Civilizace proti barbarům: teritoriální impérium proti rasovému

Naše opozice se Západem je skutečně eschatologická. Naší civilizaci existence západní alternativy nevadí. Ale svou existencí Rusko neguje samotnou ideu západního koloniálního rasového impéria. To nám Západ odpustit nemůže.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Celou svou historii lidstvo vede války. Od určitého okamžiku začalo rozlišovat války v rámci jedné civilizace od válek mezi civilizacemi. Války v rámci jedné civilizace, zpravidla, bývají řádově méně brutální a ničivé. Napsal jsem “zpravidla”, neboť bývají i výjimky jako je třicetiletá válka. Ale přesto, pokud srovnáme krutost války třicetileté (v mnohém vynucené okolnostmi) s odporným sadismem obou stran v započatém bezprostředně po ní kozáckém povstání Bohdana Chmelnického za zrovnoprávnění pravoslavných kozáků a katolické šlechty, tak zjistíme zarážející rozdíly.

Příklad Chmelnického, který původně rozpoutal v Rzeczpospolite občanskou válku (to až potom se stala “válkou za osvobození”, s vnější oporou: tatarská, turecká, ruská, švédská pomoc), svědčí o tom, že občanské války mají nejčastěji také civilizační charakter. Snad, výjimkou jsou občanské války ve starém Římu, srážka Armagnaků s Bourguignony v rámci stoleté války a “války růži” v Anglii. Zde máme typický boj o moc v rámci jednoho civilizačního projektu. Tyto občanské války byly vyvolány nedokonalostí řídicího systému, připouštějícího silového řešení rozporů mezi různými politickými (ne sociálními, ale právě politickými) seskupeními. No a umírali v nich, převážně, zástupci nepřátelských politických seskupení, obyvatelstvo však, vně bezprostředního místa bojových operací, válku pociťovalo pouze v tom případě, když se od něj dařilo vybrat válečnou daň (což nebylo zdaleka jednoduché).

Rozdělení občanskou válkou

Prakticky všechny občanské války nové doby mají revoluční charakter, a jsou tedy civilizační. Přesvědčit se o tom můžeme na příkladu nám nejbližší občanské války v Rusku kvůli výsledkům říjnového převratu roku 1917. Při všech nahromaděných sociálních rozporech i při veškeré napjatosti odporu nejrůznějších politických sil (které se někdy dostávaly až na hranici ozbrojené srážky), při všech excesech se spalováním panských usedlostí a zabíjením důstojníků, po únoru do října občanská válka nezačala, jelikož šlo o vývoj země v normálním modelu: dnes odvržení od moci mohli doufat, že se k ní vrátí zítra v rámci legitimního politického procesu.

Ale říjen rozdělil společnost na dvě části: na ty, kdo chtěl budovat svobodné Rusko, a ty, kdo byl připraven Rusko spálit kvůli světlé budoucnosti celého lidstva. Národní civilizace vstoupila do nesmiřitelného protikladu s internacionální. Občanská válka se stala nevyhnutelnou, neboť existovat v rámci jednoho státu tyto dva politické systémy nemohly.

Ne náhodou se internacionalisté hnali k moci s heslem o úplném zbourání “starého světa”, až ke zničení představitelů “nepřátelských tříd”, a později ke zbavení (nebo omezení) občanských práv na základě principu třídní příslušnosti dokonce ne samotného člověka, ale i jeho předků.

Pamatujete, jak ve filmu Sloužili dva kamarádi rudoarmějec z prostých vrstev nedůvěřuje svému vzdělanějšímu soudruhovi a obviňuje ho z kontrarevoluční propagandy za tvrzení, že Lenin pochází ze šlechty. Šlechtic je podle určení třídní nepřítel, v rámci klasického modelu nemohl být ani prostým revolucionářem, nemluvě už o tom, aby se stal vůdcem revoluce. Jednoduché, nedialektizované, národní vědomí nechápalo výjimky. Ostatně, ani revolucionáři ze šlechty a buržoazie, kteří byli deklasováni za dlouhá léta “práce” na profesionální revolucionáře, se sami orientovali na stejné deklasované kádry “zrozené revolucí” a nevěřili v připravenost svých bývalých třídních kolegů sloužit Rusku, i když sovětskému.

U podobného druhu občanských válek vidíme střet civilizací, dělicích jeden národ na dva různé: katolíky a protestanty v Holandsku,… Yankee a Dixie v USA, sovětské a “bývalé” občany” v SSSR.

Ale mnohem častěji docházelo ve světové historii ke střetu dvou různých národů, představujících dvě různé civilizace. Konkrétně, na území Evropy bojovaly navzájem na život a na smrt katolická a pravoslavná civilizace.

Protestantská civilizace, jako jedno z odvětví katolické v plné míře zdědila čelení s pravoslavím. Přitom se mezi sebou katolíci a protestanti dost rychle shodli na základě kompromisního Augšpurského náboženského míru roku 1555, který potvrdil princip “čí je moc, toho je i víra”. Některé následující konflikty, mající vnější příznaky náboženské války, ve skutečnosti však byly dynastické. Právě proto saský protestantský kurfiřt pravidelně podporoval v třicetileté válce katolického císaře, a katolická Francie jeho protestantské nepřátele. V samotné Francii však o půl století dříve Jindřich IV. Burbon třikrát měnil víru na cestě k francouzskému trůnu.

Evropa od Říma, Rusko od Byzance

Po porážce Byzance Turky v polovině 15. století se Rusko, právě v tom okamžiku přeměněné Ivanem III. z konglomerátu zemí a knížectví na silný centralizovaný stát, stalo jedinou svrchovanou pravoslavnou silou. Od tohoto okamžiku začalo čelení s Evropou, postupující vzestupně.

Evropa od Říma a Rusko od Byzance zdědily koncepci křesťanského impéria, jako ideálního státu, zahrnujícího  celý civilizovaný (křesťanský) svět. Nicméně ruská a západní imperiální koncepce se podstatně  lišily.

Rusko pojalo byzantský ideál teritoriálního impéria, v němž si jsou všechny osídlující ho národy rovny a úřady mají odpovědnost před Bohem za spravedlivou správu. Západ, spolu s primátem papežské moci a dogmatem o neomylnosti papežů, přijal ideu o absolutní nadřazenosti katolické civilizace nad všemi ostatními. Nehledě na to, že protestanti popírali neomylnost papežů a podstatně omezili zasahování církve do záležitostí světských úřadů, hlavní myšlenka západního impéria, jako státu vyšší rasy, povolané vládnout “méněcenným národům”, zůstala nedotknutelnou.

Ve výsledku v Ruském impériu nepravoslavní občané (cizinci) byli omezeni pouze v právu sloužit. Na vojenskou službu se prakticky do začátku 20. století mohli dostat pouze ve struktuře omezeného množství nepravidelných pluků, do občanské služby pouze po křtu. V Rusku klidně sloužili, beze změny víry, katolíci i protestanti (představit si pravoslavného ve státní službě v Evropě bylo nemožné). Nejen to, v protestantských (“Kurljandie, Lifljandie, Estljandie” – Lotyšsko, Litva, Estonsko, pozn. překl.) provinciích byli zemědělci osvobozeni od nevolnictví o 40 let dříve, než v ryze ruských guberniích. A cizinci nekřesťanských náboženství, připojující se k Rusku, se vůbec neznevolňovali.

Takže Rusové v impériu výhody vůči jiným národům neměli, a ty, které měli (právo sloužit), byly spíše břemenem, než výhodou. Impérium poskytovalo všem ochranu zákona a zachovávalo mnohotvárnost.

Na rozdíl od ruského západní impéria měla koloniální charakter a budovala se na základě ideje práva bílé (evropské) rasy na nadvládu. Ve skutečnosti se Evropané k pravoslavným Rusům chovali přibližně stejně, jako k pohanům-černochům, muslimům-Arabům, asijským Indům, buddhistům, daosům, konfuciánům. Všichni byli pro katolicko-protestantskou civilizaci zástupci nižších ras, povinných pokorně sloužit vládnoucímu národu.

Klasická nacistická koncepce, která rozdělila lidstvo na nadlidi a podlidi, byla vypracována dlouho před narozením Hitlera. Nacismem byla Evropa těhotná již ve středověku.

Odtud pramení brutální charakter křižáckých výprav, předpokládajících hromadné zničení “nesprávných”, ke kterým byli v rámci 4. křížové výpravy zařazeni i pravoslavní. Belgická zvěrstva v Kongu, francouzská v Alžírsku, britská v Indii, německá v Namibii – jevy stejného řádu. Tvůrci koloniálních impérií nepokládali své svěřence za “plnohodnotné lidi”. Životní styl koloniálních národů byl až do prvních desetiletí 20. století představený v evropských zoologických zahradách, kde se, spolu s voliérami pro zvířata, vytvářely napodobeniny afrických a asijských dědin, obydlené vyvezenými domorodci.

Přirozeně Ruské impérium, vybudované na zcela jiných principech, se posuzovalo západními koloniálně-rasovými impérii jako jakési politické nedorozumění, nemající právo na existenci, jelikož nabízí světu alternativní variantu státnosti, přitažlivější pro Evropany pokořené národy, a tedy hrozící evropským impériím destrukcí.

Rusko přinášelo světu jednotný pro všechny, založený na kompromisu, řád. Západní impéria se budovala jako mechanismus přečerpávání zdrojů kolonie do metropole. Rusko samotnou svou existencí ohrožovalo základy západní civilizace – finanční blahobyt, dosahovaný díky drancování “neplnohodnotných” národů. Odtud maniakální úsilí zničit Rusko, už téměř půl tisíciletí (od dob Livonské války) sjednocující Západ proti Rusku a pravidelně (jednou za století, a posledních dvě stě let mnohem častěji) ho vrhající na pochody na Moskvu.

Panslavistické kyvadlo mezi Východem a Západem

V 19. století, v mnohém díky ruskému úsilí, se v Evropě objevilo pět pravoslavných států: Černá Hora, Řecko, Srbsko, Bulharsko a Rumunsko. Tyto státy žijí ve stavu stálé kognitivní disonance. Jejich národy, převážně, s Ruskem sympatizují, ale elity se stále staví na stranu nepřátel Ruska, pouze v kritických situacích si vzpomenou na slovanské bratrství. Nicméně, k Rusku mají blíže, než chorvatští a polští katolíci nebo čeští protestanti (také, mimochodem, Slované).

Jejich blízkost je určena tím, že také vyšli z byzantské civilizace. Proto ruské chápání impéria je pro ně rovněž blízké a srozumitelné. Jejich souběžně existující míření do Evropy je dáno blízkostí právě k byzantskému pravoslaví, které v závěrečném období své existence souhlasilo s unií a uznalo prioritu papežské moci. Svou úlohu hraje i civilizační žárlivost. Řecký a bulharský stát vznikly a křtily se dřív než Rus. Dříve vznikla srbská státnost v podobě jednotlivých knížectví v hranicích Byzance. Rumuni se avšak vůbec pokládají částečně za potomky starých Dáků, částečně římských osadníků epochy Traiana.

V rámci panslavistických koncepcí jsou pravoslavní Slované (i “neslované”) na Balkánu připraveni dostávat pomoc od Ruska, ale bojí se růstu jeho politického vlivu, bojí se pohlcení své křehké státnosti, proto při jakémkoliv zesílení Ruska se snaží najít si protiváhu v Evropě. Obecně, v civilizačním plánu, jsou stejnými pohraničními subetniky, jako Rusové jižních gubernií impéria, kteří se prohlásili za Ukrajince. Zakoušejíc vliv dvou čelících si civilizací. inklinují tu na jednu, tu na druhou stranu, a vycházejí při tom z momentální politické konjunktury.

Jak vidíme, naše opozice se Západem je skutečně eschatologická. Naší civilizaci existence západní alternativy nepřekáží. Ale Rusko svou existencí neguje samotnou ideu západního koloniálně-rasového impéria. To nám Západ nemůže odpustit, protože se jedná o pro něj zásadní formy organizace života státu.

V rámci volné konkurence imperiálních projektů Rusko snadno pohlcuje Západ díky větší přitažlivosti ruského projektu pro okolní svět. Proto, bráněním tradiční podoby své imperiální organizace, Západ usiloval, usiluje a bude usilovat o zbourání a zničení Ruska, tak aby se na něj dokonce ani nevzpomínalo.

Jediný způsob jak uchovat ruskou státnost spočívá v tom, aby Rusko zvítězilo nad Západem a provedlo jeho denacifikaci přeformátováním jeho koloniálně-rasového imperiálního projektu na teritoriální. Ať se to zdá sebevíc paradoxní, ale v tom spočívá i záchrana pro samotný Západ. Bez takového přeformátování se ten  v neuskutečnitelném snu o světové nadvládě buď zalkne vlastním jedem, nebo rozptýlí na prach celý svět a sebe spolu s ním.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://zvezdaweekly.ru/news/2022629949-IXdWw.html

3 8 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
spartak
spartak
před 4 měsíci

Rusko vždy bude ovlivňovat Evropu i když vznikne západní tlak.

VlastimilCech
VlastimilCech
před 4 měsíci

Zní to věrohodně, ovšem nejsou zmíněny obrovské dezerce ruských vojáků (občanů), kteří se dostali do Evropy. Rusové ve Francii po válkách napoleonských, nebo i po VOV. Ti desertéři hledali nejen lepší život v Evropě, ale i větší osobní svobodu.
Co s tím? Jak to pasuje k myšlence článku?

Haskuv Duch
Haskuv Duch
před 4 měsíci

Tento článek naznačuje dost o specifickém vztahu Západu a Východu Evropy. Vysvětluje též, proč na území Ruska existuje spousta národnostních a etnických skupin, které spolu volně koexistují bez vnějších projevů vzájemného potlačování, rasismu či dokonce vyhubení, jak předváděla západní dominantní civilizace nejzřetelněji v 18. a 19. století v Americe u Indiánů – a vlastně všude, kde začala budovat koloniální systém (drancování… Číst vice »

Vendol
Vendol
před 4 měsíci

Co na to říká vrchní vibrátor BIS, Bezpečnostní informační služby,podpraporčík Michal Čoudelka,kterého jeho vlastní podřízení přezdívají Kokotek ?