Zlatá dvacátá

Přes řetězec faulů a podrazů stojí myšlenka sjednocené Evropy, volného pohybu lidí, zboží a kapitálu za to, aby se o ní její členové s těmi, co ji chtějí zneužít, poprali.

„Zlatá“20. léta 20. století, byla dobou úlevy z hrůz „Velké války,“ kterou dnes známe jako 1. světovou. Vyjma Německa také dobou relativní prosperity. Do doznívající secese vpadl surrealismus a později i poetismus. Z vídeňských valčíků se tanečníci emancipovali v charlestonu. Vzniklo a bylo sjednoceno Československo, sjednotila se Jugoslávie a vznikl Sovětský svaz. Poprvé v dějinách tady byl stát – navíc obrovský – neskrývaně propagující převrat politických a hospodářských poměrů. Stát, ke kterému se v dvacátých letech upíraly oči celého světa jak naloží se zajímavým sociologickým a ekonomickým pokusem.

Stačilo však pouhých deset let, aby v pokořeném a poníženém Německu zvítězil, po vzoru Itálie, vůdcovský princip. Jak to vnímal průměrný Němec, současník, prozrazují úvodní titulky filmu Triumf vůle z roku 1934 oslavujícího „Parteitag“ (stranický sjezd).

20 let po vypuknutí světové války, 16 let po začátku německého utrpení, 19 měsíců po začátku německého znovuzrození, A.H. opět odletěl do Norimberku, na vojenskou přehlídku svých věrných.

Vypjatý nacionalismus (a antisemitismus), militarismus, sociální darwinismus, kult modernity, mládí a síly pak znovu vynesly válku do pásma tolerance.

Nedají-li nám po právu…vezmeme si silou.

Dvacátá léta jedenadvacátého století se nemohou od těch před sto lety lišit více. Od konce 2. světové války uplynulo více než 75 let, na její hrůzy se zapomíná a Evropa působí unaveně. Samotná myšlenka války je absurdní, ale už se objevují myšlenky na nějakou, alespoň malou válku. Zatím opatrně, protože škody jsou vždy obrovské.

Zkroutíme ruce zemím které budou dělat něco jiného než chceme!

Je to jenom pohled o sto let zpátky, který nás varuje před takovou falešnou pseudohrdostí. Tehdy byly zkušenosti z první světové války ještě čerstvé, ale ani to neodradilo státy nespokojené s novou mapou Evropy, aby nepovažovaly válku za legitimní prostředek k nápravě údajné nespravedlnosti. Platí vždy a všude:

Nikdy nevěř tomu, že válka jakkoliv nutná a ospravedlnitelná, není zločin.“

Velký americký dobrodruh a úžasný glosátor Ernest Hemingway to řekl jasně a nesmlouvavě:

Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“

Když čtu výkřiky omezenců pod zprávou, že prezident pokládá válku na Ukrajině za nepravděpodobnou, vzpomenu si na závěrečnou část Čapkovy hry Bílá nemoc. Kdy se MUDr. Galén po cestě do paláce prodírá zfanatizovaným davem udělá chybu vykřikováním, že žádná válka nebude.

Dav ho ve vzteku ušlape a anonymní syn, který je amorálně rád za bílou nemoc, protože hubí staré a dělá na světě místo pro mladé, zničí jeho injekce s lékem.

Ironií osudu neví, že lék potřebuje nejen maršál, ale i jeho vlastní matka. Čapek parádně ukazuje, čeho je schopna zfanatizovaná společnost. Tragickým koncem a vytvořením bezvýchodné situace, kdy není lék a rozbíhá se válka, docílil umocnění pointy díla a položil větší důraz na nutnost zamyslet se nad situací, ve které dílo napsal.

Oskar Krejčí se zamýšlí ve své knize nad válkou:

Vnitrodruhové zabíjení bylo vlastní člověku jako přírodnímu živočichu ještě před vznikem homo sapiens sapiens – a mír by mohl být výsledkem rozvoje lidské civilizace, kultury, humanismu. Biologický, psychický a sociální determinismus pouze informuje, že válka je atavismus, tedy jev, který by měl být překonán civilizačním vývojem.

V šedesátých letech minulého století to chvíli vypadalo, že se to naplní. Přišlo hnutí hippies. Chtěli svobodu a život „jen pro ten dnešní den“. Mysl a hranice poznání si upravovali LSD a marihuanou. Žili pohromadě v širokých komunitách, oblékali se do pestrých barev a sdíleli mezi sebou vše, od lásky až po peníze.

Na potkání rozdávali květiny, jedno ze svých poznávacích znamení, stejně jako ukazováček a prostředníček, proměněný ve známé gesto vítězů. K životu nepotřebovali prakticky nic. Drobné vyžebrali, k snědku se vždycky něco našlo.

Žili mírem, nezávazným milováním. Odmítali probíhající válku ve Vietnamu. Když jim v roce 1966 vládní představitelé udělili políček ve formě zákazu LSD, odpověděli hippies v lednu 1967 mamutí akcí nazvanou Human Be-In. Bosé nohy hippies zaplavili kalifornské ulice a prošlapávali cestu dalším přistěhovalcům. Zlatá éra květinových dětí. Tvrdí se, že téměř každá druhá rodina ve Spojených státech pohřešovala v té době svého potomka, který se rozhodl k nim připojit.

Jejich styl života se rozlil do celého světa. Žili hlavně láskou, silnou, nezávaznou a nespoutanou. Vzduchem létali hesla jako „Make Love, not war“ – Miluj, neválči, nebo „Give peace a chance“ – Dej šanci míru.

Ještě nebyl na světě AIDS.

Potom ale přišel Ronald Reagan a všechno skončilo; prezident USA, který „uzbrojil“ Sovětský svaz začal poradu vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb v červnu 1984 takto:

Sešli jsme se, abychom posoudili co nejúčinnější cestu boje s komunismem. Jak dobře víte, všechny dosavadní pokusy zničit bolševickou nákazu končily neúspěšně…

Tak začal projev člověka, který řekl: „Jsou důležitější věci než mír.“

Ten projev tenkrát Rudé právo ani Zemědělské noviny neotiskly. Pokud si ještě pamatuji, vyšla jenom zpráva, že Reagan nazval Sovětský svaz Říší zla a vyzval k její likvidaci. — Říše zla. — Nebyli jsme bezduché loutky bez informací i když nebyly oficiální. Měli jsme docela slušnou představu jak to v Sovětském svazu skutečně vypadá (řada známých pracovala na ruském území při budování ropovodu Družba) a šokovala nás neskutečná chudoba ruského venkova, která neuvěřitelně kontrastovala s vypouštěním kosmických raket, ale Říše zla?

Připadalo mi to tenkrát (a nejenom mě) neskutečně teatrální. Na takový květnatý styl jsme, až na výjimky (Albánský lid vzlétá jako orel…v podání Radia Tirana), nebyli zvyklí. Dnes to bereme téměř jako normu a když se někdo vyjadřuje racionálně a k věci, tak nám to připadá divné. Hezky tenkrát bývalý herec Reagan mluvil, ale pro české uši – znáte to – Čech se rozhoduje: v nebi je lepší hygiena ale v pekle je zase lepší společnost.

Vůbec bych se nebránil tomu, co napsal na svém blogu Stanislav A. Hošek:

Pro záchranu lidstva naprosto bezpodmínečně nutné provést několik zásadních opatření a především ve všelidském vědomí začít prosazovat nový étos, který by měl pro začátek jen několik zásad. Každý příslušník profesionální armády by měl být považován za potenciálního vraha, čili osobu rizikovou, se kterou je proto zapotřebí s tímto vědomím zacházet. Jinými slovy, měl by každý být pod přísným dozorem zpravodajských a jiných služeb. Příslušníci armády od majora výše by měli být společností považováni za potenciální válečné zločince a i k nim by měla mít veřejnost určitý vztah. Při nejmenším jako kdysi ke katům…

Ostatně nebyli bychom první. V pětimilionové Kostarice je demokratická vláda u moci již od roku 1902 a jediná občanská válka proběhla roku 1948. Trvala pouhé dva měsíce a jejím důsledkem bylo rozpuštění armády, následované změnou ústavy, která roku 1949 zakázala státu vytvořit armádu. Tato situace, kdy stát nemá stálou armádu, trvá dodnes.

Ale co chtít od našich z Božího dopuštění politiků! Lipavský je sice, slovy prezidenta Zemana, nejslabší kus ze stáda, ale ti ostatní také nejsou žádné osobnosti. Obecnou vlastností této vlády je proklamované ukotvení v EU a v NATO. Bohužel pouze proklamované. Protože si to ukotvení představují jako pasivní resistenci. Nikdo a musím to opakovat NIKDO nepochybuje, že patříme už od středověku (když u nás zvítězila latinská církev) kulturně k západu. To nás však nikterak nezavazuje, abychom přebírali kdejakou aktuální hloupost, abychom opakovali spolu s nimi kdejakou chybu.

Ne tak, když nás vede stádo, z Božího dopuštění politiků, kteří za svůj intelektuální trumf považují onu deklaraci, že přece patříme na západ a jsme členy EU a NATO.

Mocenské instituce se vyvíjejí a v průběhu onoho vývoje dochází k různým zlomům, krizím a podobně. Například voleb do Evropského parlamentu se v roce 1999 účastnilo méně než 50 % voličů a v Unii se šířily hlasy o netransparentnosti, demokratickém deficitu atd.

Odpojení Unie od evropských občanů tenkrát správně ohodnotila jako rostoucí hrozbu ohrožení jejich identity.

Události dospěli tak daleko, že byla svolána Deklarace o budoucnosti Evropy („Laekenská.“) Ta identifikovala zásadní problém evropského projektu:

… občané evropských zemí chtějí více efektivní a otevřenou unii, takovou, která se zabývá jejich problémy a nebere svým občanům, jejich demokraticky zvoleným a odpovědným parlamentům a vládám jejich pravomoci, neintervenuje do věcí členských států, a naopak, hovořila o nutnosti zjednodušit a otevřít způsob jednání a práce evropských orgánů, navrátit pravomoci zpět tam, kam patří – do členských států a regionů a jejich občanům.

Bylo svoláno shromáždění v žargonu Unie Konvent o budoucnosti Evropy, který měl za úkol vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, zlepšení demokracie, transparentnosti a efektivity s výhledem na evropskou ústavu. Zasedal od 28. února 2002 do 20. července 2003 (ještě před rozšířením EU v květnu 2004 o deset členů), za účasti všech členských, ale i kandidátských zemí, jakož i Bulharska, Rumunska a Turecka. Tyto státy byly reprezentovány 26 členy národních parlamentů a 13 členy jejich vlád. Konvent který měl vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, po kterém volala Laekenská deklarace.

Konvent měl připravit návrh řešení problémů které deklarace nastínila, ztrátu důvěry občanů, netransparentnost a demokratický deficit Evropské unie. Měl přinést lepší rozdělení a vymezení kompetencí v EU, zjednodušení unijních nástrojů a více demokracie, transparentnosti a efektivnosti.

Bohužel však od samého počátku ignoroval většinu článků deklarace, která pojednávala o zjednodušení struktury a větší otevřenosti orgánů Unie a přenosu kompetencí zpět na členské státy až po kontrolu občany volených domácích orgánů, požadavek zvýšit transparentnost evropských jednání a rozhodnutí a problém demokratického deficitu.

Předsednictví Konventu pod vedením bývalého francouzského presidenta Giscarda d’Estaing deklaraci členů Unie zradilo. Místo uvedených bodů připravilo text Ústavy pro Evropu, téměř bez diskuze o jejím obsahu. Text byl připravován v uzavřených jednáních předsednictva a byl delegátům předložen až na samém konci Konventu a nebylo o něm ani hlasováno, byl „přijat konsensem.“

Ústava pro Evropu ale u evropských občanů propadla. Byla odmítnuta v referendech ve dvou zakládajících státech Evropské unie, v Holandsku a ve Francii, což bylo vzhledem k tomu, že Francie je jedním z „motorů Unie“ a byla jejím hlavním propagátorem, pro Unii zvláště trapné. Ratifikační proces byl přerušen a evropští ústavní inženýři začali pracovat na řešení. Tím ovšem nebyl návrat k závěrům Laekenu, ale cosi, co by se dalo přirovnat k úderu pod pás.

Byl připraven nový text, který už nebyl novou ústavní smlouvou, která by musela procházet stejným ratifikačním kolečkem, který v některých státech Unie předpokládá referenda, ale byl novelizací původních smluv o Evropské unii a o fungování Unie. Výsledkem byl text dodatků ke smlouvám. Byl naprosto nepřehledný a nečitelný. V tom úmyslném zmatení článků, jejich přečíslování, vypuštění některých původních a vložení nových článků a změn jejich původního textu se vyznali jen jeho tvůrci. Účelu ale bylo dosaženo, nešlo o novou smlouvu, a tak se autoři vyhnuli problémům ratifikace, jmenovitě referendům. To se nakonec konalo jen v Irsku, jehož ústava předepisuje referendum i pro novelizaci takové smlouvy, a smlouva tam propadla. I bylo svoláno referendum nové a podařilo se, EU nad irskými občany nakonec zvítězila.

Místo přenosu pravomocí zpět na členské státy, byly do Bruselu přeneseny nové pravomoci v oblastech energetiky, sociální politiky, bezpečnosti, nepřímých daní, zahraniční politiky a mnohých dalších oblastí. Lisabonská smlouva převedla většinu z nich pod úplnou pravomoc Unie, u jiných zřídila takzvanou „sdílenou pravomoc“, která znamená, že zůstaly v pravomoci členských států do momentu, kdy se Unie rozhodne pravomoc převzít. Není ani jedna oblast pravomocí, která by byla v Lisabonské smlouvě vyhrazena jako výlučná pravomoc členských států. (A co zdravotnictví? – pozn. red. Nové rpeubliky -vd-)

A tak se podařilo Evropské unii, za spolupráce ochotných evropských vlád, parlamentů a ústavních soudů obrátit porážku ve vítězství. O obsahu a konsekvencích smlouvy evropský občan dodnes neví nic, kromě toho, co mu už více než deset let předkládá bruselská a místní propaganda, jejich poslanci a novináři kteří tu smlouvu většinou ani nečetli.

Napadá vás také velká otázka – PROČ?

Když přesně nevíte, o co jde, tak jde pravděpodobně o peníze

Když se podíváte na zprávu Transparency international EU, tak se domněnka potvrzuje. Ten nepoměr mezi Corporate (korporace) a Municipal (občanská samospráva) je zdrcující. A teď se opět vrátím k naší z Božího dopuštění vládě, která tak neochvějně deklaruje ukotvení našeho státu v EU.

Má náš stát sloužit tomuhle, v podstatě korupčnímu jednání?

Přes řetězec faulů a podrazů stojí myšlenka sjednocené Evropy, volného pohybu lidí, zboží a kapitálu za to, aby se o ní její členové s těmi, co ji chtějí zneužít, poprali. Toho však nikdo nedosáhne pouhou proklamací, že jsme pevně ukotveni v EU. Bezvýhradný souhlas je projevem užitečných idiotů.

napsal Leo K., zdroj – Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

2.1 19 hlasy
Hodnocení článku
11 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 9 měsíci

Současná EU je pískoviště globalizačních šílenců kde zkoušejí svoje sociální experimenty a jestli to Evropané nechají tak to šeredně odskáčeme.

basos
basos
před 9 měsíci

Leo K. pise ze odedavna diky katolikum patrime na Zapad Evropy, kde zapadni Evropa od 19 stoleti vcetne Francie a Nemecka, nerku li dalsich Evropskych pidistatecku patrila jak ke katolikum tak i protestantum. V severoamerickem kontinentu kde jsem zil az do nedavna 45 let, katolici vetsinu nemaji, a to same je v nekterych statech Evropy,… Číst vice »

basos
basos
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  basos

…Nejsme zadna podradna rasa, Slovanstvi z vetsiny nas skutecne cisi, jen proste par blbcu, kteri se za svou mamu a tatu stydi, nas radi tam kam nepatrime…..to ze jsme diky nekterym nasim predkum, odevzdali z blbosti Ceske kralovstvi Rakusakum, neznamena ze jsme rodili Videnaci ci Leipcigaci….Rakousko jsme my cesi zivili 400+ let, a to… Číst vice »

vaclav
vaclav
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  basos

Bohužel, dnes je doba, kdy pořád nadáváme na komunisty. Málokdo si uvědomuje, že komunisté se dostali k vládě díky nenažranosti ostatních stran.A to co se potom událo byl boj stený, jako nás dnes čeká s pětikolkou.
Jenže pětikolkolka nechce stát a obyvatelstvo zrovnoprávnit, ale ze státu udělat kolonii a z obyvatel otroky.

Tatran
Tatran
před 9 měsíci

To co vidíme dnes ve světě popírá základní světovou ústavu, kterou je Charta OSN a ke slovu přichází moc síly nad právem. Prostě silnější vyhrává nad slabším. To co si dovolují USA po demontáži tzv. železné opony je jen důkazem nerespektování základních principů mezinárodních vztahů. Porážku východního socialistického bloku pochopili tak, že nastala… Číst vice »

basos
basos
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  Tatran

No Amici byli dobri, vyhrali nad Japonskem (vsichni vime, ze mimo lodstva Japonci meli prd armadu, bandu polodivochu zalezlych po ruznych ostrovech do der) takze naplacat jim prdel byla celkem hracka, pak prisla Korea, ‘Nam, (nic moc ale neprosrali to) a pak hovnoarmady Iraku, Lybie, a par africkejch statecku, takze ted maj Amici… Číst vice »

vaclav
vaclav
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  basos

A na čem stavila Slavná USA- na pobití původního obyvatelstva, lidí, kteří se doma nemohli uživit(ale byli pracovití a dostali příležitost). Co z toho vznikllo? Společnost několika států dovážení otroků z Afriky rozpory a Války severu proti jihu. Spojené státy Americké , které napadli Mexiko a rozšířili své území. Skutečně za pomoci zručných a pacovitých lidí… Číst vice »

Primak
Primak
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  basos

Jak je mnohdy předhazováno US/UK armádám, že si médily na ostrovech 1942, 1943, až do července 1944, zatímco Stalin za ně dělal těžkou práci. Oni pak argumentují, že přece válčili v Africe a v Asii, že. Jenomže to nebyla žádná sláva, pěkně tam dostali na frak (slušně řečeno). A co to stálo US/UK válečných… Číst vice »

Primak
Primak
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  Primak

Však už taky Grishama v Hollywoodu moc nedávaj, tak jako v jeho ranných letech dělali slavné filmy podle jeho knih (The Firm, The Pelican Brief, The Client, A Time to Kill, The Chamber). Ono to není moc hezké číst o těch amerických poměrech na Jihu, v soudnictví, ve vládě, i třeba ve studentském životě (The Rooster Bar… Číst vice »

Primak
Primak
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  basos

Rusové začali proti Japoncům v srpnu 1945, jak bylo dohodnuto mezi Spojenci v únoru v Potsdamu – přesně v ten den první atomovky – proto s ní Truman tak spěchal…

vaclav
vaclav
před 9 měsíci
Odpověď uživateli  Tatran

No není to o tom kdo je silnější, ale kdo se tváří že bez něj by nebylo lidstva. Ale žádný strom neroste do nebe. Ale chcípající a parfazitický stát kope kolem sebe. Nakonec má i dementniího presidenta a byrokracií prolezlou vládu.