RUSKO a EVROPA

České národní listy,  Stanislava Kučerová

Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané přítomnými politickými postoji a zájmy „zde a nyní“.

Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití. Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal. Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská Rus, byl rozvrácen tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12.stol.dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16.stol. stavět to, co jejich předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční směr „slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.

Historické minimum

Archeologie ukazuje, že Slované od počátku druhé poloviny prvního tisíciletí osídlili obrovská území v Evropě od Volhy až po Severní moře, některá dočasně, většinu však trvale. Octli se na křižovatce různých migračních vln, v nichž se etnika střídala, převrstvovala, mísila, přizpůsobovala. Nejstarší zprávy mluví o jejich jednotném jazyce a původu ve společné pravlasti. Slované se pak podle geografické polohy nově objevených sídlišť rozdělili na východní, západní a jižní.

Předkové dnešních Rusů, jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, dlouho nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako sousedící bojovníci proti Římu a uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.)

Římští věhlasní autoři 1. a 2. stol., Plinius, Tacitus, Prolemaios, sice zaznamenali jakési Anty a Venety ve vzdálených končinách mezi Vislou, Baltem a Karpaty, ale nic o nich nevěděli. Až z pozdějších dob se dochovala jména východoslovanských kmenů z 4.- 6. stol., jako Poljané, Drevljané, Severjané, Dragoviči, Slověné, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj.

Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost. Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17.stol. Staří Slované sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti) a bůhví s kým ještě. Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti. A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde. Pozornost tehdejších kronikářů vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Tehdy se dostávají do písemných pramenů.

Pomineme-li však Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací západní Evropy, těžící ze zbytků řeckořímské antiky setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu. V 10.stol. v Kyjevě panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli k nám, na Velkou Moravu, r.863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo a písemnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží, kteří přišli z germánského západu a osobovali si právo po západním způsobu šířit učení Kristovo, byli však slovanští kněží r.886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina jich se uchýlila do Bulharska nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali křesťany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cyrilice a jejich nejstarší, staroslověnská literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“). Kyjevská země se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II.

Nepochybně vlivem spojení s Byzancí vznikla v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí prostřednictvím Vladimírova sňatku s byzantskou princeznou ve vývoji získala. Byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“(přelom 11. a 12.stol.) a „Slovo o pluku Igorově“ (1185-7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských „bylin“, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní bohatýři z kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.)

Bohatýři statečně bránili „matičku syrou zemi,“ „svatou Rus,“ jak po generace šířilo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240 náporu mongolských Tatarů, definitivně „Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy, pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující nadvláda způsobily, že se Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené r.1147. Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“ Po několika dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky. Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I. E. Rěpin, připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ (literární text A. S. Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu.

Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917).

Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob panování Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hejtmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I. Velikého ( nar. 16782, carem 1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska.

Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby a zpátečnických tradic. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě (byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné loďstvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu na řece Něvě nové město, které mělo být výkladní skříní nového Ruska – Petrohrad. Od r.1712 hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři. Na jihu zatím nedosáhl výraznějšího výsledku, i když byl dobyt Azov, na severu zato s naprostým úspěchem. Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky ( vítězství r. 1774). Rusové získali Azovské moře a poloostrov Krym. Kateřina II. je anektovala r. 1783. Anexi uznala i Vysoká Porta v Cařihradě, poražená vojsky knížete Potěmkina-Tauričevského. Souhlas vyjádřil i rakouský císař Josef II.

Krym, čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, podobně jako sousední Kolchis, cíle nejen vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem.“ Pohnutá a často krvavá historie po celá uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od r.2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?

Na Krymu od 13.stol. upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát, bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na osmanských Turcích. Po jejich porážce byl připojen k Rusku. Od anexe Krymu Kateřinou II. r.1783 až k pádu carismu v r. 1917 uplynuly 134 roky. Avšak i po Velké říjnové revoluci r.1917 zůstal Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky, v rámci SSSR. Roku 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády, přiřadil k území Ukrajinské SSR. Šlo o administrativní opatření uvnitř státního celku, bez vlivu na jeho mezinárodní vztahy. Opět to bylo v rámci SSSR. Problém nastal, až když se Sovětský svaz rozpadl. Stalo se, že 8. prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické otázky impéria. Tehdy se dohodli, že země, jež spravují, osamostatní, rozpustí Sovětský svaz a utvoří Společenství nezávislých států. Tím se ovšem Krym, od zásahu N. Chruščova r. 1954 součást ukrajinského území, octl mimo ruské hranice. (Součástí Ruska do revoluce byl 134 roky, po revoluci 74 roky. Celkem tedy 208 let.) Důvody historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina i na základě souhlasu místního občanského referenda k znovupřipojení Krymu k Rusku. Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s bouřlivým nesouhlasem a vyvolal i výstražné sankce. Jsme jejich svědky dosud.

Ale vraťme se do historie. Car Petr v severské válce připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána. K stínům imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba jen způsobu života, odívání, úpravy vousů apod. Byl samovládcem, tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je režim, v kterém panovníkova neomezená vůle řídí rozsáhlou říši po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil hluboké kořeny. A i když v Evropě docházelo různými formami, revolucemi shora i zdola, k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné, absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i v době když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám předních osvícenců (např. k tomu, čemu učil Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila Pugačevovo selské povstání a bezohledně upevňovala starý režim. A podobně si uvnitř říše počínali i další ruští carové. I za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci, většinou z pozic nadpráví absolutismu. Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek. Válčilo z pozic obhájce předrevolučního režimu. Jen v jedné válce má naše sympatie, jen v jednom směru schvalujeme jeho postoj v tehdejším historickém dění. Jsouc r.1812 napadeno, projevilo Rusko nesmírnou vlasteneckou statečnost. Vzpomeneme na „Vojnu a mír“ L. N. Tolstého. Obdivuhodné dílo, neobyčejně bohatou a věrnou epopej o historickém dění a zároveň báseň o lidském utrpení a hrdinství. Jednoznačný obdiv má také „Symfonie 1812,“ P. I. Čajkovského, apoteóza slavného vítězství při obraně vlasti, i když bylo s nesmírnou bolestí zapotřebí obětovat i Moskvu). Avšak z mocenských, nikoli vlasteneckých pohnutek pak car Alexander I. na Vídeňském kongresu (1815) dává podnět k založení Svaté aliance mocností, spojenectví panovníků proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a krutých perzekucí za sebemenší náznak a podezření vyvolá v Rusku po carově smrti povstání děkabristů (1825). Několik pluků žádá při změně panovníka na trůnu o konstituci, ústavu. Pluky jsou obklíčeny a potřeny. Povstalce a jejich příznivce krutě trestá carův bratr a nástupce, Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane 1881 obětí atentátu. Atentát provedli nihilisté, ilegální organizace zastánců individuálního teroru. Nihilisté programově chtěli odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím nelidský absolutistický režim padne.

Po léta odsuzované nevolnictví je konečně zrušeno r. 1861, ale nový stav ve správě zemědělství stejně neuspokojuje potřeby prostých mužiků. Dál trvá jejich bezmezná bída. (U nás bylo nevolnictví zrušeno o 80 let dříve, reformou Josefa II., r.1781.) Ostatně i zavedení některých nedotažených reforem carské vlády bylo vyvoláno potřebou odčinit nezdar v tzv. „krymské“ válce (1853-1856), kterou Rusku překvapivě vypověděli (občasní) spojenci, Anglie a Francie. Velmoci se tentokrát rozhodly podpořit Turecko, aby ztížily Rusku přístup k Bosporu a Dardanelám. Porážka Ruska ukázala zaostalost země a prohnilost režimu. Urychlila zostření revoluční situace, která pak vedla po další porážce ve válce s Japonskem k revoluci r.1905 a posléze, za první světové války, k revoluci r. 1917. Revoluce přinesla definitivní konec carského samoděržaví a posléze vznik Sovětského svazu socialistických republik.

Rusko a my

Odborná slavistika eviduje bezpočtu historických záznamů o česko-ruských literárních a kulturních stycích od počátku křesťanství. Omezíme se na novodobý zájem, který u nás založil svým dílem J. Dobrovský (1753-1829), patriarcha slavistiky i našeho obrození, „první světový Čech nové doby,“ jak jej charakterizoval T.G.Masaryk. Dobrovský ukazoval mimo jiné i jazykovou blízkost českých a ruských slov. Od slavistiky se odvíjí slovanská či panslovanská myšlenka našich dějin. Co znamená? Je to zájem o poznání Slovanů, o to, čím byli, čím jsou a čím budou. Je to cit pro vzájemnost a porozumění, je to ochota podporovat se a vzájemně si pomáhat. Od úchvatu nad dávným společným původem, společnou pravlastí a jazykem, až k pozastavení nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k úvaze, jakou prací a jakou politikou překonat nedostatky a vady, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje národů. Literární historik J. Voborník se zamýšlel (před více než 100 lety) nad slovanskou myšlenkou takto: „Myšlenka se hlásila již v 17. stol. u Jihoslovanů, ale její rozmach je novodobý. Je Západní a Východní. Západní myšlenka slovanská je hlavně původu česko-slovenského a souvisí s celým hnutím domácím i evropským. „Z Anglie a Francie pronikly koncem 18. stol. nové proudy všeobecného povznesení lidského myšlení do Němec a do Rakouska, za Marie Terezie a Josefa II. do Čech. Na Rus šel proud i přímo z Francie i nepřímo z Němec. Na Čechy a Slováky působil Herder, přítel Slovanů, jím byl podnícen Durych, Dobrovský a j. Tu dobu, když Dobrovský držel zvláště prapor vědy slovanské, zrodilo se v Praze mladé, nadšené pokolení československých romantiků, poučené o proměnlivosti osudů dávno minulých časů (z Hegla a Herdera), čerpalo z toho smělé naděje v lepší budoucnost a s heslem vzájemnosti slovanské vneslo do vědy slovanské novou náladu, romanticko-poetickou.“

Na dílo Dobrovského navázali jmenovitě J. Jungmann (1773-1847), J. Kollár (1793-1852), P. J. Šafárík (1795-1861). Badatelé, literáti, vlastenci, buditelé. Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab národního života. Okouzlovala je vidina nové kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“, hlásal J. Kollár.

Rusové rozvíjeli Východní slovanskou myšlenku. Dostalo se jí názvu „slavjanofilství“ a orientovala se na pravoslaví a na kulturu domácí, staroruskou, západními vlivy neporušenou. Prostý lid je proto třeba ctít a milovat, ten unikl zkáze, kterou přináší civilizace. Lid je třeba poznávat, jeho zvyky a tradice, jeho písně, jeho mudrosloví, jeho vyprávění, jeho umění slovesné i výtvarné, jeho mnohostranný folklor ni svéráz. Někteří slavjanofilové snili o národě všeslovanském. Někteří mínili, že všechny slovanské řeky vplynou do moře ruského.

A jak jsme vnímali Rusy my u nás doma?

Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podpořil slovanskou myšlenku a posílil povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů. S uspokojením píše o Rusech jako o dobrých lidech milčický rychtář F. J. Vavák ve svých „Pamětech“. I pražský měšťan J. Rulík si ve svém deníku libuje, jak jsou si oba jazyky, český a ruský, podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly několikrát. Po Suvorovových vojácích přišli Kutuzovovi. I ti se zapsali do paměti národa jako lidé dobří a srdeční. Jejich země ožila v představách lidu jako mocná a veliká. J. Kollár může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat „…raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“ A se stejnou vírou lidová věštba předvídá :„V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.“ F. L. Čelakovský (1799-1852) sledoval, jak v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost, radost rusofilskou. Inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj spontánní, vpravdě básnický „Ohlas písní ruských.“ Prožíval hluboce i slibné všeslovanské naděje pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání, vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl takový, jak si jej dříve představoval, „dobrý, bohumilý, otec laskavý.“

Na Čelakovském vidíme, že zpočátku buditelé snili své slovanské a rusofilské sny, představy a ideje, neznajíce realitu. To změnil K.Havlíček Borovský, když si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co vypozoroval, zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za časů Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů, kdy Havlíček zjistil, že „Moskva je carská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců“. Realista Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost. “Reálnost Slovanstva je reálností jednotlivých kmenů“, soudil Havlíček a zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájemnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou vstoupil i do revolučního roku „jara národů“ i památného Slovanského sjezdu v Praze, do roku 1848.

Prožívaná problematika Slovanů rakouské monarchie nezatlačila však nijak představy o Rusku jako velké slovanské říši, která není v područí cizí nadvlády. Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá v dalších letech třeba i náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852-1913), autor (mimo jiné) půvabných obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po kozáky, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér. Ale to jsme již v druhé polovině 19. stol., kdy se celá ruská kultura, nejen literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života. A je v tom zajedno s ideály a pátráním po tajemství pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě.

Také pozoruhodný spis T. G. Masaryka, „Rusko a Evropa“ (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o náboženství i o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci – všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „ matičky širé Rusi.“ Ruská inteligence se octla na rozcestí a ve vášnivých debatách hledala cestu svou i cestu svého národa. Otázka, kam bude směřovat Rusko, byla palčivá, osudově spjatá s její odpovědností. Každý vzdělanec stál mezi Východem a Západem, mezi národností a světovostí, mezi pravoslavím a racionalismem. A byl to i předobraz budoucího osudového střetu sil ruského samoděržaví a revoluce. Masaryk si ve svém díle všímá procesu europeizace Ruska. Ukazuje, jak Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie. Ve srovnání Ruska se západní Evropou nevidí Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím – čím Evropa byla, soudí Masaryk. (Další Masarykovy spisy, „Nová Evropa. Stanovisko slovanské“ (1918) a „Světová revoluce“ (1925) navazují na tyto studie.)

Z historie je známo, že zdržení Ruska ve společenském vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu – samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho, tak jako on korumpuje ostatní. Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají: vyhnanstvím na |Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal, jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov – zabiti v souboji. Bestužev, Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.

Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky i sociálně a politicky.

Novým vládcům se mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem ve druhé světové válce. Pak ovšem přišla zvenčí válka „studená“ a uvnitř země nastala stagnace jako důsledek zděděného autokratického zřízení. Což gulag nebyl pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas „glasnost´ a ´perestrojku“. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí, i ona by měla hledat cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu. Filozofie nezapomíná na učení o protivách, které se vyrovnávají v něčem vyšším, dokonalejším. Není zapomenuta ani teorie konvergence.

Západ či Východ? Vybrat a harmonizovat autentické hodnoty, ať již přicházejí z kterékoli světové strany. Taková je odpověď na základě historických zkušeností.

A teď ještě příklad politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven (pseudonym trojice autorů, P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala) ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ (1991), si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Podle něho jsme si vždycky na něco jen neodpovědně hráli, stále něco předstírali, vymýšleli si o sobě mýty a fikce. Podiven však „prohlédne“ všechny ty naše pošetilé pokusy plnit své historické poslání, umí „odhalit“ jejich pravou podstatu. Podiven ví, že všechny ty „panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy“ byly jen provokace „vznešených idejí německého hegemonismu“, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. (Jak výstižné! A není to náhodou rasismus?)

Ale Podiven stihl se záštiplnou předpojatostí znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo.“ Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti, zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy.“ Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů.

Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti? A vedle literatury bychom mohli připomenout i světové uznání a obdiv ruské hudbě, divadlu, baletu, filmu, umění výtvarnému. Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil! Ale co si máme myslet nejen o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům?

Hodnoty lidské osobnosti stejně jako jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.