Green Power

Průmyslový svět dvacátého století byl postaven na fosilních palivech. Charakteristickým znakem této ubývající éry byla vysoká mobilita a kapacity pro stále se rozšiřující objemy průmyslové výroby. Poslední desetiletí současného století budou formovány zcela odlišnými zdroji energie a společnost bude nucena se hluboce změnit.

Zdroj: KosaZostra čili  vlkovobloguje.wordpress.com

Vladimír Iljič Lenin svého času řekl: „Komunismus rovná se lidové rady(sověty) plus elektrifikace.“ Není moc moudré se tomu sloganu vysmívat. V zobecnění totiž platí, že civilizace rovná se systém řízení plus energie. Civilizační rozvoj šel ruku v ruce s lidskou schopností si opatřovat zdroje energie. Ať to byl oheň, vítr či mraky otroků. Rozvoj znatelně zrychlil, když se lidstvo naučilo využívat fosilní zdroje uhlí, ropu, zemní plyn. A ještě více zrychlil, když se systémem řízení stal systém založený na neomezené soutěži. Na soutěži, která nebere ohled na zdroje. Dopad, které má tento rozvoj na tvář naší planety se zdá být zcela zřejmý: naše činnosti využívající fosilní zdroje obsahující uhlík vedou k tání ledovců, bouřím, které se zhoršují a jsou nepředvídatelné, mění se sklizně a zemědělské cykly. Realisticky jediným řešením závislosti na fosilních palivech je ukončení ekonomického modelu konzumní společnosti založeného na soutěži, která se rozvíjí bez ohledu na zdroje,

ale to není to, co politici navrhují.

Koordinovaným úsilím politiků a médií se podařilo světu předestřít chmurný obraz světa, který se ocitl v energetické krizi. V krizi způsobenou rychlostí, s jakou je nutné nahradit energii z fosilních paliv, aby se zastavil růst globální teploty. Cíleně se vytváří dojem (máme posledních 12 let!), že z této skutečnosti není úniku ani z jedné strany této obtížné situace.

Přechod k nízkoemisním technologiím má jistě smysl. Je však třeba, aby probíhal efektivním způsobem a nevedl k horším environmentálním dopadům, než by přinesly ušetřené emise skleníkových plynů. Aby lék nebyl horší než nemoc. Symbolem naléhavosti se stalo dítě. Švédka Greta Thunberg s kampaní  Fridays for Future a zvoláním Our House Is On Fire (Náš dům hoří). Ať za její činností stojí kdokoliv, kampaň vytvořil profesionálně podle základního schématu; kdy z nějakého problému nebo nějaké potřeby vytvoříte základní podnět pro instinkty (honem z toho ven), přidáte emoce (nebo nám všechno shoří) a nějaký archetyp, který to zorganizuje (nejlépe centrální mozek lidstva).

Nikdy jsem neměl rád kampaně, ať jako dítko školou povinné (dnes budeme sbírat papírky!) nebo jako dospělec (Tyto volby jsou přelomové!). Vždy (bez výjimky) jsou deklarované cíle nechutně nadsazené. Náš dům hoří… za to by měl být trest na svobodě. Vždy si vzpomenu na sci-fi povídku A.C. Clarka Reklamní kampaň.

Tvůrci filmu Příšery z vesmíru a reklamní agenti filmového studia rozebírají po předváděcím promítání filmu jeho ziskovost. Zdá se, že film bude kasovní trhák, jeden z agentů na reklamu plánuje masovou reklamní kampaň. Nechají se vyrobit tisíce natahovacích atrap chlupatých mimozemských příšer, plakáty s textem „POZOR NA OBLOHU! SIRIANÉ PŘICHÁZEJÍ!“ a „ZEMĚ! MĚJ SE NA POZORU!“ budou vylepeny všude po ulicích.

Kampaň je velmi úspěšná, film plní první stránky novin, lidé omdlévají při promítání. Zrovna v té době přilétají mimozemští vyslanci Třetí galaktické říše navázat s lidmi mírumilovný kontakt. Akce byla pečlivě naplánována během tisíciletí, nepředpokládají se problémy. Vyspělé civilizace dokážou spolupracovat poté, co překonají úvodní šok ze zjištění, že nejsou ve vesmíru samy.

Film však vyvolal v lidech vlnu xenofobie, k níž také přispěl jistý astronom svým prohlášením o pravděpodobném nepřátelství případných návštěvníků z kosmu. Mimozemšťané přistanou v New Yorku a jsou rozsápáni davem, druhá mise se pokusí navázat kontakt na opačné straně planety Země a dopadne stejně. K flotile mimozemských lodí se začnou přibližovat útočné rakety a velitel výpravy vydá rozkaz k drastickým opatřením. Během 20 minut je Země dezinfikována.

Při řešení jakýchkoliv problematických situací se musíme nejprve oprostit od emocí. Americký institut pro ekonomický výzkum v článku „Na co Greta Thunbergová v souvislosti se změnou klimatu zapomíná“ píše:

Vypráví svůj tolik propagovaný projev v Organizaci spojených národů, z něhož si všichni omylem odnesli jen „Jak se opovažujete“, když její zamýšlené poselství znělo: „My tyto šance nepřijímáme“ a „Poslouchejte vědce!“ Vypráví o setkání za setkáním, kdy jí lidé, politici i cizinci v metru chtějí pogratulovat k jejímu projevu a oslavit její úspěchy: „K čemu?“ vykřikne znatelně překvapeně a otráveně: „Další setkání skončilo; zbývají jen prázdná slova.“

A těmi několika slovy vystihla podstatu politiky.

Opakovaně během svého pořadu nás naléhavě žádá, abychom naslouchali vědě. Problém je samozřejmě v tom, jak sama výslovně přiznává, kterou vědu má na mysli. Na rozdíl od toho, čemu zřejmě věří Greta, environmentalismus není otázkou klimatologů vs. popíračů klimatu – tato loď, jak přesvědčivě zdůrazňuje, už odplula. Bohužel přehlíží těžší bitvu mezi vědami a to, jak předmět jejich bádání působí na lidské společnosti.

Ekonomika není ekologie.

I když jsou ještě všechny detaily mlhavé, dopad, který mají lidé na náš svět, se zdá být celkem jasný: naše činnosti využívající uhlík vedou k tání ledovců, bouřím, které se zhoršují a jsou nepředvídatelné, mění se sklizně a zemědělské cykly. To není kontroverzní a pokud vím, v tomhle má Greta většinou pravdu.

Věda o tom, jak nejlépe zajistit lidské rozkvět, však kontroverzní je a je to téma, kterému se mladistvá aktivistka málokdy věnuje. Jak změna klimatu ovlivňuje lidské společnosti a jak nás nejlépe ochránit před mírně změněnou přírodou, není zdaleka jasné. Podle klimatických modelů Williama Nordhause, spolunositele Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2018, se optimální vzestup globální průměrné teploty pohybuje kolem 3,5 stupně Celsia, což je mnohem více než cíl 1,5 °C, který prosazuje OSN a který opakuje i Greta. Možná se Nordhaus mýlí, ale rozhodně není popíračem klimatických změn a přinejmenším dlouho a důkladně přemýšlel o souhrnných výhodách a nevýhodách oteplování planety.

Mnohá témata, která slečna Thunbergová nastoluje, představují skutečná ekologická nebezpečí – je natolik vážná a upřímná, že si nic nevymýšlí. Jsou však mnohem méně problematické, než si myslí, a mnohá dostupná řešení její spolubojovníci za klima vehementně nenávidí: jaderná energie, geoinženýrství, hospodářský růst, kapitalistické inovace. (Proč “kapitalistické”, nejde náhodou o inovace technologické, možné jak v Číně či Vietnamu, tak i ve Velké Británii či USA?!-pozn.red. N.R. -vd-) 

Přijetím politik, které výrazně omezí využívání fosilních paliv lidstvem tak, aby bylo možné dosáhnout cíle 1,5 °C, by se totiž pravděpodobně lidstvo ochudilo mnohem více než, kdyby nedělalo vůbec nic.

Jak jsme se nedávno dozvěděli z debaklu s koronou, léky jsou často mnohem horší než nemoc, kterou chtějí vyléčit. Na rozdíl od kataklyzmatické podstaty Gretiny řeči

nikdy nebyli lidé lépe chráněni před děsivou mocí matky přírody.

Škody způsobené americkými hurikány, očištěné o počet obyvatel a ceny, nevykazují za posledních 120 let žádný vzestupný trend. Škody způsobené lesními požáry, o nichž se tak živě psalo, se v důsledku antropogenní změny klimatu nezhoršily.

Ekonomické ztráty způsobené povětrnostními jevy, které se skládají jak z přirozeně se vyskytujících jevů, tak z jakéhokoli zhoršení způsobeného člověkem prostřednictvím emisí, se v posledních třiceti letech ve skutečnosti snižují.

Stejně tak již sto let rychle klesá počet lidí, kteří zemřou v důsledku klimatických jevů (povodní, bouří, sucha atd.). Zdá se, že lidmi způsobená změna klimatu sice změnila naše životní prostředí zhruba tak, jak to Greta popisuje, ale zároveň jsme se před těmito extrémními jevy dokázali mnohem, mnohem lépe chránit. Nemalou měrou se nám díky fosilním palivům, která aktivisté tak nenávidí, podařilo zkrotit nejničivější škody, které příroda působí.

Tohle je věda, na kterou Greta zapomíná.

Můj oblíbený odstavec ze zprávy IPCC, kterou Greta často cituje a sesterská zpráva k té, kterou slavně přednesla jako svědectví Kongresu USA, zní:

Pro většinu hospodářských odvětví bude dopad změny klimatu malý ve srovnání s dopady jiných faktorů (střední důkaz, vysoká shoda). Změny v populaci, věku, příjmech, technologiích, relativních cenách, životním stylu, regulaci, správě a mnoha dalších aspektech socioekonomického rozvoje budou mít dopad na nabídku a poptávku po ekonomickém zboží a službách, která je velká v poměru k dopadu změny klimatu.“

Možná, že Gretin vzkaz politikům, aby naslouchali vědcům a podnikli skutečné kroky, narazil. V jistém smyslu jsou již na dobré cestě řídit se jejími radami. Přečetli si kapitolu 10 zprávy IPCC AR5, kde se dozvěděli, že změna klimatu je důležitá – ale že mnohem více záleží na dalším socioekonomickém vývoji.

Jak bylo zmíněno, má přechod k nízkoemisním technologiím smysl. Vladimír Wagner v několika různých publikacích píše:

Je však třeba, aby probíhal efektivním způsobem a nevedl k horším environmentálním dopadům, než by přinesly ušetřené emise skleníkových plynů. Asi nejjednodušší je to v případě elektroenergetiky. Zde existuje několik typů nízkoemisních zdrojů a budoucí výzkum slibuje řadu vylepšení v této oblasti. Ovšem přechod k nízkoemisním zdrojům by měl probíhat racionálním způsobem a na základě vědeckých a technologických faktů.

To znamená, že se musí vytvářet energetický mix odpovídající geografickým a dalším charakteristikám daného regionu.

Specifikou elektřiny je jen omezená schopnost akumulace.

Do značné míry tak musí být v každém okamžiku vyrovnaná její výroba a spotřeba. Energetický mix tak musí poskytovat nejen potřebnou výrobu za danou dobu, ale také potřebný výkon v každém okamžiku.

Vzhledem k tomu, že významná část nízkoemisních zdrojů je závislá na počasí a geografických podmínkách, musí jim daný mix odpovídat a musí být dostatečně rozmanitý. To je důvod, proč se nízkoemisní mix postavený čistě na obnovitelných zdrojích podařilo vybudovat jen ve velice specifických situacích, jako je třeba Norsko nebo Island. Naopak nízkoemisní mix postavený na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů funguje už řadu let až desetiletí v řadě regionů.

Německo ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech rozvíjelo podobně jako Francie intenzivně jadernou energetiku. Na přelomu století se však rozhodlo pro Energiewende, která znamená rychlý a úplný odchod od využívání tohoto nízkoemisního zdroje. Do značné míry musí být tyto zdroje nahrazovány těmi fosilními. Německo je tak stále velice silně závislé na fosilních zdrojích. Až do nedávna tak budovalo nové uhelné zdroje. S tím nyní sice přestalo, ale uhelné zdroje předpokládá provozovat až do roku 2038, i přes extrémní tlak na ukončení jejich využívání. Odstavované uhelné bloky, a i ty jaderné, jsou zde nahrazovány z velké části zdroji plynovými. Ty sice mají při spalování zhruba poloviční emise oxidu uhličitého oproti uhelným, pokud se však započítají úniky skleníkových plynů během těžby a dopravy zemního plynu, nevychází plyn o moc lépe než uhlí. Je tak otázka, zda je opravdu ekologické nahrazovat nově postavené uhelné bloky (viz elektrárnu Moorburg, která byla dostavena teprve před pěti lety), které už uhlíkovou stopu výstavby realizovaly, novými plynovými. U nich se uhlíková stopa nové výstavby realizuje navíc. Srovnání Francie a Německa jasně ukazuje, která cesta k nízkoemisní elektroenergetice je efektivní a úspěšná. Německo má v elektroenergetice násobně vyšší produkci oxidu uhličitého, a k té je ještě nutné připočíst emise skleníkového plynu spojené s těžbou dováženého zemního plynu.

Německo tak místo rychlé cesty ke snižování emisí směřuje k náhradě nízkoemisních zdrojů těmi fosilními a velmi dlouhodobému využívání spalování zemního plynu. Odstavování jaderných reaktorů, které ještě desetiletí mohly dodávat nízkoemisní elektřinu a významně snižovat emise oxidu uhličitého, kritizovala nedávno i organizace OSN. Výzva k tomu, aby se takové kroky nedělaly, byla směrována právě k Evropské unii, a to hlavně k Německu a Belgii. Ani tato výzva a důrazný apel klimatického panelu IPCC však nevedly ke změně názoru zelených aktivistů a značné části politiků i veřejnosti Evropské unie. Tlak těchto hnutí způsobil,

že za čistý zdroj je považována náhrada uhlí masivním spalováním dřeva dopravované zpoza oceánu,

využití jaderných zdrojů ke snižování emisí zatím nelze z hlediska Evropské unie podporovat, právě naopak. Místo racionálního přístupu a hledání efektivních cest k optimálnímu energetickému mixu a snížení emisí převládají v Evropské unii bohužel hnutí a politici, kteří se dominantně opírají o iracionální ideologické pohledy bez potřebných znalostí.

Řekněme už pravdu. Zelené hnutí je jasná Herrschaft moderní doby. Tím německým termínem pro nadvládu jsem chtěl jenom jemně připomenout nadvládu mladých a silných, která už tu jednou byla. Tím, že absolutizuje svoji prioritu se té ideologii velmi nebezpečně přibližuje.

Je to ideologie hesel a jednoduchých řešení.

Takto se projevující hnutí je škůdcem lidstva, protože nepřipouští diskusi – náš dům přece hoří.

Přesto má přechod k nízkoemisní ekonomice smysl. Můžeme však přejít na obnovitelné zdroje energie a nadále používat energii tak, jak ji dnes používáme? A můžeme udržet naši spotřebitelskou ekonomiku založenou na růstu? Odpověď na obě otázky zní, pravděpodobně ne. Stručně řečeno, s energetickým přechodem je spojeno mnohem více výzev než příležitostí.

Když se mluví o dekarbonizaci, máme tendenci o energii uvažovat pouze z hlediska elektřiny. Pokud se zeptáte, jak se odstavit od fosilních paliv, leží na stole odpověď budujte více solární energie, více větrných farem a tak dále. Jenže produkce elektřiny z fosilních zdrojů představuje jenom něco mezi čtvrtinou a pětinou jejich spotřeby. Dalšími významnými spotřebiteli jsou letecká a transoceánská doprava, chemický průmysl (plasty!), hutnictví, zemědělství – vždyť si všichni pamatujeme, jak se projevila ropná krize v sedmdesátých letech. Energetická dynamika samotného přechodu bude navíc představovat výzvu: kde se bude brát energie na stavbu všech solárních panelů, větrných turbín, baterií, elektrických vysokých pecí a solárních cementových pecí, které budeme potřebovat?

Budování infrastruktury produkující a spotřebovávající energii z fosilních paliv v moderním světě bylo zdaleka největším stavebním projektem v historii lidstva. Trvalo to více než sto let a stále je to nedokončená práce. Nyní budeme muset nahradit většinu této obrovské infrastruktury něčím jiným – různými generátory energie, různými osobními automobily, nákladními automobily, silnicemi, budovami, a průmyslové procesy s použitím různých materiálů (žádné plasty na bázi ropy, žádný asfalt). To vše bude vyžadovat čas, peníze. . . a energii.

Na všechny problémy určitě existují řešení. Většina těchto řešení však přináší vyšší náklady nebo sníženou funkčnost systému.  A v tom to je. Kde se bude brát energie? Že nám to vyprodukuje Čína, Indie, Vietnam, Malajsie? To není řešení, ale jenom přesun problému. Proč nevyužít obnovitelné zdroje k vybudování obnovitelných zdrojů? Protože by to bylo pomalejší a ještě dražší. Přesto čím rychleji posuneme energetický přechod, tím více energie bude muset být odváděno do tohoto obrovského projektu a tím méně bude k dispozici pro všechny činnosti, kterým se již věnujeme (provoz dopravy, výroby, komunikací a zdravotní péče).

Průmyslový svět dvacátého století byl postaven na fosilních palivech. Charakteristickým znakem této ubývající éry byla vysoká mobilita a kapacity pro stále se rozšiřující objemy průmyslové výroby. Poslední desetiletí současného století budou formovány zcela odlišnými zdroji energie a společnost bude nucena se hluboce změnit.

To nemusí být špatné. Globalizovaná konzumní společnost byla každopádně neudržitelná a možná bychom bez ní byli šťastnější. Ale život bude zcela jistě dražší.

 

0 0 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
anti Havel
anti Havel
před 24 dny

Green deal-Finis coronat opus.

cablik
cablik
před 24 dny

Nevím kdo bere fanatičku Grétu vážně jsou to slinty o ničem samozřejmě přírodu chránit to chce ale ne tímto paskvilem. Viděl jsem videa jak rozvojové země sypají odpad do řek bordel kolem slumů na Filipínách nebo v Indii. Zasviněné oceány plastem stoky ze západních velkoměst co ústí do oceánu. A tohle všechno by… Číst vice »