Ruské “vpády” a postsovětský prostor. “Vpád” je třeba si zasloužit

V síti se v poslední době s oblibou žertuje, že na Ukrajině čekají ruský vpád jako manu nebeskou. Pokud je v každém žertu část pravdy, tak daný žert není ani zdaleka žert.
Obrázek je jedním z mnoha názorných ukázek toho, jak Rusko určitě napadne Ukrajinu…. 🙂

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

S výjimkou od reality nejodtrženějších neadekvátů, opravdově se domnívajících, že stačí zvolit nového (“správného”) prezidenta a Ukrajina se hned stane světovým lídrem ve všech oblastech, počínaje lety do kosmu a konče literaturou a uměním, zbývající občané, kteří prohráli samostatnou státnost bývalých jihoruských provincií, nezávisle na svých politických názorech, čekají ruský vpád jako zastavení hrůzy bez konce.

Někdo počítá s tím, že po vyhnání nynější moci ruskou armádou se Ukrajině podaří jakýmsi šťastným způsobem získat normální vládu (buď si ji sami zvolí, nebo ji jmenuje Rusko – názory v této věci jsou různé, ale naděje je jedna).

Někdo doufá, že Západ otevře dveře Ukrajincům utíkajícím “před ruskou okupací”, zajistí je na svém území a opatří na staletí výnosnou práci v rusofobském rezortu.

Někdo pořád ještě blouzní, jak Rusko připojí Ukrajinu a učiní život na jejím území stejně pohodlný, jako je v Moskvě (aby Petrohraďané záviděli).

A ti zcela naivní pořád ještě počítají s tím, že, během přirozeného rozpadu neživotaschopného útvaru, Poláci, Maďaři, Rumuni, Slováci a dokonce Bělorusové si zaberou část pohraničních území, na nichž stále ještě žijí nebo kdysi žili jim příbuzné etnické skupiny, Rusko na tomto pozadí bude nuceno připojit nebo minimálně oddělit od ostatní Ukrajiny Novorossii, a na zbývajících územích několika hlavních oblastí si milovníci “sádku višňového” vybudují idylické “ukrajinské Švýcarsko”, do něhož se valem pohrnou zahraniční turisté, tesknící po ekologicky čistém špeku a exkluzivním gopaku. *)

Mimochodem, právě tito naivové se mohou stát největšími realisty. Ne ve smyslu “ukrajinského Švýcarska”, pochopitelně, ale v tom plánu, že spolknout Ukrajinu úplně je i pro Západ i pro Rusko velmi těžké,  protože to je akce velmi ztrátová, a zisky v nejbližších několika desetiletích ani trochu nezavání. Zároveň, ponechávat obrovské území, drásané vnitřními rozpory, v podobě nárazníku mezi zesíleným Ruskem a oslabeným Západem je neperspektivní. Historie současné Ukrajiny ukázala, že cizí zasahování bylo v mnohém provokováno samotnými Ukrajinci, zabředlými do boje regionálních identit o celostátní prvenství.

Pokud se ponechá vše jak je, tak krize se bude opakovat od začátku, pouze mnohem rychleji, neboť z důvodu zdrojového hladu současné konkurující si identity okamžitě rozvinou o hodně zuřivější boj o kontrolu nad celostátními zdroji, načež se znovu obrátí na vnější hráče o pomoc. Takže znovu bude potřebný usmiřující “vpád”.

A proto se zemědělská Ukrajina, tři-čtyři krát okleštěná, zbavená pasionárních periferií (jež odešly někdo do Ruska, někdo na Západ), změněná na etnografickou přírodní rezervaci,  může změnit nikoliv na místní “Švýcarsko”, pochopitelně, ale na svého druhu “ukrajinské Mongolsko” (vzoru první poloviny 20. století, jelikož současné Mongolsko Ukrajinu daleko předběhlo) – nárazníkovou zemědělskou autarkii, jejíž status je podporován sousedy, z nichž žádný není z řady důvodů schopný ji spolknout, ale ani politickému oponentovi ji nechce odevzdat.

Myslím, že nezámožný, ale klidný život dále od globálních otřesů, soustředěný na zemědělský cyklus a s ním související tradiční svátky, bude docela vyhovovat těm sedmi-deseti milionům obyvatel, kteří budou vegetovat v nárazníkovém státu. Ti, které bezperspektivní zemědělská stabilita z nějakého důvodu neuspokojí, budou moci odcestovat “na lovení štěstí a hodností” do sousedních států, když zamění svou ukrajinskou totožnost za polskou, ruskou nebo dokonce rumunskou. A proto se nejpasionárnější materiál v každém pokolení bude odčerpávat za hranice systému, zvyšovat jeho stabilitu, a narůstající entropie bude kompenzována vnějším působením (přece jen nárazník).

Historie “ruských vpádů” na postsovětském prostoru nezvratně svědčí o tom, že “vpád” na Ukrajinu podle klasického postsovětského schématu není možný. Rusko “vtrhlo” do Gruzie a zachraňovalo Abcházii a Jižní Osetii. Za pár týdnů vojska opustila suverénní území Gruzie (dokonce její tehdejší prezident neutrpěl, Gruzínci jej uvěznili sami až se zpožděním třinácti let). Nezávislost Abcházie a Jižní Osetie byla uznána Ruskem a řadou jiných států.

Rusko “vtrhlo” do Běloruska, když zachraňovalo Lukašenka. Ruská vojska se na svrchovaném běloruském území však neobjevila (zajíždějí na dobu cvičení a odcházejí zpět), ledaže se může zdržet nynější seskupení, vytvořené na dobu krize a přikrývající Bělorusko před pokusy NATOvského blitzkriegu. K žádným územním změnám nedošlo. U moci je tentýž prezident, mimochodem zdaleka ne nejpohodlnější partner pro Rusko, třebaže samozřejmě na pozadí Saakašviliho a ukrajinských činitelů vypadá ne až tak špatně.

Rusko, spolu s partnery v ODKB, “vtrhlo” do Kazachstánu, když zachraňovalo Tokajeva. Za dva týdny vojska opustila svrchované území Kazachstánu. U moci je tentýž prezident. Bandity ženou za možaj samotní Kazaši, ti se také zabývají přerozdělením moci a vlastnictví. Rusko do těchto procesů nezasahuje.

Pokud to máme sumarizovat, tak jakékoliv ruské “vpády” na postsovětském prostoru probíhají podle jednoho a téhož principu: rychlá stabilizace situace, okamžitý odsun vojsk a poskytnutí možnosti místním elitám a obyvatelstvu se v klidné situaci probírat jakou budoucnost si přejí vybudovat vlastníma rukama.

Zpravidla je ruský “vpád” zaměřen na stabilizaci státnosti podrobené “vpádu”. Z tohoto hlediska jsou jako by naděje Ukrajinců na záchranu před “vpádem” odůvodněny. Proč však tvrdíme, že doufají nadarmo?

Proto, že možnosti Ruska na stabilizaci sousední státnosti se pokaždé opírají o schopnost místních elit vzít situaci pod kontrolu, a také o schopnost národa poskytnout v této otázce podporu svým elitám. Moskva je dobře informována o tom, že běloruští “vícevektoráři” jsou stále ještě u moci, že gruzínský režim je po Saakašvilim stejně prozápadní a rusofobní, jako byl za něho, pouze je trochu méně šílený – adekvátněji hodnotí své možnosti a nehrozí přijít až do Moskvy. O tom, že kazašský nacionalismus byl a zůstává podstatným faktorem vnitřní politiky Kazachstánu v Rusku také vědí. Ale elity všech těchto tří států předvedly schopnost, kdo s ruskou finančně-ekonomickou podporou, a kdo i bez ní dosáhne stabilizace své státnosti a vyčerpání krize na ruských hranicích, která by po léta upoutávala pozornost a zdroje Moskvy.

Zdůrazňuji, na této etapě nejde Rusko cestou teritoriální expanze, ale cestou vybavení stávajícího území, zajištění rychlého růstu životní úrovně obyvatelstva a zřízení plně nezávislého na vnějším světě, ale otevřeném ke spolupráci s ním finančně-ekonomického systému. K tomuto Moskva především potřebuje stabilitu podél hranic.

Zda může “vpád” na Ukrajinu skončit podle gruzínského nebo kazachstánského příkladu? Ne, nemůže. Na Ukrajině v principu chybí národní politická elita. Všichni její političtí činitelé jsoucí k dispozici a těšící se relativní oblíbenosti u obyvatelstva, pracují podle jednoho receptu:

  • najít vnějšího ochránce;
  • přesvědčit ho o hodnotě ukrajinského území, kterou pro něj má;
  • požádat a získat peníze na ovládnutí ukrajinského území vnější silou;
  • peníze ukrást, nezabývat se vládnutím a doufat, že veškeré problémy budou za tebe vyřešeny vnější silou.

Všechno to by bylo možné přežít, ale Ukrajina je ještě k tomu drásaná zápasem regionálních identit, z nichž každá je připravena se  ve výhledu transformovat do samostatného etnika. Galičané a Novorusové, Malorusové a Ukrajinci, Jihorusové a prostě Rusové, Poleščukové a Volyňané – Ukrajina je pouze navenek rozdělena na prozápadní a proruskou, ve skutečnosti uvnitř těchto velkých politických táborů existují vlastní nesmiřitelné oblasti a panuje tam vlastní tvrdá nevraživost.

Absence veřejného souhlasu ohledně cíle a formy vytvoření národní státnosti stále vyvolává rozkol ve společnosti a elitách, a tento rozkol zase neposkytuje možnosti stabilizovat situaci v zemi a přistoupit k normálnímu řízení, které by mohlo zajistit zpočátku stabilitu v chudobě, a potom postupný (byť pomalý) růst životní úrovně. Všechny síly ukrajinských úřadů a národa se házejí do kotle nepřetržitého boje regionálních identit a žádný “vpád” to nezruší, prostě udělá Moskvu rukojmím tohoto boje, extrapoluje nestabilitu už na federální úroveň.

Stabilizovat lze pouze každou identitu zvlášť. Ale pro vnějšího hráče je velmi těžké je oddělit od sebe, je žádoucí, aby tento proces probíhal přirozenou cestou. Všechny vnější hráče však tlačí čas, takže možná bude nutno zvenčí (na základě mezinárodního konsensu) rozdělit vlastně nevzniklý ukrajinský politický národ na množství malých identit, z nichž se každá bude snadno podvolovat stabilizaci s minimální vnější podporou.

A proto, podle stavu k dnešku podmínky pro stabilizační (podle vzoru předcházejících) ruský “vpád” na Ukrajině nevznikly. I když se třeba USA podaří zorganizovat provokaci, neposkytující Rusku možnost uniknout bezprostřední účasti v konfliktu, takový “vpád” neukončí agonii Ukrajiny, ale pouze zabezpečí ruské území a ruské občany před dalšími provokacemi. Skutečný certifikovaný “vpád” je ještě třeba si zasloužit.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://ukraina.ru/opinion/20220128/1033170393.html

*) hopak – ukrajinský lidový tanec původně pocházející od záporožských kozáků

3.1 19 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Hokarc
Hokarc
před 9 měsíci

Ukrajina je výkladní skříní spolupráce se Západem. Ať svět vidí, že tudy cesta nevede.

Praded
Praded
před 10 měsíci

Přesné vyhodnocení jak to je. Rivalita a nesnášenlivost mezi těmito etnikami je řešitelná jen nějakou federalizací, ve které budou mít jednotlivá etnika možnost žít mezi svými. Velký problém jsou občané Polského původu. Těm Polsko vydalo karty, považují se za nadřazené ale nepatří do žádné nějaké menší oblasti, ale v podstatě by chtěly… Číst vice »

cablik
cablik
před 10 měsíci

A nejhezčí jsou fakta Rusko přijde a odejde. Kam vleze US okupant tam zůstane pokud je to možné Ukrajinci si hrají z ohněm..

Lev Prchala
Lev Prchala
před 10 měsíci
Odpověď uživateli  cablik

Důkazem Vašeho tvrzení budiž okupace Německa,Japonska,Jižní Koreje i jiných 77 let od konce II.světové války.

Tatran
Tatran
před 10 měsíci

Rusko ještě po demontáži tzv. železné opony nikoho krvavě, tak jako usáci nenapadli. Nemají důvod někoho napadat, pokud nenapadne Rusko. Ty krvavé agrese usáků (někdy pod zástěrkou NATO) nikdo z paměti nevymaže. Humanitární agrese do Jugoslávie, okradení Srbska o Kosovo, vylhaná agrese do Iráku, a také do Afganistánu(kam vyváželi 20 let americkou demokracii až tam… Číst vice »