Geostrategický přehled: březen-srpen 2021

V uplynulém půlroce došlo k mnoha zajímavým událostem, konstatuje ruská informační agentura AURORA, ale většina z nich plně zapadala do dříve nastíněných trendů a tendencí, takže nemělo smysl je popisovat zvlášť. AURORA však obrací pozornost k nejzajímavějším událostem posledního půlroku, kterým nebyla dříve věnována patřičná pozornost. Jsme přesvědčeni, že tyto postřehy budou zajímavé i pro české čtenáře.

Zdroj: Informační agentura AURORA, autor ANDREJ ŠKOLNIKOV*)

V uplynulém půlroce došlo k mnoha zajímavým událostem, ale většina z nich plně zapadala do dříve nastíněných trendů a tendencí, takže nemělo smysl je popisovat zvlášť. Obraťme však pozornost k nejzajímavějším událostem posledního půlroku, kterým nebyla dříve věnována patřičná pozornost.

 

Taktika průmyslových elit USA

Až do začátku června 2021, tedy vlastně ještě půl roku po skončení třífázových prezidentských voleb v USA (hlasování, sčítání hlasů, soudy), byly americké průmyslové elity v hlubokém knokautu. V důsledku zrady části elit kvůli situačnímu spojenectví Fininternu s Vatikánem a Projektem Judea byl Donald Trump opuštěn, přišel o svůj úřad a USA opustily svou strategii “Velikost Ameriky”. Právě ta umožnila díky rychlé občanské válce rozetnout uzly vnitřních rozporů a přejít na 6. technologický řád dříve než kdokoli jiný na světě v letech 2030 až 2035.

Po všechny tyto měsíce byla situace popisována jako vae victis (latinsky: běda poraženým), jakákoli strategie a pochopení budoucnosti ze strany amerických průmyslových elit chyběly, hnutí měla rituální, reflexivní charakter, zpočátku vůbec neexistoval plán a pochopení dalšího postupu. Demoralizace ze zrady vedla také k destrukci systému koordinace a řízení, což vyústilo ve zbytečnou ztrátu Senátu, kdy místo vytvoření jednotné republikánské fronty jednali jednotliví nadšení senátoři, kteří byli rychle vytlačeni.

Je třeba také poznamenat, že politické pokrytí těchto událostí v médiích nebylo vždy adekvátní. Zejména všechny ty spekulace o chystaném přepočítávání hlasů, lstivých plánech a lákání nepřítele do pasti – to už můžeme říci s jistotou – byly z rodu Treppenwitzů, což bylo jakési zbožné přání.

Projev Donalda Trumpa z 5.6.2021 byl ukázkou začátku nové taktiky boje. Republikáni se očistili od odpadlíků, jako byla Liz Cheney, a rozhodli se pro strategii konfrontace.

O připravenosti republikánů vrátit se ke strategii “Greatness in America” v letech 2021-2022 (tedy před volbami v polovině volebního období) svědčí následující údaje. (před volbami v polovině volebního období) by mohly být následující události (pomineme-li akce typické pro vnitrostranické boje)

Mezi republikánskými státy je zavedena pevná, jasná a rychlá koordinace: pokud některý z nich učiní rozhodnutí, které blokuje činnost demokratů, všichni ho velmi rychle následují a kopírují zpět k sobě;

· Iniciátoři drastických rozhodnutí se mění, tj. mezi guvernéry není identifikován jediný vůdce odporu, což ztěžuje boj proti nim;

· Je spuštěn nový systém pro-trumpovských médií a online zdrojů, který získává na významu, načež začíná faktický bojkot ostatních zdrojů ze strany republikánských politiků a voličů;

· Trump jde k volbám do Kongresu, aby se stal předsedou sněmovny;

· Nejvyšší soud selhává a odkládá jakýkoli pokus o rozšíření svého členství;

· Vzniká “Trumpův tým” – skupina mladých republikánů, z nichž každý by mohl kandidovat na prezidenta v roce 2024 nebo 2028, pokud by některý z nich byl vyřazen z funkce;

· V Itálii probíhá masivní stávka proti novým iniciativám a na místě se rozmáhá šikana;

· Dochází k tiché sabotáži generálů a části zpravodajských služeb, k pravidelným únikům tajných a kompromitujících údajů, které ničí zahraniční i domácí politiku;

· Konzervativní demokratičtí politici jsou oslabováni/vyhazováni, aby se demokraté v očích voličů radikalizovali;

· Ekonomická situace je otřesena, dochází ke zhroucení akciového trhu a k domácí inflaci, která dramaticky zhoršuje kvalitu života obyvatelstva;

· Vzniká řada mučedníků “obyčejných Američanů” zavražděných BLM, muslimy atd..

Pokud se většina z výše uvedeného neprojeví v příštím roce, můžeme konstatovat:

Průmyslové elity USA opustily strategii “velikosti Ameriky”. Nenávist, zášť a pomsta budou nyní vládnout míči. Všechny síly se vrhnou do sabotáže, zničí iniciativy Joea Bidena, v roce 2022 převezmou kontrolu nad Kongresem a přejdou od dílčích akcí ke koordinovaným pod heslem: Zapomeňte na přepočítávání hlasů, čeká nás celý boj. Kvůli tomu se Donald Trump možná vydá i do kongresových voleb, aby osobně vedl dolní komoru parlamentu.

Ano, uskutečnit to všechno nebude vůbec snadné, v prvních šesti měsících roku 2021 se toho rozdalo příliš mnoho…

Vystoupení vysloužilých generálů a admirálů proti Joe Bidenovi v polovině května 2021 vypadalo směšně a obehraně jen na první pohled. Ostudný útěk USA z Afghánistánu v srpnu 2021 se velmi podobá otevřené sabotáži a podrazu, kdy byly rozkazy nekvalifikovaných politiků plněny co nejformálněji a nejpřesněji. Cíl je jednoduchý – ovlivnit vnitropolitickou situaci.

Začátkem června 2021 se tedy ukázalo, že se americké průmyslové elity vzpamatovaly z porážky a zrady a jsou připraveny znovu se zapojit do vnitropolitického boje, třebaže prohrály mnohem víc, než předpokládaly. V nadcházejících měsících bychom měli očekávat rostoucí soudržnost pod myšlenkou obnovy spravedlnosti a ochrany odkazu “otců zakladatelů”. Postoj republikánů opět bude tvrdý a zásadový, budou bojovat o každou píď půdy a neúspěchy v zahraniční politice budou využívány k vyvolávání problémů.

 

Americký afghánský syndrom v Evropě …

Před několika lety jsem na základě trendů ve světě i u jednotlivých hráčů nastínil velmi nezáviděníhodnou budoucnost Střední Asie, respektive vysokou pravděpodobnost, že se stane druhou Sýrií, ale ve větším měřítku a s horšími důsledky. Na začátku roku 2019 jsem o tomtéž napsal článek, zveřejnil několik videí, sklidil vlnu pobouření a obvinění ze šovinismu, nenávisti, nechuti k národům Střední Asie atd.

Uplynul nějaký čas a najednou se ukázalo, že se USA stahují nejen z Blízkého východu, ale také – kdo by to byl řekl! – ze střední Asie… A středoasijský prostor se začíná bouřit. K tomu, co již bylo na toto téma řečeno, lze vlastně jen dodat další podrobnosti. Pro pochopení trendů, tendencí, logiky a strategie aktérů je mnohem lepší popis budoucnosti než každodenní sledování toho, kdo kde co řekl.

V polovině roku 2021 se začal objevovat nový trend, a to přípravy na odchod USA z Evropy. Odhadovaný časový rámec je 2024-2025, a to na pozadí vnitřní destabilizace a destrukce sociální struktury (2023-2024), kdy úroveň příjmů dosáhne 50 % a do ulic se vyhrnou davy hladových nevojáků, kteří se budou dožadovat zachování svého závislého postavení. Nikdo je nezastaví….

V této situaci by se USA teoreticky mohly pokusit o obnovení pořádku, ale nemají k tomu dostatek sil a prostředků. Spojené státy by se samozřejmě mohly pokusit připravit infrastrukturu na svůj odchod, ale vzhledem k pravidelným vnitropolitickým otřesům a změnám politiky je nepravděpodobné, že by toho byly schopny. Administrativa Donalda Trumpa v jedné fázi plánovala posílit Británii, Polsko a v některých bodech i Francii, ale nebylo to jasné. Současná administrativa Joea Bidena se rozhodla vsadit na Německo (a dát mu vše na východ) v naději na teutonského ducha a Ordnung. Až na to, že se zdá, že je příliš pozdě, základ je ztracen. Na mém telegram-kanálu je řada dopisů z Německa, které tyto závěry podporují. Na západě se vsadí na německo-francouzské spojenectví, v němž bude dominovat Německo.

V nejbližší době lze také očekávat pokusy o vytvoření evropského mocenského bloku s plnou podporou USA. Po nějaké době se politika opět změní, ukáže se, že navrhované uspořádání není životaschopné, a dojde k výměně lůžek v bordelu. Logicky se vsadí na vnější a/nebo nadnárodní síly, tedy na Británii a/nebo eurobyrokracii – a pravděpodobně se stejným neúspěchem. To, co bylo záměrně a tvrdě rozbíjeno několik desetiletí, nelze obnovit během několika let.

V dalším taktu bychom si měli počkat na volbu dalšího favorita, který bude mít prospěch z rozpadu státních institucí. Tentokrát to budou sítě a sdružení, celoevropské mezinárodní síly: pravicoví liberálové, levičáci, ekologové, konzervativci a islamisté, kteří se dostanou na vrchol. Mohou se pokusit vsadit prakticky na kteroukoli z těchto sil nebo jejich alianci, hodně bude záležet na domácí situaci ve Spojených státech.

No, v letech 2024-2025 dojde k rychlému a přechodnému útěku vojenských sil USA z Evropy, pak začne aktivní fáze politického rozpadu, přechod k “Evropě regionů a území”. Pak tu bude Rusko s “Třetím Římem”, bývalá rakousko-uherská území se “Čtvrtým Římem” a/nebo Británie s “Novou Hanzou”.

Ano, i nadále s úsměvem sledujeme šarádu s posunem strategických linií v Evropě a máváme jim…

Lze se tedy domnívat, že v Evropě začaly přípravy na odchod USA, které jsou zatím neuspěchané a patrné pouze z nepřímých faktů. Místo Británie ve spojenectví s Polskem a Tureckem, na které sázela administrativa Donalda Trumpa, předala současná administrativa klíče Německu ve spojenectví s Francií. Krok, který je očekávaný, logický, ale opožděný. Důsledky politiky nulové pasionárnosti a výchovy zcela bezzubého a apatického obyvatelstva se rychle nezmění.

 

Ukrajinská eskalace …

Zatímco události v Afghánistánu mají zřejmé dlouhodobé důsledky a působí jako katalyzátor mnoha příběhů, vývoj na Ukrajině se již dávno stal druhořadým polem pro vzájemnou hru vnějších sil a na celkovou rovnici má jen malý vliv. Události na tomto území mohly být ignorovány, ale změna postojů je jasně patrná.

Na jaře 2021 začaly na ukrajinské straně systematické přípravy na vojenskou eskalaci v Donbasu. Rovnováha byla ve prospěch konfrontace; vzdálené síly (USA, Fininterna, Británie, Čína, Turecko atd.) měly zjevný zájem na vypuknutí konfliktu; byla to pro ně příležitost přesunout těžiště informační agendy od svých problémů a od svých hranic a rozšířit škálu možných akcí proti Rusku, které by se v jakékoli konfiguraci ocitlo v pozici toho, kdo se omlouvá. Německo a Francie se snažily vyhnout konfrontaci, ale ne příliš aktivně.

Postoj Ruska byl nejednoznačný; prvním taktem by byla změna statu quo s krátkodobými problémy na různých frontách. Druhým taktem bylo posílení narativu o “říši zla” (my proti světu v rozpadu globálního paradigmatu), mobilizace vlastenecky smýšlejícího obyvatelstva, motivace k ostrému zásahu liberálních vlivových agentů a příležitost dramaticky posílit destrukci ukrajinské státnosti.

Rusko bylo na konfrontaci připraveno, což se projevilo signály o možnosti uznání LNR na nejvyšší úrovni, rychlostí rozmístění mírových sil v Karabachu jako nácviku přesunů vojsk a prováděním rozsáhlých cvičení podél celé administrativní hranice s Ukrajinou.

Úřady v Kyjevě, zjevně podporované Británií, Tureckem a Polskem, jejichž pozice v regionu se upevnily ještě za Donalda Trumpa, aktivně nahrávají zhoršení situace. Plánovací horizont ukrajinského vedení se zkrátil na měsíce, bylo nutné provést zásadní otřes a reset a potřeba hrát vabank neustále rostla.

Nakonec, v průběhu svérázného vzájemného střetnutí, padlo rozhodnutí – nevyhrocovat situaci; strany se vrátily na původní pozice, i když hranice pro Kyjev se zúžily a menší hráči neriskovali jít do zcela samostatné hry. Pokud jde o Turecko, Moskva náhle “pochopila”, že tam řádí koronavirus a že je třeba uzavřít lety. Ve stejnou dobu přiletěl Sergej Lavrov do Káhiry, kde se jedna z otázek týkala otevření Egypta pro turistický ruch z Ruska, což bylo pochopitelné.

Ve vztazích s Tureckem obecně existuje mnoho náhod. Například zprávy o tom, že turecký generál, který zahynul při havárii vrtulníku dne 4.3.2021, se podílel na vítězství Ázerbájdžánu v Karabachu. Důvodem bylo špatné počasí v regionu a/nebo technická závada vrtulníku. “Překvapivě blízko”, protože takové náhody se už staly: 24. 11. 2015 Turecko sestřelilo ruský Su-24 v Sýrii a 17. 2. 2016 došlo k útoku v Turecku, jehož výsledkem bylo 22 mrtvých pilotů z 28 – překvapivé a neobvyklé štěstí pro kurdské bojovníky. Zajímalo by mě, jestli se po sestřelení ruského vrtulníku nad Arménií dne 9.11.2020 očekávala nějaká katastrofa pro Turky? Turci zřejmě bez takových znamení a náhod nejsou schopni realisticky posoudit, co se děje, a ve vztahu k nim je důležité, aby nezapomněli na zásadu “oko za oko a zub za zub” (2. Kniha Mojžíšova 21,24).

Protože Kyjev nedostal povolení k tvrdému postupu proti LDNR a uvědomuje si, že Rusko by rychle a tvrdě odpovědělo, snaží se zpřísnit svou domácí politiku, aby situaci zvládl. Přetrvává pocit, že strategie Vladimira Zelenského byla přepsána ze špatně přeložené zkrácené ukrajinské verze novely Gabriela Garcíi Marqueze „Patriarchův podzim“. Až na to, že grotesku doprovázela hra na klavír s čistě ukrajinským podtextem.

Základem této knihy, předobrazu kyjevské strategie, jsou zobecněné osudy mnoha latinskoamerických diktátorů, prvky jejich životopisů jsou fantasmagoricky promíchány a sešity dohromady. Výsledkem je jakýsi absurdní praktický návod, jak se stát vládcem v chudé zemi třetího světa, když máte za zády podporu Yankeeů a podařilo se vám pověsit zřízence.

Není divu, že se události na Ukrajině vyvíjejí podle této logiky, jen role diktátora se ujal mladší odraz Porošenka. Nemá smysl dělat paralely s dějem, vše se prolíná.

Při realizaci groteskního způsobu tyrana Vladimíra Zelenského intenzivně ztrácí oporu vnějších sil: při takovém tempu se už do dalšího románu nedostane, vznikne nanejvýš novela nebo dokonce povídka.

Nestřílejte na klavíristu, hraje, jak nejlépe umí …

Vidíme tedy, že západní síly ve snaze ztížit Rusku život začaly připravovat kyjevské úřady na poslední výpad na východ, aniž by je zajímaly důsledky pro samotnou Ukrajinu. V každém případě by se Moskva musela ospravedlnit, ale Kyjev by riskoval ztrátu zbývajících území Luhanské a Doněcké oblasti, nebo dokonce celého území až k Dněpru, a možná i své státnosti.

Po změně v zahraniční politice USA bylo rozhodnuto jednat s Ruskem, změkčit jeho postoje výměnou za zdání ruského souhlasu s environmentalismem, a trojici Británie, Turecko a Polsko nahradilo Německo.

 

Sodomitští „studenti“ útočí na Litvu …

Mnohé události, které se dnes ve světě odehrávají – kvůli pokusům jednotlivých aktérů prozkoumat hranice přijatelného -, nelze vnímat bez úsměvu a smyslu pro humor.

Protiteroristická operace provedená Minskem, která je formálně v souladu s právem, ale ve svém duchu je výsměchem, všem jasně ukázala rostoucí erozi mezinárodního systému vztahů. Už od římských dob je známo: Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi). Po celá desetiletí proto mohly ostentativně porušovat zákony pouze hegemon USA a jeho zástupce Izrael. Podle této logiky mohly například pouze USA a jejich spojenci zařídit, aby letadlo bolivijského prezidenta Evo Moralese přistálo ve Vídni, protože tušily, že na palubě je Julian Assange. Severní Korea se chovala trochu jinak a šikanovala USA, ale stále šlo spíše o dvoustranný dialog než o naprosté ignorování pravidel.

Před několika měsíci jsem popsal trend: ve světě budoucnosti neexistují žádné hranice, zkoumání toho, co je přípustné, se stane druhem soutěže: “Kdo si může dovolit více a nebude za to potrestán”. „Baťka“ se naopak rozhodl zákony změnit. V reakci na pravidelné volání po navrácení plné suverenity nad podzemními zdroji šel Lukašenko ještě dál – spustil mechanismus navrácení suverenity nad leteckými trasami.

Reakce EU byla předvídatelná a hysterická; zejména Litva a Polsko byly aktivními sousedy, kteří se hodlali obohatit na úkor Běloruska. A pak se Lukašenko zachoval velmi necivilizovaně: porušil “konvence” a zahájil letecké lety z Kábulu (Afghánistán) a Erbílu (irácký Kurdistán) do Litvy s přestupem v Minsku. Počet vězňů svědomí, zahraničních studentů, se již blíží 5 000, což je pro malou Litvu mezní.

Jednoho dne Litevci v rozporu s migračními zákony EU doslova natlačili 180 „opozičních studentů“ na území Běloruska. Zlí jazykové tvrdí, že tito lidé během jednoho dne na běloruské půdě přehodnotili své životní zásady a druhý den hranice překročilo 90 párů stejného pohlaví, které požádaly o politický azyl a nemohou být vyhoštěny zpět do vlasti, protože tam platí právo šaría. Je zvláštní, že Vilnius dosud neodhadl, že by diplomatickou cestou apeloval na paní Tichanovskou, kterou považuje za běloruskou prezidentku, aby zastavila imigrační toky…

Snažit se vyjednávat se zeměmi, odkud trpící pocházejí, nemá smysl, na světě je mnoho jiných rozvojových zemí, kde jsou sodomité ochotní tíhnout ke vzdělávání ve vysokých školách civilizovaného Vilniusu.

Ano, Bělorusko má hranice nejen s Litvou, ale také s Polskem a Lotyšskem…

Nástroj nátlaku na EU, který dříve našel R. Erdogan v podobě davů uprchlíků, si tak osvojil i A. Lukašenko v konfrontaci s mladými východoevropskými demokraciemi, s tichým souhlasem Ruska a se skrytým úšklebkem staré Evropy.

Zákony a principy starého světa se hroutí a hranice jsou stále méně důležité, a to i v tak podivném formátu.

 

Souhrn …

Uplynulý půlrok nám přinesl několik zajímavých příběhů a řadu informací, na jejichž základě můžeme posoudit budoucí kroky jednotlivých aktérů: přípravu globalistické pravice na další udržování světa prostřednictvím strachu a chaosu,

útěk USA z Afghánistánu a výraznou změnu zahraničněpolitického kurzu týmu Joea Bidena. Všem těmto událostem jsme se věnovali již dříve, ale kromě nich bychom na ně neměli zapomínat:

· konsolidace sil průmyslových elit USA po zradě a vzdání se čehokoli a všeho na konci prezidentských voleb 2020;

· začátek příprav USA na stažení z Evropy;

· změna “oblíbené manželky” USA v Evropě;

· odmítnutí vyhrocení situace v Donbasu.

Zvláštním příběhem je Lukašenkovo zvládnutí tureckého nástroje nátlaku na EU prostřednictvím posílání uprchlíků přes hranice. Celkově se dříve globální svět nadále rozpadá, čehož jsme i nadále svědky. Usmíváме se a máváме…

 

*) Andrej Školnikov (1979) – ruský geostratég, publicista, spolupracovník Fondu ekonomických studií Michaila Chazina.

Překlad: st.hroch 20210918

5 5 hlasy
Hodnocení článku
1 komentář
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 2 měsíci

No tak to nás ještě čekají věci a vůbec se mě nelíbí dominance skopčáků v Evropě ty jejich pošahaný nesmysly by jsme nemuseli rozchodit.