropa nového pána? A budeme za pár desítek let bědovat nad novými, v naší době nepohodlnými masakry?